Pseudoproblém první: Zvýšení hodinové dotace

Nedávno jsem v tisku zaznamenal stížnosti učitelů dějepisu, že nestihnou probrat celé dějiny Čech i světa až do 31. prosince roku 2001... Řešení vidí v navýšení hodinové dotace svého předmětu. Totéž nyní požaduje Jiří Kostečka. Pomineme-li problém, kde se najednou vezme tolik nových a schopných češtinářů, aby pokryli zvýšení hodin o celou třetinu (ze tří na čtyři, podle Kostečky dokonce nejlépe na pět hodin týdně), může mít tento krok za následek lavinu podobných požadavků ze strany vyučujících ostatních předmětů.

Proč ne dějepis, když nestíháme probrat látku požadovanou osnovami? Proč ne základy společenských věd (občanská nauka), když z tohoto předmětu bude maturovat velká část populace? Proč ne tělocvik, když nám mládež zahálí a tloustne?

Češtináři podle mě sice mohou požadovat navýšení hodinové dotace pro svůj předmět (třeba se jim to nakonec i podaří), ale neměli by o tom diskutovat sami mezi sebou, ale právě s těmi, kterých se tato změna dotkne - s kolegy jiných aprobací a hlavně se samotnými studenty!

Pseudoproblém prostřední: Rozdělení předmětu český jazyk a literatura na dva

V době, kdy se Evropa integruje a kdy nabývají na důležitosti mezipředmětové vztahy, volá Kostečka po parcelaci předmětu, který se učí v dané podobě už desítky let. Považuji to za nepřijatelné, protože naše školství je už rozparcelované dost. Spíše bych podpořil hlas, který by žádal spojování různých předmětů do komplexních celků.

Integrované předměty (na Západě běžné) se do koncepce českého školství jaksi nevešly, přestože je jejich přínos evidentní. Už proto, že učitelé neintegrovaných předmětů mají tendenci své žáky přetěžovat. Jsou totiž odborníky v daném oboru (chemie, fyzika, zeměpis...), věnují se mu celý život a těžko chápou, že student má kromě jejich milovaného předmětu ještě 15 dalších... Integrované předměty kladou na učitele větší nároky, ale zároveň jim pomáhají uvědomovat si mezipředmětové vazby a šíři dovedností, které si musí studenti osvojit.

Mně osobně se líbí nejvíce model americké střední školy, kde má student jen několik povinných předmětů a dále obrovskou nabídku předmětů volitelných. Daný předmět pak navštěvuje každý den po celý semestr. Může se tak nenásilnou formou profilovat a specializovat a také chodí na předměty, které si sám vybral, takže i jeho výkony jsou o něco lepší, než když je nucen studovat obory, o které nemá žádný zájem... Moc dobře si vzpomínám na svou školní docházku, kdy jsem si mohl vybrat z cizích jazyků buď němčinu, nebo němčinu...

A dnešní tzv. povinně volitelné předměty tuto tradici "úspěšně" rozvíjejí...

Pseudoproblém poslední: Reforma formy

Sleduji různé aktivity pana Kostečky v oblasti češtiny už delší dobu a považuji ho za pedagogického formalistu. Čas od času přijde Kostečka s nějakou novou koncepcí, kterou sám označuje za reformu, ale když je podrobíme důkladné analýze, ukáže se, že jde pouze o plány jakéhosi novodobého inženýra lidských duší... Kostečka rád vymýšlí nové koncepce, ale když je srovnáme, zjistíme, že si vzájemně odporují!

Proč považuji Kostečku za formalistu? Vede mě k tomu osobní zkušenost. V roce 1998 jsem navštívil jeho přednášku o maturitě v pražském Pedagogickém centru. Jejím tématem ale nebyla maturita, nýbrž právě koncepce, kterou teď Kostečka znovu a s velkým humbukem předkládá všem češtinářům...

Ředitel Gymnázia Praha 9 tedy zaplatil nemalý peníz za školení svého zaměstnance, aby získal informace o maturitě z češtiny, ale zaměstnanec si bohužel vyslechl podivnou přednášku o tom, že pan Kostečka by byl rád, kdyby se v prvním ročníku středních škol vyučoval jakýsi úvod do studia literatury.

Pod záštitou Pedagogického centra tak plíživě získával přívržence pro svůj projekt. Po určitých rozpacích, jejichž příčinou bylo rozčarování, že jsme se o maturitě z češtiny nic nedozvěděli, přítomní češtináři tuto koncepci odmítli.

Přesto ji pan Kostečka publikoval v časopisu Český jazyk a literatura, ale i tam byla odmítnuta (například mnou v článku Kdo změní osnovy literatury)!

Nechápu, proč ji tedy předkládá znovu... Na zmíněné přednášce nakonec přeci jen o maturitě něco zaznělo. Kostečka zde přednesl další návrh: aby se maturovalo z literatury a jazyka přesně v poměru 1 : 1, tedy 7,5 minuty z literárního učiva a 7,5 minuty z učiva jazykového a slohového.

Pominu-li to, že stopky patří spíše na hodiny tělocviku, ne do rukou češtináře, myslím, že je toto jasný důkaz o Kostečkově formálním přístupu k dané problematice.

Ostatně tento požadavek znovu zopakoval v Katalogu cílových požadavků ke společné části maturitní zkoušky z českého jazyka a literatury, přestože jeho předmětem měla být společná část maturity, ne část školní!

Kostečka opět plíživou metodou vnucuje kolegům své návrhy na místě, které k tomu není vhodné.

Pokud jste češtináři, víte, jak celá diskuze o státní maturitě z češtiny probíhala (moje oponentské posudky na první i druhou verzi Katalogu najdete na webu Česká literatura na Internetu) a jak konečná podoba státní maturity vypadá.

Výsledná verze je autorským produktem právě Jiřího Kostečky, který je autorem bezesporu zajímavých učebnic literatury i jazyka, a jakéhosi pana Brože, o jehož odborné erudici a pedagogických zkušenostech mám velké pochybnosti...

Důležité ovšem je, že autor státní maturity nyní přichází s novou (výše jsme ukázali, že spíše starou) koncepcí, která zcela popírá jeho práci na Katalogu cílových požadavků. Kdyby se realizovala koncepce, kterou Kostečka nyní navrhuje, musela by se zcela předělat i státní maturita z češtiny!

Jistě, pan Kostečka by měl alespoň co dělat, a jakmile by svou práci na nové podobě maturity dokončil, určitě by přišel opět s jinou "převratnou" koncepcí a mohlo by se začít od začátku... Tudy cesta rozhodně nevede. Pokusil jsem se to prakticky dokázat ve svém článku Návrh alternativnch osnov českého jazyka a literatury pro střední školy , který reagoval na nové znění osnov tohoto předmětu z roku 1999.

Výzkumný ústav pedagogický (dodnes nevím, proč nese tento název, vždyť v něm nepracují žádní vědci a nic nezkoumají, jeho zaměstnanci pouze zcela odtrženi od reality a mimo veřejnou diskuzi sepisují osnovy a rámcové vzdělávací plány) vytvořil během 8 let "intenzivní práce" materiál, který se takřka ve všem shodoval s osnovami z roku 1991, pouze chyběla jména autorů a látka nebyla rozdělena do konkrétních ročníků!

(V MF DNES vyšel o tomto nehorázném postupu můj článek Reforma školství - jak začít, na který dosud nikdo z tohoto ústavu nereagoval, pouze autorka osnov odešla do předčasného důchodu...)

Po přečtení současných osnov jsem se tedy posadil k počítači a během víkendu sepsal vlastní osnovy (najdete je ve výše zmiňovaném článku Návrh alternativních osnov...), což může udělat každý češtinář... A vlastně to i dělá.

Každý češtinář totiž učí trochu jinak a je nesmysl vnucovat ostatním svou koncepci - dejme češtinářům větší svobodu a přestaňme jim neustále říkat co a kdy mají učit! Právě to Jiří Kostečka dělá, a proto jsem ho nazval inženýrem lidských duší. Asi má nutkavou potřebu neustále reformovat formu. Možná se k němu připojíte, ale já jsem rozhodně proti!

Skutečné problémy

Kostečka mluví o celonárodní diskuzi češtinářů, ale prakticky oslovuje pouze učitele středoškolské. Pedagogové na základních školách zůstávají zcela stranou a vysokoškolských učitelů se problém dotýká pouze okrajově. Nabídl bych vám proto jiné problémy k diskuzi:

1. Založme profesní organizaci češtinářů (zatím není ani profesní organizace učitelů, ale například lékaři i novináři ji dávno mají) a diskutujme o její náplni!
2. Diskutujme napříč různými stupni českého školství o požadavcích kladených na žáka! (Všichni bychom určitě rádi rozvíjeli čtenářství a další klíčové kompetence, které zformulovala Evropská unie, ale místo toho učitelé ZŠ připravují žáky na přehnané požadavky v testech k přijímacím zkouškám na SŠ. Učitelé SŠ pak dělají totéž, aby se jejich svěřenci obstáli u dalších přehnaných požadavků, tentokrát v přijímacích testech na VŠ. Systematicky tak ničíme práci svých kolegů...)
3. Diskutujme o tom, jak realizovat Klíčové kompetence pro evropskou vzdělanost v rámci našeho předmětu!
4. Diskutujme o kvalitě učebnic a didaktických materiálů, které máme k dispozici, a vytvořme společnými silami lepší!

Proto vyzývám pana Kostečku a všechny češtináře, aby na webu Česká škola nezveřejňovali nesčetné koncepce a projekty reforem, ale aby zveřejnili svoje přípravy a tipy do výuky, jak jsem to udělal já ve svých článcích Možnosti využití osobního počítače při výuce (české) literatury a Jak se dělá školní časopis.