O to větší překvapení mne čekalo odpoledne, kdy mi syn sdělil, že musel psát diktát z českého jazyka, rýsovat geometrickou úlohu a vyplnit test z dalšího předmětu! Samozřejmě jsem se ho ptal, zda předložil třídní učitelce Foučkové k podpisu moje sdělení v žákovské knížce na začátku vyučování, tj. na začátku první vyučovací hodiny - hodiny českého jazyka. Na důkaz toho mi ukázal moje sdělení podepsané pedagogem. To znamenalo, že pedagog znalý čtení si zprávu přečetl a na důkaz toho, že zprávu vzal na vědomí ji podepsal. Přesto však syn musel vykonat písemnou práci.

Tato studená sprcha vyprovokovala mojí ženu k tomu, aby zkoušela třídní učitelku Foučkovou zastihnout telefonicky a chtít vysvětlení, proč neakceptovala písemné sdělení a navíc i písemné práce hodnotila známkou. Odpovědí bylo, že známkovala pouze i/y a ne psaní. Na znovu položenou otázkou, proč musel psát, odpověděla třídní učitelka Foučková - hlas položený do vyšších hladin - že nemá na starosti pouze našeho syna, a že se musí starat o celou třídu. Ani tato odpověď nebyla pro manželku vyčerpávající a znovu položila otázku proč musel syn psát, když měl řádnou omluvenku. Tady třídní učitelka naprosto selhala, tón hlasu přešel do hladiny sirény s arogantním nádechem a třikrát opakovala nepřiměřená slova omluvy. Korunu konverzaci nasadila prohlášením, že si klidně na ni můžeme stěžovat. Manželka jí odpověděla, že to ona samozřejmě nechce, aby jednání nabralo tento směr řešení. Odpovědí jí však byl závěs telefonu...

Svoji ženu znám velice dobře, ale to bylo poprvé, kdy byla naplněna slova o solném sloupu. Nezaváhal jsem ani chviličku a vytočil číslo třídní učitelky Foučkové. Její slova byla podobná medu - že by ukázání jména volajícího? Paní učitelce jsem krátce sdělil, že její přání splním a budu si na její selhání stěžovat.

Chtěl jsem zavolat bývalé třídní učitelce Mgr.Vovsové, která se mezitím stala zástupkyní ředitelky. Bezúspěšně, ozval se mi pouze záznamník, kde jsem zanechal žádost, zda mi může zavolat a problém řešit.

Patřičně "nažhavený" jsem vytočil číslo ředitelky Mgr.Švancarové a chtěl znát její stanovisko na pochybení pedagoga. Odpovědí bylo, že si mohu stěžovat písemnou formou. Můj argument, že kopii stížnosti zašlu i školské inspekci na Okresní úřad, byl odražen odpovědí, že ta již neexistuje...

Nasazení "brouka do hlavy" způsobilo intenzivní hledání telefonu na Krajský úřad středočeského kraje. Zde mne pracovnice odboru "školství, mládeže a tělovýchovy" paní Mgr.Brožíková citlivě vyslechla a sdělila správnou formu, jak stížnost napsat a na co nezapomenout a kdy je zákonná lhůta pro odpověď dle patřičných vyhlášek. Důležité bylo i sdělení, že v případě neuspokojivé odpovědi ředitelky školy, mohu stížnost poslat na vedoucího odboru.

Takto vyzbrojen jsem začal uvažovat, jak stížnost napsat. Vyrušil mne však telefonát bývalé třídní učitelky Vovsové. Ta mi sdělila, že paní učitelka Foučková za ní přišla s pláčem - zajímavý zvrat - a s vědomím, že si uvědomila vlastní chybu. Odpověděl jsem, že pokud někdo arogantně jedná, zaslouží si patřičnou reakci, tj. stížnost. Kdyby ona byla na tom samém místě, zcela jistě jeden telefonát stačil k vysvětlení situace, krátké omluvě a nic se nestalo. Avšak arogantní jednání stylu, tak si stěžujte, mě se nic nestane, moje pozice je pevná, chyby si nejsem vědomá, mne dokonale přesvědčilo o tom, že stížnost podám písemně. Též jsem řekl, že na základě svých životních zkušeností jsem si udělal kopii žákovské knížky i sešitů, kdyby náhodou se něco ztratilo. Tímto prohlášením se cítila bývala třídní zaskočena a ptala se, zda škole nevěřím. Zopakoval jsem jí vše znova a tím byl náš rozhovor ukončen.

Stížnost jsem odeslal v pondělí doporučením dopisem. Syn mi sdělil, že chování třídní učitelky bylo normální a psát nemusel. Takto uspokojen jsem vyjel na služební dvoudenní cestu.

Po návratu mne čekalo nemilé překvapení. V mezičase byl syn zavolán na vyšetření incidentu k ředitelce školy. To bylo v pořádku, neboť ona je oprávněnou osobou pro vyřešení mé stížnosti. Co bylo však nemilé, byla "přesilovka", kdy bývalá třídní učitelka se též - oprávněně(?) - zapojila do vyšetřování. Gejzír otázek dvou dospělých osob spuštěný na dvanáctiletého chlapce, podsouvání odpovědí a vedení "výslechu" směrem, vždyť i ty máš chybu na selhání pedagoga, způsobily to, že se syn rozplakal. Jak mohl odpovídat na otázky typu, zda jsme přijali takzvanou omluvu třídní učitelky, když nebyl přítomen manželčinému rozhovoru s třídní učitelkou Foučkovou a ten byl navíc telefonický? I v tomto stavu by snad chtěla zástupkyně ředitelky Vovsová dál pokračovat, kdyby ředitelka Švancarová neukončila nátlakové jednání.

Dětská duše je velice citlivá k nespravedlivosti. Může se částečně odpoutat od nepříjemných prožitků při hře s kamarády, ale s příchodem noci se vše vrací zpět. Probdít noc proloženou nočními děsy syna a okořeněnou výkřiky stylu, že to neví a nemůže jim to zodpovědět, dokáže své.

Opět jsem vytočil číslo ředitelky a žádal ji vysvětlení situace. Prý se jednalo o standartní postup, kdy musí být přítomen svědek. To znělo přesvědčivě. Otázal jsem se dále, zda se bude někdy znova obdobný výslech opakovat. Odpověd_ - to záleží pouze na mne, zda si budu dále stěžovat?!?!? Klidně mohu vzít syna a přijít do školy k vyřešení stížnosti. To mne naprosto rozhodilo a zmohl jsem se pouze na odpověď, že odpověď budu chtít v písemné formě a že budu situaci konzultovat s právníkem. Ano, to zcela jistě můžete, mi zůstalo znít v uších....

Tak si kladu otázky: Stane se syn terčem odvety za pochybení pedagoga? Jak asi dlouho může takový psychologický nátlak vydržet? Je těžké pro dospělého přiznat chybu, nebo raději skutečnost překroutit? Odpovědi mi dá čas a hlavně písemná odpověď ředitelky na moji stížnost. Obávám se, že mi však nezůstane nic jiného, než co nejdříve zařídit převedení syna na jinou školu. Pro jistotu...