18. 3. 2003
Budeme jenom nečinně přihlížet?V pondělí
komentátor ČT1 řekl, že od války nás možná již dělí jen několik desítek hodin. Všichni se
asi shodneme na tom, že tato válka s Irákem může a bude mít dalekosáhlé následky. Věřte nebo
nevěřte, dějiny se tvoří přímo před našima očima!
Cítím velkou zodpovědnost. Chci udělat aspoň něco, cokoliv, nemám žaludek na to jen nečinně sedět a čekat, až mi válku ukážou v televizi. |
Má jednotlivec vůbec šanci něco ovlivnit? Jistě, USA jsou mocné a nikoho se neptají. Ale znáte tu bajku o Davidu a Goliášovi. Osobně jsem optimista a domnívám se, že jeden jediný, obyčejný člověk, pokud se pořádně zamyslí a bude naprosto odhodlaný něco udělat, dokáže změnit chod dějin - ať už v tom či onom směru. Ne vždy se vládcům jejich plány podaří uskutečnit. Realita je naštěstí často nevyzpytatelná. A pak je tady ten princip laviny. Kdyby každý z vás, kteří teď čtete tento článek, udělal aspoň něco malého proti válce, bylo by to určitě vidět. Mohlo by to něco změnit. Docela slušným úspěchem by mohlo být, že by český parlament, vláda a prezident vyslovily s válkou otevřeně nesouhlas, když už tedy je podle průzkumů většina obyvatelstva ČR proti válce. Být pasivní je totiž velice nebezpečné. I pasivita znamená akci - ale asi jiným směrem, než byste chtěli. Chvíle je toto opravdu důležitá a tak by každý z nás se mohl na chvíli zamyslet. Co je v mých silách, abych já udělal? A pak to udělat. Minimálně napsat dopis do vašich oblíbených místních i celostátních novin. Podepsat petici, jít na demonstraci, napsat svému poslanci, dát si nálepku na auto. To jsou základy. Jeden člověk na demonstraci moc nezmůže, sto tisíc už možná ano. Ale jsou jistě i jiné, efektivnější možnosti. Zkusme se zamyslet. Takováto naše akce nepomůže jenom míru, ale i nám samým - budeme sami pro sebe vidět, že náš hlas, naše činy mají smysl, že není potřeba propadat fatalismu a beznaději.
|