Zdá se mi, že se zde redakce BL zpronevěřila svému krédu, jímž je zpochybňování, a zveřejněním červenoknižní reklamy dané téma v podstatě zabila, přestože je obecně velmi závažné a zasloužilo by si trochu té pátrací žurnalistiky.

My "normální" se příliš nastaráme o to, jak se společnost (ne)stará o svoje mentálně (ať již skutečně nebo zdánlivě) postižené, protože o nich většinou příliš nevíme, protože máme většinou jiné starosti. To ale nevylučuje, že by tato tématika čtenáře z principu nezajímala - čímž jsem zpět u té promarněné příležitosti.

Jsem přesvědčen, že každý, i jen mírně pátrací novinář, by po doručení takového příspěvku do redakce zbystřil pozornost, protože jde nepochybně o nosné téma. To je samozřejmě můj čistě amatérský názor, kterým nechci poučovat profesionály.

Nicméně, kdybych byl žurnalista s přívlaskem pátrací, tak bych se asi snažil zjistit, jestli ten Roman vůbec existuje. Byl-li by výmyslem, zaměřil bych pátrání na praktiky duhové instituce. V opačném případě bych se zajímal o ústavy, kterými prošel: jak vůbec fungují, kdo je za ně zodpovědný, s jakým rozpočtem pracují, kde se bere personál, jakou má kvalifikaci. Pokusil bych se vystopovat proč byl Roman zbaven svéprávnosti a na jakém základě ji později nabyl (že k tomu došlo, naznačuje, že systém zcela neselhal). Taky bych se spojil s nějakým psychologem a psychiatrem ohledně spolehlivosti diagnostických metod. Na škodu by nebylo slovo se sociálními pracovníky, kteří jistě mají představu o tom, jakou pomoc může "znormálněný" člověk očekávat, aby v našem bláznivém světě přežil. Zajímal bych se o trhliny v záchytné síti, jimiž lze propadnout na dno i o to, zda je někdo látá. Ptal bych se nejspíš i na to, jakou morální a právní odpovědnost nesou zainteresované instituce v případě, že se vypuštění do divočiny nepodaří.

Taky bych pátral po ochotě daňových poplatníků přispívat víc na to, aby bylo na kvalifikovanější personál na všech úrovních, na služby, jejichž nedostatek může tlačit rodiny k tomu, aby postižené, o které pečují, dali do ústavu, na dostupné bydlení pro lidi, kteří s minimální nebo žádnou kvalifikací chtějí stát na vlastních nohách. A tak dále.

No je to jen takový návrh.

Dá se pochopit, že redakci BL občas něco ujede, protože na všechno nejsou síly. Zarazilo mě ale, že sepsání Romanova příběhu byl údajně inspirován namyšlenou slátaninou , popisující, jak to "obyčejná česká holka Andrejka" dotáhla na Harvard.

Můj první dojem z dopisu byl, že to sepsal pan Motl, aby nachytal pana Čulíka na švestkách ohledně žurnalistiky, kterou dělá. Pak mi ale došlo, že dopis je nejspíš autentický, protože je psán člověkem, jehož čeština byla zakonzervována na úrovni žáka šesté nebo sedmé třídy, od kteréžto doby se naopak začalo zdárně vyvíjet doma zasazené seménko snobství a vyžírkovství.

Andrejka v sobě zárodky geniality nepochybně má, protože není zcela obvyklé, aby čtrnáctileté dítě pochopilo, že se s trochou šikovnosti dají z jiných lidí vyrazit peníze pro uskutečnění vlastních cílů. Proto jí není žinantní obcházet podnikatele nebo si dělat přátele z královských rodin (kolik jich vlastně v té Indii je?), ruských mafiánů a švýcarských bankéřů. Pozoruhodný je i citový posun k těm, kteří platí - stávají se po dobu solventnosti její "rodinou". Kdo je neužitečný, ten je odkopnut jako rodina belgických blbců, kteří se akorát dívali na televisi. Záliba v mytí nádobí a okopávání zahrádky je naopak nenormálnost, která s genialitou někdy souvisí.

Úchvatný a takměř cimrmanovský výčet její činnosti ve Švýcarsku - chybí snad jen podepření jižní části školy, směřující k severní stěně Matterhornu, smrkovými kmeny.

Bylo by jistě zajímavé vědět, jak se Andrejka dostala na Brazilskou ambasádu ve Washingtonu nebo podle jakého kriteria našla "nejlepší německý hotel", aby práce v něm jednou ozdobila její resumé. Rád bych taky věděl, jak si dívka, která nemá než instantní polévky, pomáhá ve velkoměstě k penězům.

Pozoruhodná je neschopnost autorky dopisu rozlišovat podstatné a nepodstatné věci. Udělat maturitu za dva roky (pokud tedy šlo o jakž takž normální školu) je velmi neobvyklé, protože severoamerické střední školy přece jenom vyžadují určitý objem práce a absolvování daného počtu kursů a zkoušek z nich zabere určitý čas. Získat tamtéž řidičský průkaz naopak neznamená vůbec nic - ten, jak silnice často dokazují, dostane každý blbec. Přibližně to samé platí o autogramu od Jágra nebo o tvoření webových stránek.

V odrazu tohoto posunu hodnot lze chápat, proč v dopisu zcela chybí jakákoli zmínka o vlastním studiu nebo plánech do budoucna. Řeč je jen o zábavě a užitečných známostech, které ji umožňují. Všechno zůstává na povrchu od samého začátku: Andrejku vyzvednou na letišti a k jejímu překvapení nejedou do NY, ale kamsi doprostřed lesů v New Hampshire. No kdo by se díval na mapu, když jede do Ameriky.

A pak je tu terminologie (většina lidí maturitní vysvědčení nevybojuje, ale získá) a chronologie: ve čtrnácti začala shánět peníze na výměnu do USA. To jistě nějakou dobu trvá, takže pokud se dostala, jak píše, do (nejméně) do druhého ročníku školy, je zajímavé, že se jako "jiná Andrejka" vrátila domů jako patnáctiletá. Pozoruhodné je dále to, že s cenným americkým maturitním vysvědčením v kapse jde do Belgie (kde se zrovna nemluví česky nebo anglicky), aby tam mohla maturovat za účelem dostání se do školy na "Západě".

Mám ale pocit, že Andrejka vlastně vzdělání nepotřebuje, protože už ve čtrnácti letech přišla na to, že ztratí-li člověk stud nechat se vydržovat, všechno ostatní přijde samo - zvlášť, když se nezbytná drzost okoření troškou vyděračství. S tím má opravdu šanci i dosti obyčejná holka.

To je v podstatě jediné a dosti nebezpečné poselství, které dopis obsahuje. To, že k němu redakce BL nedodala víc než v podstatě zavádějící titulek (předpokládám, že není originální) je bohužel dalším příkladem odklonu od dřívější praxe kritického přístupu k předkládaným materiálům.

PS Pokud Roman skutečně existuje, měl by mu někdo poradit, že se může nějakou dobu dobře živit přednáškami o svém osudu a vůli jeho nepřízeň překonat.