Premiér, který s oblibou avizuje (vážné, hluboké, podrobné) debaty o různých věcech, se o záležitostech vojenských baví s mnohými, jen ne s tím, kdo má být za válčení odpovědný. Ani president Česka neodolá, aby zpoza chladných vln Finského zálivu nevzkázal rozháranému mladíkovi, jak řízným vrchním velitelem jest. Dalo by se cosi zopakovat o českých klaunech a mezinárodní ostudě, leč týden ukázal, že ani svět není viru ignorantské arogance a zpupnosti ušetřen. Důvod (pro vpád do Iráku) tu byl a není, jistě se však dodatečně najde. A tak pořád dokola. Věřte nám - s námi bude ještě hůř. Kdo ví, zda Nostradamus se nespletl jen o pár let, či zda se jen malounko nezmýlili jeho interpreti.

Opustíme-li vody příměrů a kosmopolitní rozměr, můžeme Jaroslava Tvrdíka pochopit. Premiér, maje sám sebe za omnipotentního experta, další odborníky nepotřebuje, navíc je "flexibilní," takže nedodržení slibu(ů) jej nijak nestresuje. Tudíž důvody odchodu Tvrdíka, který je o své předurčenosti skálopevně přesvědčen, ani moc nechápe a klidně ho vymění za jiného. Žádný vážný problém. Naopak, kdo méně ví a nezlobí, je pro zvládnutí vládnoucího disharmonického orchestru jenom přínosem.

Přitom Jaroslav Tvrdík hraje rád. Chybuje však v přesvědčení o mimořádné výjimečnosti svého partu. Tak to ale nevidí nejen slabý dirigent bez hudebního sluchu, ale troufám si tvrdit, že i většina populace, přihlížející smutnému představení. Na Tvrdíkovy argumenty moc lidí slyšet nebude, on sám je nedokáže vnímat objektivně jako člen tělesa, nýbrž výhradně jako zneuznaný sólista. Ve Šponě na správně a opakovaně pokládané otázky neodpovídal, a ne vždy v tom byl úmysl. Sebestřednost a myšlenková rozháranost šly očividně ruku v ruce.

Takový dojem umocnila i přítomnost bývalého náčelníka generálního štábu, Jiřího Šedivého. Rozdíl byl patrný již ve vyjadřování a obsahu sdělovaného. Tvrdík řečnění, na rozdíl od Šedivého, evidentně miluje, nicméně uznejme, většinou mluví logicky a navíc přesvědčivě. Markantní rozdíl ovšem spočíval v projevu. Šedivý rozhodně působil dospěleji. K problémům se vyjadřoval v rozměru společnosti a nikoli jen zájmů resortu obrany. Ani stopa po ublíženosti a prázdných gestech

Dokonce i Kamil Houska z Práva, přes svůj věk, manifestoval vyšší vyrovnanost a racionalitu. Vyjádřil názor, že ministr odchází jen na čas, že se pokusí o návrat. Ten to nijak nezastíral. V naší manéži je to dokonce reálné - což není totéž co přínosné. Aktuální i nedávné zkušenosti s mimořádnou potřebou otevírat své nitro, sdělovat veřejnosti intimní pocity a nejrůznější obavy totiž nesvědčí o nejlepších předpokladech k činění správných rozhodnutí v krizových momentech.

Styl Jakuba Železného je sympatický, ale jaksi předběhl dobu. Do prostředí současné české politické manéže se moc nehodí. Tam umí naopak dobře práskat bičem Jana Bobošíková. Vlohy ke krocení divé zvěře má od přírody a postupně je vybrušuje. Postrádá sice intelektuální formát Železného, ale na naše lvy ve světě politiky to většinou platí a Nováci v obecenstvu často freneticky tleskají. Ne všichni lvi se ale spokojí s časem stráveným na obrazovce, ne všechny grify krotitelky jsou (jim) košer. Co nezvládnou ve studiu (přiznejme si, každý ani šanci nedostane), pokouší se dohnat jinak. Minulý týden i v tomto ohledu cosi nového naznačil.

Přímé stopy šestihodinového výslechu na policii na moderování Sedmičky nebyly patrné. Zdálo se ale, že důslednější drezůře byl přeci jen více podrobován Martin Říman, zástupce ODS, a to zejména za hříchy stranických kolegů (dobrým terčem se stal především stínový ministr obrany, Petr Nečas).

Jeho diskusní kolega, senátor Jan Ruml z US-DEU, naopak bez nesnází přestál zpověď o svých "důvěrných" kontaktech s Posseltem, mimo jiné i s odkazem na hospodské setkání téhož s Janem Zahradilem. Zavzpomínal několikrát i na své působení v době, kdy byl členem ODS a mimo jiné otevřeně přiznal, v souvislosti s reformou veřejných financí, že tehdy se rozpočty dorovnávaly z příjmů (přebytku) sociálního pojištění.

To mu ale nevadilo, aby neopakoval své známé klišé o odpovědnosti obyvatel za svůj důchod, jakoby si dosud na něj nepřispívali. Když Bobošíková komparovala dobrý výsledek policistů v pořadu "IQ národa" s problematickými znalostmi ministra vnitra, dokonce si připsal zásluhu na tom, označiv se za zakladatele moderního vnitroresortního školství. Uštěpačně připojil něco o tom, že na ministrech tolik nezáleží, ti přicházejí a odcházejí. Ostatně, s tím má osobní zkušenosti.

Prima připravila esemeskové minireferendum k integraci do společenství otázkou: "Souhlasíte se vstupem ČR do EU podle přístupové smlouvy?" Telefonující diváci byli poněkud překvapivě proti - celými 64 %. Zuzka Rujbrová, v rozporu s oficiálním názorem vlastní strany, nijak zvlášť přistoupení neodmítala. Pavel Němec z US-DEU byl jednoznačně pro. Při pozitivní argumentaci si vzal na pomoc též příklad Řecka. Jeho tvrzení o vzestupu tohoto jižního státu po připojení, bylo v zásadním rozporu se skutečností, jak ji chvíli před tím v Sedmičce prezentoval Říman.

Pan ministr Němec je dobrým příkladem typu "instrumentalisty," které předseda vlády ve svém ansámblu potřebuje. Falešné tóny které vyluzuje se vždycky dají omluvit mladickou nerozvážností, šéfovi ale neodmlouvá a vědomostmi nekonkuruje. Rujbrová by se nehodila. Má více zkušeností a mohla by mluvit k věci.