George Orwell: Nadechnout se. Z anglického originálu Coming Up for Air přeložil Petr Kopecký. Praha: Euromedia Group -- Odeon, 2003. 224 stran.

Těsně před druhou světovou válkou píše George Orwell, tehdy ve světě ještě relativně neznámý anglický prozaik a novinář, svůj šestý román nazvaný Nadechnout se. Tragikomický příběh pojišťovacího agenta George Bowlinga, přezdívaného Tlusťoch, který ve svých pětačtyřiceti letech přijde na to, že jeho dosavadní život za mnoho nestál a že je nejvyšší čas s tím něco udělat. Děti vyrůstají, s manželkou už není rozumná řeč a někdy se člověk musí sám sebe ptát, jak se to tak stalo, že samou nudou ještě neumřel.

Prvním impulsem k hlubšímu zamyšlení nad tím, jak žije, je pro hrdinu vcelku bezvýznamný zážitek z ulice; díky němu však v Bowlingovi ožijí vzpomínky na dětství a probudí se v něm touha po dobrodružství. Najednou se mu zachce utéct z toho všedního, jednotvárného světa, v němž až dosud dokázal nějak existovat, a zatouží vrátit se do kraje, v němž se narodil a kde vyrůstal. Cestu uskuteční, avšak namísto poklidného venkovského ráje, který si do té doby v sobě uchovával jako poslední kousek bezpečí a poslední výspu "starých časů", se ocitne v hlučném a špinavém městě s továrními komíny a monotónními řadami navlas stejných rodinných domků. Když se zapisuje na recepci místního hotelu, kam jeho otec chodíval na svoji pravidelnou půlpintu piva víc než třicet let, zjišťuje, že jméno Bowling si tu už nikdo nepamatuje. Starý svět, do něhož patřili jeho rodiče a, jak si doposud myslel, také on, je dávno pryč; odzvonilo mu už během první světové války. Místo něj je tu civilizace, pokrok, technika -- a co nevidět další válka. Nad hlavou přelétávají bombardéry.

Návrat do rodného města je tedy pro Bowlinga šokem, zároveň si však teprve tady uvědomuje, kým vlastně je. Namísto vesnické idylky objevuje sebe sama. Do této chvíle byl jedním z mnoha obyvatel anglického předměstí a v ničem se od nich -- snad s výjimkou své nadměrné váhy -- neodlišoval. Průměrný plat, průměrný vkus, průměrné zážitky. Nyní mu tento svět, postavený na otázce "jakou to má cenu", najednou začíná připadat cizí. Odpuzuje ho svou odlidštěností a uniformitou, která je všem svérázným, opravdovým projevům života nepřátelská a brání člověku v uskutečnění jeho nejtajnějších přání.

"Staré časy" se nám tu ovšem nepředkládají s potřebnou dávkou sentimentu, na to si Tlusťoch pamatuje onu lopotnou a krušnou dobu, kdy často nebylo co do pusy, až příliš dobře. Avšak jistá elegická nota či stesk po tom, co bylo a už není, je z jeho vyprávění přeci jen znát (v tomto ohledu se také velmi liší od ostatních Orwellových hrdinů). Tenkrát, před válkou, ještě mělo smysl pro něco žít, věci měly svůj budoucí rozměr. Jak jej mohou mít dnes, když člověk denně slýchá o Hitlerovi a má ještě v živé paměti zážitky z fronty?

Obavy z blížícího se světového konfliktu stále víc a víc zasahují vypravěčovu mysl a ostře kontrastují s jeho pitoreskním líčením všedních životních okamžiků, v nichž se s obsesí sobě vlastní neustále zabývá svým vzhledem, proměnami váhy a podobnými "tématy". Ironie a černý humor, jakož i četné expresivní výrazy, jimiž své vyprávění zpestřuje, jen dokazují jeho urputnou snahu učinit tyto obavy alespoň snesitelnými, přemoci v sobě rostoucí strach z dalšího vývoje událostí.

Válka o sobě nicméně dává vědět stále zřetelněji: asi nejvíc pociťuje George Bowling její blízkost ve chvíli, kdy kousek od místa, kde se narodil a které si stále ještě podvědomě spojuje s pocitem bezpečí, vybuchuje bomba, omylem shozená při leteckém cvičení.

Detail utržené nohy v botě s gumovou podrážkou, ležící v kaluži krve a marmelády, do něhož je stlačena všechna morbidnost a nesmyslnost války, je, myslím, velmi sugestivní výpovědí o křehkosti a zranitelnosti člověka v současném světě. Naléhavě poukazuje na jeden z paradoxů moderní doby, s nímž se už brzy budeme muset nějak vyrovnat: paradox rychlého technického vývoje, který vedle větších a větších možností znamená pro lidstvo také stále větší rizika.

Lidé se vyvíjejí mnohem pomaleji, říká Orwell, a vzdálenost mezi jejich instinktivním chováním a čistou racionalitou techniky rychle narůstá. Každá další válka je proto -- i kdyby na počátku vypadala sebelokálněji a jako technicky dokonale připravená, i kdyby znamenala "jen" utrženou nohu -- přímým ohrožením civilizace jako celku; zasahuje a destabilizuje celou planetu a potenciálně už bude vždy skrývat nebezpečí, že je válkou poslední.

Nejde ale zdaleka jen o válku. Hrůznější než bezpočet mrtvých, kteří jí padli za oběť, je její vliv na ty, kteří přežili -- ať už na straně vítězů, nebo poražených. Na jejich hodnotový svět, na jejich víru ve smysl jakéhokoli počínání, na jejich vůli k životu. Prohlubující se skepse George Bowlinga, který přestal v cokoli věřit a utíká se zpět do časů před první válkou, kdy svět měl stále ještě jakýsi řád (byť, jak sám říká, ne právě ideální), dokládá toto tvrzení do-statečně výmluvně.

Při poslechu proslovu jednoho zapáleného antifašisty dochází Bowling k přesvědčení, že jestli svět tuhle válku přečká, nejenže nebude stejný jako před ní, ale bude zase o mnoho fanatičtější, nepřátelštější a uniformnější a člověk v něm bude hrát ještě podřadnější roli než dosud. Pravá příčina konfliktu, spočívající kdesi v hlubinách lidské duše, se s posledním výstřelem určitě neodstraní, krize se naopak ještě prohloubí a dříve nebo později dojde k nové, ještě strašnější válce.

Orwellův mrazivě přesný odhad budoucího vývoje událostí -- s nímž se setkáváme i v jeho dvou nejslavnějších dílech, Farmě zvířat a 1984, napsaných o několik let později -- je fascinující. Už kvůli němu rozhodně stojí za to si knihu přečíst, vždyť jak daleko jsme dnes od poslední války? A jak vzdálená je nám tato orwellovská vize?

Na druhou stranu poněkud diskutabilní je Orwellův argument, že by dalšímu naplňování této vize mohl zabránit návrat do starých časů (alespoň co se hodnot týče), jak se o něj v románu Nadechnout se pokouší George Bowling. A jak se o něj sami občas pokoušíme. Když už nemáme kam. Nepřivede nás takový návrat nakonec do pasti fundamentalismu, který pro své zahledění do minulosti už budoucnost, a tím i veškerou naději na změnu, dávno vymazal?