Hlavním prostředkem, jehož prostřednictvím nabízejí současné západní společnosti svým občanům šanci dosáhnout rozumné životní úrovně a dostat se výš v sociální a ekonomické hierarchii je vzdělání. Na první pohled jsou na tom v tomto smyslu Spojené státy velmi dobře. 37 procent 18 - 21 letých mladých lidí absolvuje vyšší vzdělání, je to na průmyslovém Západě velmi vysoké procento. Kromě toho, úroveň amerických univerzit, zejména na nejlepších padesáti, je nejlepší na světě.

Avšak jako systém, který poskytuje každému Američanovi možnost získat vzdělání a profesionální kvalifikaci - což je hlavním nástrojem umožňujícím sociální mobilitu - americká struktura selhává. Ve dvanáctém ročníku školní docházky zaostávají Američané za studenty z jiných zemí, zejména v matematice a v přírodních vědách. A zatímco například v Německu se dostává osmdesáti procentům absolventů základních škol buď profesní kvalifikace, anebo akademického vzdělání, v Americe nezískává 46 procent absolventů základních škol vůbec žádný další vzdělávací certifikát a 31 procentu absolventů základních škol se nedostalo vůbec žádného dalšího vzdělání. Na vysokých školách studují hlavně studenti z vyšších vrstev.

Jak nerovnost v Americe roste, monopol bohatých vrstev na vzdělání je stále zřejmější, neboť náklady na univerzitní studium za posledních 25 let silně vzrostly. Od roku 1977 se náklady na živobytí a univerzitní školné zčtyřnásobily a dosahují dnes průměru 10,315 amerických dolarů ročně. Na soukromých univerzitách stojí studium 17 613 dolarů ročně a na státních 7 013 dolarů ročně. Zároveň poklesla podpora pro studenty a byla restrukturalizována tak, aby prospívala především středním vrstvám. Důsledkem je to, že radikálně poklesly šance chudých studentů získat univerzitní vzdělání, a to v prostředí, kde existuje jen minimum alternativ pro získávání další kvalifikace.

Znepokojení nad tím, jak americký systém v současnosti protěžuje bohaté, se projevilo rozhodnutím 120 amerických miliardářů, včetně Warrena Buffeta, čtvrtého nejbohatšího člověka ve Spojených státech, založit nátlakovou skupinu, která se staví proti zrušení daní ze zisku z kapitálu a z dědictví. Buffet argumentuje, že ve Spojených státech vzniká aristokracie bohatých lidí. Stejně, jako by bylo absurdní vybírat americký olympijský tým pro rok 2020 z dětí vítězů v Olympijských hrách z roku 2000, konstatuje Buffet, je chybné budovat společnost, jejíž budoucí vedoucí představitelé budou děti dnešních bohatých lidí. To totiž nejen uráží hodnoty demokracie a rovnosti příležitostí, na nichž jsou založeny Spojené státy, ale bude to hospodářsky katastrofální.

Buffett a jeho stoupenci mají pravdu, potíž však je, že tento systém privilegií pro bohaté funguje v Americe už velmi dlouho. Rodina Bushů, Gorů a Kennedyů jsou jen tři známější politické příklady toho, jak bohatství plodí další bohatství a další moc.

Mezitím, pro ty, kteří jsou na spodních příčkách společenského žebříčku, jsou důsledky nového konzervatismu, který dominuje Spojeným státům, stále nepříjemnější. Právo na sociální podporu se neustále snižuje - v letech 1998/9 bylo o polovinu nižší než o dvacet let předtím. Chudí jsou nuceni zůstat chudí: 54 procent lidí, kteří patřili k nejchudším dvaceti procentům Američanů v roce 1960, byli v této kategorii stále ještě v devadesátých letech - jen jedno procento se dostalo do kategorie nejbohatších 20 procent.

Novinářka Barbara Ehrenreichová provedla svůj vlastní sociální experiment, když v roce 1998 pracovala postupně v celé řadě zaměstnání s nízkým platem: jako číšnice, jako uklízečka v hotelu, jako obyčejná uklízečka, jako pomocnice zdravotních sester a jako pokladní v supermarketu. Výsledky jejího výzkumu, zdokumentované v knize Nickel and Dimes, jsou pozoruhodně orwellovskou zkušeností o tom, jak tvrdí je život v Americe pro nejchudších dvacet procent obyvatelstva. Neměla absolutně žádnou finanční rezervu poté, co zaplatila činži a základní výdaje na přežití: nebylo možné, aby cokoliv ušetřila anebo se věnovala jakémukoliv získávání kvalifikace, aby si zlepšila životní úroveň. "Většina civilizovaných národů kompenzuje nízké mzdy poskytováním relativně kvalitních veřejných služeb, jako je zdravotní pojištění, dotovanou péči o děti, dotované bydlení a efektivní veřejnou dopravu," píše Ehrenreichová. "Avšak Spojené státy, navzdory svému bohatství, nechávají své občany, aby se o sebe starali sami. Miliony Američanů vydělávají jen 10, 8 či 6 dolarů za hodinu - a to je prostě všechno."

Konzervativci se tuto nerovnost snaží omlouvat tím, že je prý americká společenská a příjmová mobilita nesmírně vysoká. Není tomu tak: ve srovnání s Evropou v tomto smyslu Amerika selhává, přestože na ni Američané často shlížejí tak arogantně. Autoři Lawrence Mishel, Jared Bernstein a John Schmitt, tři autoři knihy The State of Working America (kterou charakterizoval list Financial Times jako nejpodrobnější nezávislou analýzu amerického trhu práce) srovnali mobilitu amerických pracovních sil se čtyřmi největšími evropskými ekonomikami a s třemi skandinávskými zeměmi.

Zjistili, že Amerika má nejnižší procento pracovních sil, které přecházejí z nejnižší pětiny pracovních sil do druhé nejnižší pětiny, nejnižší podíl pracovních sil, které přecházejí do nejbohatších 60 procent a nejvyšší počet pracovních sil, neschopných získat dlouhodobější zaměstnání. Nejpodrobnější studie OECD potvrzuje, že velmi špatně placené pracovní síly ve Spojených státech trpí velmi malou sociální mobilitou. Ukazuje se také, že osobám, zaměstnaným na plný úvazek v Británii, v Itálii a v Německu, roste příjem daleko rychleji než ve Spojených státech. A mobilita směrem dolů je v Americe výraznější: snižováním platí trpí častěji američtí než evropští zaměstnanci.

Kumulativní informace od druhé světové války dokazují, že měřená celková mobilita pracovních sil v Americe se - na rozdíl od americké propagandy - od evropské mobility pracovních sil skoro vůbec neodlišuje.

Potíž je, že nikdo ve vysoce introvertní americké společnosti nevěří, že by byli cizinci ve svých zemích schopni dosáhnout stejně vysoké životní úrovně - anebo dokonce vyšší - a konzervativní intelektuální přesvědčení, které je nyní v Americe ve flóru, to lidem vyvracet nebude. Součinnost omezených vzdělávacích možností pro osoby s nízkými příjmy a stále větší výhody, kterých se dostává bohatým, mohou mít jen jeden důsledek: v Americe vzniká aristokracie bohatých a otroctví chudých a tím ohrožují Spojené státy svou vlastní hospodářskou vitalitu.