Hledejme odpověď: PROČ VYMÍRÁME?

Než začne naše myšlení pracovat (kéžby!), pokusme se vyvarovat obvyklé povrchnosti a zejména předsudků, které nás vždy zavedou na slepou kolej, kde existují nápisy typu: "VŠE JE DÁNO", "NIC SE NEZMĚNÍ", "NELZE NIC DĚLAT", "MLADÝM NEMŮŽEME NIC DIKTOVAT, VÍ CO DĚLAJÍ" atp. Je dobré pochopit, že to, co se děje v přítomnosti, je součtem všech vlivů, které existují. A je-li situace taková, jaká je - po sexu (lásce) touží všichni a přitom naše populace vymírá - jsme doslova povinni vypátrat základní souvislost, vypátrat, v čem problém skutečně spočívá a především jej pak vyřešit.

Zdá se, že v přítomnosti došlo k souběhu celé řady vlivů, které se velmi nepříznivě sečetly a teprve v této své výslednici jsou schopné překonat největší vesmírnou sílu - sílu života a zrození. Tato zpráva je přes veškerý optimismus moderní technické civilizace velmi tragická. Mělo by nás to více vzrušovat. (A jakýkoliv úsměšek v tomto okamžiku není na místě.)

Vnímejme důležité souvislosti

V následujícím textu se pokusím zformulovat některé možné příčiny -- tak, jak je vnímám ze svého stanoviště. Má práce bude mít smysl, pokud tyto mé poznámky či připomínky budou nejen podnětem k dalšímu přemýšlení, ale především i ke kompetentním a konkrétním činům lidí na odpovědných místech -- v prvé řadě lidí v médiích a konečně i v praktické politice. Je dobré si jasně uvědomit, že politici jednají často pouze tehdy, když média připraví (společně) vhodnou situaci a o určité věci zavládne v zemi konsensus (viz např. vyslání polní nemocnice do Basry).

Jsem přesvědčen o tom, že není možné obviňovat mladší část naší společnosti např. ze sobectví ("chtějí se jenom bavit a brát drogy a děti je pouze obtěžují") či dokonce přímo celou bílou rasu z úpadku, z degenerace či zákonitého vymírání...

Jsem přesvědčen o tom, že po vlastních dětech touží téměř každý mladý člověk. A pokud tyto krásné sny tak často nedocházejí naplnění, je to proto, že mladí mají často pocit, že ta správná chvíle ještě nenastala, že nastane třeba za rok nebo za pět let.

Politici vytvářejí stále dokola představy: ZÍTRA BUDE LÍP

Za současnou situaci je odpovědná starší a střední generace -- nikoli mladá. Politici i média nám všem dokola slibují, že již "zítra bude líp", ale "utahovat opasky" si musíme vlastně průběžně stále, znova a znova i dnes -- 14 let po roce 1989.

Kam se ztratil přínos převratné technologické revoluce z let devadesátých? Kde je hodnota práce ušetřené statisíci výkonných počítačů? Kam se poděl zisk pocházející z přerušení podpory Mongolska, Kuby, Vietnamu a dalších komunistických zájmů? Proč místo klidu, míru a prosperity slyšíme čím dál tím více o násilí? A jak souvisí OČEKÁVÁNÍ věcí příštích s optimismem mladé generace a s dětmi, které se jí narodí nebo nenarodí?

Myslím, že by se politická rétorika měla konečně obrátit a politici by měli poctivě přiznat, že budoucnost, která nás čeká, bude zřejmě těžší než roky devadesáté, že světová ekonomika a přední světoví finanční experti již delší dobu bojují s příznaky světové recese, a že sjednocování Evropy má především v prvé řadě hospodářský účel -- obstát v náročném a tvrdém ekonomickém prostředí 21. století -- nikoliv charitativně pomáhat pomalejším a méně schopným.

Současný svět je poháněn především motivací zisku a každý, kdo chce na trhu obstát, vyžaduje návratnost své investice v čím dál tím kratší době -- úměrně tomu, jaké modernější a rychlejší informační technologie používáme. S tím souvisí až do nebe volající krátkozrakost skutečně ve všech oblastech života. Koho dnes vzrušuje, že Evropa vymírá?

Budeme-li očekávat náročnou budoucnost a místo ní přijde lehčí, bude to pro nás pro všechny příjemný emoční bonus. Je-li nám však stále dokola slibováno, že zítra bude líp ("v EU se budeme mít líp!") a realita znovu a znovu ukazuje opak, roste nejen nedůvěra v politiku obecně, ale především má ta nejzranitelnější část společnosti -- mladí lidé -- strach přivést děti na svět. A opět -- nikoho to nevzrušuje, nikomu kompetentnímu to vlastně nevadí.

A zatímco stát bez mrknutí oka vyplatí na 11 mld. Kč za jeden soukromý subjekt, společnou řeč pro odhlasování systémových opatření, jež plošně podpoří všechny mladé rodiny toužící mít děti, politici zřejmě nikdy nenajdou. Možná je to proto, že o tom mluví stále dokola komunisté a jejich návrhy podpořit nechce nikdo už jaksi z principu -- ó, jaká ubohost.

Jak můžeme chtít mít právě dnes děti, když se o ně jistojistě nedokážeme postarat tak, jak bychom chtěli? Máme nějakou jistotu pro budoucnost, že za měsíc či dva nebudeme muset žádat o podporu na pracovním úřadu? -- Snad právě takto mnozí mladí uvažují a je-li tomu skutečně tak, pak je příčinou nízké natality nikoliv sobeckost, ale naopak snad až přehnaná odpovědnost s vysokými či dokonce nerealisticky ideálními nároky na sebe sama.

Natalita v zemi závisí na sociální jistotě a na pocitu z budoucnosti

Mladé rodiny nejcitlivěji a zcela intuitivně reagují na situaci ve společnosti. To, zda se mladí lidé skutečně odhodlají mít děti, určuje především jejich pocit z budoucnosti, jejich představa, že svoji rodinu uživí. K prvnímu velkému poklesu porodnosti v ČR došlo v roce 1936, kdy z vysokých čísel (ženy mívaly na přelomu století běžně 6 až 12 dětí, někdy i 15) klesl index na velmi nízkou hodnotu 1,6. Zajímavý jev nastává roce 1944, kdy index plodnosti činí 2,8. Je pravděpodobné, že tušení brzkého konce války zapříčinilo optimistické očekávání a tedy i zvýšení natality. Od tohoto roku porodnost žen v ČR stále klesá, avšak ještě v roce 1959 měl index plodnosti hodnotu 2,1. Neradostné očekávání budoucnosti jej však postupně snížilo na hodnotu 1,8 v roce 1968 (viz graf). A snad právě z této doby plné beznaděje vznikla euforie Pražského jara, kterou neudusila ani doba normalizace let sedmdesátých. Socialistický režim chtěl zřejmě ukázat, že jeho verze společnosti může konkurovat západnímu kapitalismu a zřejmě právě tato konkurence Husákovu vládu přiměla ke skutečně citlivé sociální politice, která své plody -- jak opět můžeme v grafu vidět -- nezpochybnitelně přinesla.

Vláda dokáže zajistit bezpečný prostor pro mladé - média jej však musí nejprve VYTVOŘIT

Za posledních 20 let se NE-narodilo na milion dětí, které se o nás mohly v našem stáří starat, které mohly vytvářet hodnoty, jež by zpříjemnily podzim našeho života. V zápalu boje "kapitalismus kontra socialismus" jsme si nevšimli, že existují hodnoty, na které bychom neměli zapomínat. Hloupé a sobecké je každé zvíře, které se nepostará o svá mláďata. Pokud existuje nějaký HŘÍCH proti přírodě, tak je to právě sobectví vůči potomkům, krátkozraká politika vůči mladým rodinám a jejich dětem. Je evidentní, že v tržní společnosti prostě není mechanismus, který by převedl schopnost "mít děti" na okamžitý finanční zisk. Kdy si naše pravice uvědomí, že řádný hospodář dělá dlouhodobé investice? A rodina s výchovou dětí je právě takovouto investicí, která se celé společnosti rozhodně vyplatí, je však nutné investovat řadu let velké množství času i peněz a počkat 20 let...

"SOCIÁLNÍ" neznamená "SOCIALISTICKÝ"

Existuje určitá naděje, že po smutné době let devadesátých nastane pro mladé rodiny pozitivní změna -- pokud se naše nová liberální kapitalistická vláda dokáže zachovat alespoň tak sociálně, jako to byli schopni udělat komunisté v letech sedmdesátých. Bylo by dobré, kdyby už konečně po vlně hysterického a zavilého antikomunismu začala česká média laskavě rozlišovat mezi dvěma naprosto rozdílnými pojmy, totiž mezi slovy "sociální" a "socialistický". Socialismus, který jsme zažili, tu rozhodně nikdo nechce, sociální jistoty však mladé rodiny fatálně potřebují, nemáme-li opravdu vyhynout.

Pokud naše česká média nezmění náladu v zemi a budou plivat na Špidlovu "socialistickou" vládu, jakmile bude chtít pomoci mladým rodinám, budou ji zle kárat za "přerozdělování" a plýtvání, nezbude nám všem, než volit KSČ, aby se něco změnilo. Přes všechny chyby KSČ si neumím představit, že by se jejich vláda chovala stejně hloupě a nevytvořila by podmínky pro tu oblast, která má absolutní prioritu. (Doufám, že laskavý čtenář na tomto místě vezme předchozí věty především jako vážný impuls k zamyšlení.)

V roce 1981 byla porodnost v ČR naposledy na hraniční úrovni 2,09 dítěte na matku, která znamená, že ještě nedochází k postupnému vymírání obyvatel. Od roku 1981 tedy ČR postupně vymírá. Historicky nejnižším indexem plodnosti za celou ČR (pravděpodobně zcela absolutně -- určitě však v moderní historii ČR) je číslo 1,13 z roku 1999.

Rok 2000 - index v krajích: PRAHA 1,073 -- OLOMOUC 1,091

V grafu si můžeme všimnou velké černé plochy, která znázorňuje deficit v počtu dětí vůči stavu, kdy přirozený přírůstek a úbytek obyvatel je vyrovnaný. (Poznámka: Tvar křivky "HRANICE VYMÍRÁNÍ" závisí na přesném poměru počtu plodných matek a počtu živě narozených dětí v každém konkrétním roce, v grafu možná není vyznačen zcela přesně.)

Můžeme vidět, že přibližně od roku 1992 dochází k hlubokému propadu natality. A od roku 1996 je natalita v ČR na tragicky nízké úrovni již setrvale (!!!). V následující tabulce si můžeme všimnout, že špatná ekonomická a sociální (zejména bytová) situace způsobuje hrozivě nízkou porodnost nejen v nejbohatší Praze, kde byl index plodnosti v roce 2000 na úrovni 1,073 -- zde tedy již došlo k nepatrnému zvýšení z předchozí nejnižší hodnoty 1,042, ale také třeba překvapivě v chudém moravském Olomouckém kraji (okres Jeseník, Šumperk ad.), kde negativní trend pokračoval i v roce 2000 -- index je neuvěřitelných 1,091, kdežto v roce 1999 to bylo ještě 1,115.

Zlepšení, ke kterému došlo loni (v roce 2002) je nepatrné a bezvýznamné -- v ČR se narodilo celkem 92 786 dětí, oproti nejnižšímu roku 1999 to je nárůst o 3315 děti, což znamená pouhé 3,7 % z velmi nízkého základu.

Existuje jen několik zemí na světě (!), kde je situace podobně zoufalá. Vláda ČR by měla častěji sdělovat pravdu o této situaci a uvést pro srovnání jména těch zemí, kde je situace stejně katastrofická. Porodnost je také vyšší v okolních státech: Slovensko - 1,2; Maďarsko 1,31; Polsko 1,29 -- avšak třeba Francie 1,90; Island 2,08 (údaje k roku 2001).

Zájemcům o přesnější statistické údaje je možné doporučit Statistickou ročenku ČR nebo informace z Českého statistického úřadu v Praze - např. na webové adrese , též je možné zatelefonovat na číslo 274 051 111, případně na automat 257 533 349.

Každý rok se Čechům NE-narodí na 75 000 dětí

Zdravotní péče se zlepšuje a lidský věk se prodlužuje. Lidí proto umírá méně, než by laikovi mohlo z výše uvedených údajů připadnout. Například i při indexu plodnosti 2,09 v roce 1981, který znamená "prostou reprodukci" a nikoliv přírůstek obyvatel, se narodilo stále ještě o 14 000 lidí více, než kolik ve stejném roce umřelo (144 438 narození k 130 407 úmrtím). V roce 1994 je však poprvé v moderní historii poměr obrácený (106 579 narození k 117 373 úmrtím). Podtrhněme, že poslední roky se narodí asi o 20 000 lidí méně, než umře. Připomeňme, že v rekordním roce 1974 se narodilo o 67 406 lidí více, než umřelo. Zatímco v roce 1981 stačilo k naplnění indexu 2,09 dítěte na matku v plodném věku narození přibližně celkem pro ČR 145 000 dětí, je v roce 1999 ke stejnému indexu plodnosti zapotřebí narození již asi 165 000 dětí, protože v plodném období je mnohem více matek -- jedná se právě o velmi silné ročníky ze 70. let. Aby byla zajištěna prostá reprodukce obyvatelstva, chybí tak každý rok oněch 75 000 dětí. Ještě je nutné doplnit, že za 25 až 30 let (pokud nedojde ke změně) se bude rodit okolo 50 000 dětí ročně a za dalších 25 až 30 let již pouze okolo 30 000 dětí ročně. Budeme žít ve společnosti starců. Potkat maminku s kočárkem bude považováno za štěstí. Je možné, že okolo roku 2100 se narodí ročně pouze několik tisíc dětí...

Z grafu je dále zřejmé několik důležitých souvislostí. Tak především je zjevné, že socialistická politika z počátku 70. let zaznamenala značný úspěch v porodnosti. -- Kromě jiných vlivů to byla především rozsáhlá státní bytová výstavba (paneláky), půjčky a sociální dávky, jež způsobily dvakrát vyšší natalitu, než jakou máme za posledních 7 let (!). Rovněž můžeme v grafu vidět velmi prudký pokles po roce 1992, tedy v době vlády ODS, která ve své populační politice naprosto selhala. Právě této vládě je třeba dát jednoznačně vinu, byla to ona, kdo neblahý trend založila, nemůže se planě vymlouvat na obecný vývoj ve světě či cokoliv jiného. Úkolem vlády bylo postarat se o hlavní priority země a to prostě neučinila.

Není mým úkolem na tomto místě uvést úplný souhrn všech faktorů, na které vláda zejména v letech 1992-1998 zapomněla. (A samozřejmě také vláda následující.) Chci pouze připomenout výmluvu odpovědných činitelů, kteří podporu mladým rodinám odmítali s argumentem, že v ČR ženy dříve rodily velmi mladé (věk okolo 22-23 let) a že se nyní přizpůsobujeme situaci obvyklé na Západě. Ano, to je částečně pravda. Avšak k žádnému nárůstu porodnosti po čtyřech či pěti uvažovaných letech nedošlo. A jakákoliv omluva za špatný výklad je nyní už naprosto zbytečná, velmi, opravdu velmi chybí naší zemi statisíce malých dětí, které by nám svou existencí připomínaly, které hodnoty jsou skutečné, a které pouze zdánlivé...

Plodnost v nových krajích v letech 1991--2000

Rok	ČR	PHA	STČ	JČK	PLZ	KVK	UST	LIB	HKK	PAR	VYS	JMK	OCK	ZLK	MSK
1991	1,861	1,680	1,818	1,888	1,795	1,873	1,853	1,897	1,913	1,914	1,926	1,890	1,901	1,901	1,899
1992	1,715	1,520	1,701	1,714	1,616	1,664	1,707	1,765	1,758	1,845	1,824	1,744	1,767	1,744	1,734
1993	1,666	1,441	1,644	1,674	1,629	1,662	1,723	1,698	1,700	1,737	1,799	1,714	1,673	1,657	1,684
1994	1,438	1,263	1,405	1,488	1,429	1,472	1,474	1,429	1,452	1,475	1,548	1,453	1,462	1,433	1,468
1995	1,278	1,145	1,277	1,311	1,242	1,322	1,303	1,290	1,308	1,335	1,372	1,255	1,253	1,283	1,307
1996	1,185	1,054	1,175	1,192	1,157	1,170	1,216	1,230	1,238	1,231	1,250	1,176	1,164	1,171	1,234
1997	1,173	1,056	1,187	1,189	1,117	1,181	1,205	1,188	1,223	1,252	1,256	1,145	1,161	1,136	1,203
1998	1,157	1,049	1,153	1,168	1,122	1,216	1,217	1,182	1,202	1,222	1,224	1,136	1,136	1,126	1,166
1999	1,133	1,042	1,133	1,159	1,104	1,153	1,178	1,169	1,185	1,211	1,154	1,100	1,115	1,121	1,141
2000	1,144	1,073	1,168	1,162	1,152	1,202	1,219	1,200	1,179	1,170	1,172	1,092	1,091	1,127	1,128

Komentář Českého statistického úřadu

Možná by nám měli politikové oznámit, zda transformace bude pokračovat dalších pět, deset nebo třeba dvacet let...

* * *

Nyní se pokusím naznačit některé další možné souvislosti, které mohou mít na porodnost podstatný vliv. Nechť je laskavému čtenáři zřejmé, že následující text by měl být pouhým impulsem k další podrobné analýze.

Moderní antikoncepce snižuje množství potratů, ale i dětí

Na jedné straně je dobře, že došlo k velkému poklesu "v zabíjení" nenarozených dětí - v letech 1987 až 1990 to bylo v ČR přes 126 tisíc, kdežto v roce 1999 "pouze" 52 tisíc a trend vykazuje i nadále pokles o několik tisíc ročně. V ideálním případě by se rasa Homo sapiens neměla dopouštět žádného zabíjení vlastních ještě nenarozených dětí. Uvědomme si, že každá interrupce je pro ženu, která se ji rozhodne podstoupit, vždy tragickou situací a již její vykonání je pro matku okamžitým a velmi vysokým trestem (někdy i s nevratnými následky). Snahu zakázat interrupce zákonem považuji za nedomyšlené a arogantně totalitní zasahování do jemného mechanizmu svobody a odpovědnosti. Smyslem a cílem je těmto situacím ve společnosti předcházet výchovou a vzděláním, nikoliv trestat ženy, které již i tak jsou často v zoufalé životní situaci.

Pokud se ale vrátíme k podstatě problému - PROČ SE NERODÍ DĚTI - je zřejmé, že moderní ženy, které také obvykle užívají moderní hormonální antikoncepci, nechtěně otěhotní v mnohem menším počtu případů, než tomu bývalo dříve.

Myslím, že dříve se rodilo mnohem více dětí prostě proto, že mladí lidé, kteří spolu chodili, se "vzít museli". A manželství a především DÍTĚ bylo na světě. Jistě, mnohdy se děti narodily do neutěšené situace - rodiče nezvládající sami sebe, natož své děti atd. Na druhé straně nemůžeme nikdy předem vědět, z jakých podmínek vzejde génius, který třeba "zachrání lidstvo". Je možné předpokládat, že právě osobně prožitá negativní zkušenost z vlastního dětství způsobí v dospělosti potřebnou citlivost na určité souvislosti a pokud se tato citlivost dobře zúročí, může to být pro celou společnost výjimečnou výhodou.

Posledně uvedený argument však v žádném případě nelze považovat za postoj jakkoliv schvalující či doporučující omezování či týrání dětí, pouze jsem chtěl naznačit, že čekání na dokonalejší situaci bývá často zbytečné, a že mnohé problémy se mohou ukázat pouze jako zdánlivé, a je-li přítomna dobrá vůle a vytrvalost, mohou se i v dobré obrátit.

Společnost toleruje sex před svatbou

Dříve mnohem větší část lidí vycházela z představy, že do ideálního manželství vstupují dva čistí lidé - panna a panic. Mít s partnerem intimní poměr před svatbou byl hřích, který společnost odsuzovala v mnohem větší míře, než je tomu dnes. Téměř zcela vymizela instituce zásnub - obvykle byly rok před svatbou, byla to vlastně určitá zkušební doba. Mladí lidé, kteří i po roce od zásnub spolu vydrželi chodit (nikoliv spát), měli stále před sebou ještě onu "zakázanou komnatu" společného lože a měli tedy touhu být spolu. A svatební noc byla mystická tajina snad přímo všech zázraků vesmíru se dotýkající. Samozřejmě pouze tehdy, když "to" bylo právě POPRVÉ.

Dnes řada známých psychologů přesně naopak doporučuje mladým lidem, aby vstupovali do manželství náležitě poučeni. Myslím, že dříve velká část mladých lidí prostě chtěla správným způsobem legitimizovat svou touhu po intimním vztahu (pro svůj klid a čisté svědomí) a vstup do manželství proto zcela automaticky považovali za předstupeň sdílení společného lože. To se velmi výrazně změnilo. Moderní média, internet, pořady typu "Peříčko" ad. vytvářejí ve společnosti představu, že hlavním a dokonce jediným smyslem sexu je zábava. Sexuální promiskuita je dnes běžnou věcí, píší o ní média, dopouštějí se jí celebrity i prezidenti, patří k oblíbeným diskusním i praktickým tématům na domácích párty apod.

Zmizel tedy zcela zásadní impuls, který nutil mladé lidi v prvé řadě veřejně "institucionalizovat" doposud volný přátelský vztah, ale který především následně umožnil narození potomků do vhodného a připraveného prostředí - což je možné dodnes považovat za hlavní smysl rodiny.

Veřejná svatba jako obtíž či zbytečnost

Mladí lidé považují svoji osobní svobodu za vysokou hodnotu, manželská smlouva je čím dál tím častěji jen zbytečnou přítěží. A protože si nejsou jisti, zda se za měsíc či za pár let nerozejdou, nemají vlastně žádný důvod ke svatbě. Navíc je nutné se nejprve dostat na vyšší příčku kariéry v zaměstnání, protože (mimo jiné) se po nástupu na mateřskou dovolenou počítá výše "mateřské" z výše posledního příjmu.

A protože každý vztah během roku či dvou začne nahlodávat eroze a problémy vznikají snad zákonitě vždy, nastane jen málokdy situace, ze které vznikne impuls, který by dal jasný signál: TEĎ chceme mít dítě. A samozřejmě funkční antikoncepce téměř vylučuje "náhodu".

Po Listopadu 89 starší generace zrušila mladým stávající podporu

V ČR (jako i v mnoha dalších zemích) existuje až xenofobní obava majoritní společnosti z romského etnika. Romské rodiny mají vysokou natalitu a běžný "český" člověk tedy chrání "svoji rasu" tím, že se snaží Romy omezovat. (Mimochodem právě tato snaha je naprosto kontraproduktivní, neboť právě vyšší životní úroveň obvykle znamená nižší porodnost).

Snaha zvýšit dětské přídavky a takto pomoci mladým rodinám tak v očích běžného xenofobního Čecha znamená především velké nebezpečí, že se bude Romům žít lépe na úkor "Čechů". (Nebo třeba v očích českého ateisty obavu, že se bude rodit více "lidovců".) Výsledkem je zřejmý: celková porodnost stále klesá. Připomeňme si, že za "totalitního" "komunistického" režimu byly běžné novomanželské půjčky ve výši 50 000 Kč (tj. přibližně asi dnešních 200 000 Kč). Tyto půjčky byly obvykle snadno dostupné, byly se zanedbatelným úrokem a opravdu umožňovaly určitý bezpečný vstup do manželství a překonání prvotního tápání a hledání. Myslím, že socialistické společnosti, ale především nám všem, se tento systém bohatě vyplatil.

Je zřejmé, že dovedně zamaskované výhodné spoření pro střední a vyšší příjmovou skupinu, s podivným názvem "stavební spoření", s podporou mladých rodin nijak nesouvisí...

Na tomto místě je též možné připomenout, že "babyboom" v ČR (viz graf) z počátku 70 let byl následkem především bytové a sociální politiky socialistické "Svobodovy" vlády. A naše nová politická reprezentace může jen velmi těžko hledat solidní argumenty, aby vysvětlila, PROČ se peníze najdou vždy a rychle na mnohé často pochybné či přímo zbytečné účely, ale pro naši budoucnost (pro přímou podporu mladých rodin) nikdy, ač by stačil pouhý zlomek (desetina, padesátina) peněz vládami často zcela zbytečně prošustrovaných.

Historický přelom v roce 1989 způsobil obtížné vyrovnávání všech generací se změněnou situací

Nová situace a nové možnosti po roce 1989 se týkaly (týkají) všech generací. Se změněnou situací se musely (musejí) vyrovnávat všechny generace - mladí, střední generace i staří. Zejména střední a starší generace začaly chytat "poslední" možnost, jak využít všech možností života: cestovat, zlepšit své bydlení apod.

A na tuto situaci doplatila především mladá generace, která má vždy méně konexí a zkušeností potřebných pro život, často má malou možnost konkurovat výkonné střední a zkušené staré generaci. Tato situace trvá dodnes. (Špatně se adaptuje i část střední a staré generace, ale prudké snížení jejich životní úrovně již nemá vliv na natalitu, protože tento "úkol" mají tyto generace již úspěšně za sebou.)

Chceme situaci řešit nebo jen nečinně přihlížet?

Asi bychom se měli zamyslet nad tím, zda jsme názoru, že nízká natalita je výsledkem (neznámého) společenského samopohybu, nebo zda lze ve společnosti vypátrat ty ekonomické či názorové skupiny, které obhajobou svých soukromých zájmů změnily parametry společnosti (nebo společností) natolik, že prostě vymíráme. Bylo by nanejvýš dobré nepodceňovat velmi nepříznivou ekonomickou situaci v krajích - např. v okrese Jeseník. Bylo by i vhodné umožnit vládě prosadit účinnou sociální politiku podporující mladé rodiny. Bez vytvoření dobrého mediálního PROSTORU se to nemůže podařit. Je třeba jednat okamžitě, již před 10 lety bylo pozdě. Je zarážející, že obyčejná "zpráva o rodině" bude hotova v nově zřízeném "odboru rodinné politiky a sociální práce" na Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR až někdy v příštím roce (!). Nebudou-li pracovníci tohoto nového odboru jednat rychle a efektivně, bylo by snad lépe jej zase zrušit...

A mimochodem - v jedné velké bohaté zámořské zemi na 7 žen připadá dětí 14 nebo 15. V USA byl totiž index plodnosti v roce 1997 na úrovni 2,06 -- což znamená výrazné zlepšení proti letům 1980 nebo 1985, kdy tento index měl hodnotu pouhých 1,84.