Můj asistent poté, co poslouchal několik minut, jak mu britský návštěvník sděluje, že je Praha tak krásná, najednou vyhrkl: "A přiští týden u nás bude Laura Bushová!" Na to Brit odpověděl, s oním známým sarkastickým britským přístupem: "A to tedy mám proto Prahu považovat za ještě krásnější?" Můj asistent nepochopil, co se Angličan snaží říct, a tak se ještě víc usmál a povzdechl si.

Na Staroměstském náměstí stojí muž se žlutým "plakátem", který prodává (protizákonně, bez úředního povolení, jak mi sdělil, když mě přesvědčoval, abych si ho nenafilmoval) takzvané "vyhlídkové procházky po sametové revoluci". Znamená to, že provádí turisty po údajných místech, kde studenti vyvolali události z 17. listopadu 1989. (Je to ale podvod, protože s nimi chodí ze Staroměstského náměstí Železnou, na Můstek, na Národní třídu, do Karmelitské a končí v Rytířské...) Chci ale říci to, že během procházky vypráví svým zákazníkům, že "tady prošla také královna Alžběta" a že v roce 1999, během oslav desátého výročí revoluce přijeli do Prahy "George Bush, Margaret Thatcherová a madame Mitterandová a dostali od Václava Havla medaile za to, že nám pomohli osvobodit se od komunismu". (sic)

Zajímavé je, že se nezmiňuje o Lechu Walesovi, Michailu Gorbačovovi a Helmutu Kohlovi, kteří také dostali z Hradu vyznamenání.

To, že ten člověk má pocit, že je nutno turisty informovat o takové banalitě, ukazuje, jak to sám považuje za důležité.

Když před dvěma lety zjistily sdělovací prostředky, že přijel do Prahy na své šedesáté narozeniny Pelé, okamžitě se na mě obrátilo několik přátel, kteří chtěli získat interview s touto fotbalovou legendou. A jeden se mě zeptal: "Proč si vybral nás pro tak důležitý den ve svém životě?" Tu otázku jsem Pelému tlumočil, on se na mě podíval naprosto nevěřícně a odpověděl to, co je zcela zřejmé: "Protože je Praha jedním z nejkrásnějších měst, jaká znám, a tady jsem poprvé políbil svou ženu." Cože?? Pelé tady byl snad už jednou předtím?! vykřikl reportér. Samozřejmě, mnohokrát, odpověděl Pelé, a zmínil se o svém přátelství s některými hráči československého týmu, které udržuje od onoho slavného zápasu, který se konal mezi našimi dvěma zeměmi v šedesátých letech.

Lidi vždycky reagují: "Proč zrovna v České republice?" když se dovědí popvé, že jsem se rozhodl se v této zemi usadit. "Proč? Vždyť tady nic není" anebo "Opustit Copacabanu pro tuto šedivou zemi, to je naprostá blbost" (to mi řekl úředník na cizinecké policii).

Taky je zajímavé, že české sdělovací prostředky jsou často buď domácími verzemi zahraničních periodik, anebo mají tituly v cizím jazyce, aby jako měly vyšší status. Vzpomínám také, kolikrát se mě ptali, v těch třech mediálních společnostech, v nichž jsem zde v ČR pracoval, kde jsem sebral nějaký nápad na článek. Vždycky chtěli vědět, z kterého zahraničního sdělovacího prostředku jsem to opsal. Jako kdyby bylo nutné mít vždycky předchozí souhlas z "lepších" zemí.

Britské listy jsou do určité míry ukázkou téhož jevu, protože se neustále snaží ukazovat, "jak to dělají Britové". Je to platný a zajímavý přístup, ale někdy si říkám, že by se tento časopis neměl jmenovat Britské listy.

Vím, že i Jan Čulík uznává, že to jméno je dnes docela nevhodné: vzniklo tak, že v roce 1996 začal Čulík psát pro Neffova Neviditelného psa a ten dal jeho rubrice, z níž pak vznikly dnešní BL, název Britské listy, protože se domníval, že půjde především o turistické kauzerie z Velké Británie. Potíž je, že titul je už zavedený, je to značka, a nelze ho měnit, říká Čulík. Většina článků v Britskýchy listech se však netýká toho, o čem píší noviny v Británii, ani o tom, jak se dívají na skutečnost Angličané či Skoti, ale o českých záležitostech a o českých pohledech na mezinárodní záležitosti.

Kdyby nebyly Britské listy zavedený trademark, bylo by záhodno jméno časopisu změnit.

A když jsem se stal šéfredaktorem časopisu Redhot mou největší obavou bylo, jestli budou zaměstnanci ochotni mě přijmout jako šéfa, když jsem cizinec. O této své obavě jsem se zmínil mnohokrát a reakcí vždycky bylo, že naopak, že mi důvěřují víc, protože jsem studoval ve Spojených státech, a tak vím prý víc než oni.

Mám tedy dojem, že většina lidí zde v České republice se cítí poctěna, když "tak důležité osobnosti" jako Laura Bushová vůbec vědí, že nějaká Česká republika existuje. Bohužel je ta reakce důsledkem jen komplexu malosti, méněcennosti. Ale proč?