Udivuje mě totiž, jak erudovaný člověk a politik veřejně vyjadřuje názory, v nichž míchá nemíchatelné a srovnává nesrovnatelné. Nemám, mimochodem, na mysli pouze výčitku pana senátora novinářům, že je spíše než fakt, že nyní je v Terezíně postaráno o lidi potřebné a v nouzi (Je opravdu? O všechny? ) zaujala jeho slova o utrpení Němců v terezínském internačním táboře. Tyto nepřesnosti ať si pan senátor vyřizuje s vlastní vyjadřovací přesností a s příslušnými novináři. Já jsem se pozastavil nad jeho, zřejmě opakovaným, tvrzením, že ...stejně jako Židé za války, trpěli po válce za zdmi terezínské pevnosti i Němci... Že ...čeští dozorci si v mnohém nezadali s gestapáky ... a tak dále a že , říká pan senátor Bárta, i my, Češi, máme na zbytečných obětech (byly i nezbytečné?) terezínského tábora svůj podíl. Vynechal jsem z citace slovo bohužel -- od klerika mi připadá, jako prohřešek proti jednomu z deseti přikázání, nečekaně pokrytecké.

Jsem občanem České republiky, ale nejsem Čech, nemusím tedy výroky exkolegy Bárty -- v tomto směru -- pociťovat osobně. Jsem ale slovenský Žid a bývalý vězeň koncentračního tábora Terezín. Jsem také člověk, jenž si už někdy ve svých šestnácti letech uvědomil, že s nenávistí k jiným nelze žít celý život a od té doby se snažím, s větším, či menším úspěchem, z tohoto vědomí vyvozovat důsledky pro své jednání. Z toho vychází můj vztah k Němcům i můj vztah ke komunistům (nikoliv ovšem k nacismu a ke komunismu).

Nevím, kde bere pan senátor a teolog Bárta svou jistotu k srovnávání a k tvrzením o tom, co se dělo v době kdy ještě nebyl. Já , jak už jsem zmínil, jsem v terezínském koncentračním, (od koncentrovat, neboli zhušťovat, shromažďovat) nikoli internačním (od internovat, neboli uzavírat uvnitř) táboře byl vězněn za války a také jsem po válce byl svědkem lecjakých nelidskostí ze strany českých takzvaných Revolučních gardistů, za něž jsem se styděl už v nedospělosti, natož teď. Pomsta je nesmyslná i v první generaci, nejen ve třetí. Nepochybuji, že v tom jsme s panem senátorem Bártou zajedno. Nejsme ale zajedno ve srovnávání německého a židovského utrpení, ve srovnávání českých dozorců s gestapáky (pan Bárta má asi na mysli esesáky -- gestapáci nebyli dozorci), ve srovnávání příčin, motivů a okolností úmrtí. Rozcházíme se diametrálně ve srovnávání historických situací a jejích důsledků a to je také jedním z  důvodů, proč s přítelem Bártou nesouhlasím když mluví o ...úspěšném česko-švýcarsko-německém projektu ... v Terezíně a o jeho průkaznosti.

Jeho víra svedla pana Bártu od klidného a pravdivého pohledu na genocidu a na odsouzeníhodné, nicméně poválečné, vášně (o nějž své bližní žádá) k míchání nemíchatelného. Historickým galymatiášem nás po léta krmili bolševici, nemusíme se jim krmit ještě teď, sami a dobrovolně. A kdyby pan senátor Bárta viděl některé tištěné produkty českých Němců, asi by se k nim nechtěl hlásit, natož srovnávat s tím, co nazývá českou zapšklostí.

Závěrem pan Bárta píše o úspěšném česko-švýcarsko-německém projektu a o tom, co tento údajně jedinečný projekt údajně dokazuje. Třeba pan senátor neví o jiných, dávno úspěšně fungujících a vůbec ne jedinečných projektech -- já o některých vím. Terezínský projekt snad úspěšný bude, vždyť teprve vznikl.

A myslím, že se Češi nemají o čem se Švýcary usmiřovat, ba ani s Němci. S bývalými českými Němci určitě ano, přinejmenším s některými z nich. A rád bych věřil, že k usmíření dojde, že bude upřímné a oboustranné.

Dodatek s omluvou: Patřím k žurnalistické generaci pro níž je přirozené reagovat na stanoviska ve stejném médiu v jakém byla prezentována. Protože se mi ale vícekrát stalo, že i dohodnuté příspěvky nebyly v Právu publikovány, případně byly proti dohodě a cíleně kráceny a smysl překrucován, (což se v Česku děje běžně nejen v Právu) reaguji v médiu, do něhož pravidelně přispívám a kde vím, že můj polemický text bude nezměněně zveřejněn.

Autor je bývalý místopředseda vlády a senátor