Vážený pan Prof. Ing. Václav Klaus, CSc.
president České republiky
119 08 Praha 1 -- Hrad

Praha 27. května 2003

Vážený pane presidente,

Spolek Šalamoun -- občanské sdružení pro nezávislou justici v ČR -- se již téměř devět let zabývá sledováním stavu české justice a podporou její nezávislosti na špatných návycích a osobách, přežívajících z totalitní minulosti. Pomáháme radou a zkušenostmi občanům, jejichž občanská práva byla poškozena nesprávným výkonem trestního práva.

Ač jsme laické sdružení, za dobu naší existence jsme nashromáždili mnoho poznatků, pomohli jsme řadě nespravedlivě stíhaných osob a vydobyli jsme si jak respekt, tak nenávist. Neprávem jsme byli napadáni kvůli naší domnělé účasti na udělování tzv. podivných milostí Vaším předchůdcem. Ve skutečnosti jsme za celé období naší existence byli úspěšní v podpoře pouze asi 20 udělených milostí, z nichž, s výjimkou dvou až tří případů, žádná není problémová, a které jsou veřejností považovány za pochybné jen díky desinformacím, šířeným senzacechtivými novináři. Zabývali jsme se pouze takovými případy, při nichž jsme po seznámení s trestním spisem a jeho rozborem dospěli k názoru, že justice dospěla k nespravedlivým rozhodnutím cestou porušování ústavních práv odsouzeného. Jsme znepokojeni vysokým, zcela neuvěřitelným výskytem justičních přehmatů, které znehodnocují právní prostředí našeho státu a následně snižují kvalitu života občanů. Rozhodně není v pořádku, že se nevinný občan tohoto státu může snadno a rychle dostat za mříže kvůli selhání jedinců a institucí. Proto si dovolujeme zaslat Vám tento otevřený dopis, v němž se zaměříme výlučně na problematiku institutu milosti presidenta republiky.

Otevřeně se přiznáváme, že naším cílem je dát Vám podnět k zamyšlení nad Vaším, mediálně zveličovaným, postojem k jejich udělování, respektive neudělování. Domníváme se, že máte jeden důvod k jeho zaujetí, který musíme bezvýhradně přijmout: pochybení justice a udělování milostí jsou problémy, jimiž jste se dříve nezabýval a nechcete se tedy pustit na tenký led amatérského hledání cesty v neznámém terénu. Zprávy o justičních zločinech v České republice se Vám mohou zdát neuvěřitelné, stejně jako se přes všechny naše zkušenosti zdají některé nové případy znova a znova neuvěřitelné i nám. Jejich neuvěřitelnost může vyvolat dojem o nepotřebnosti institutu milosti.

Předpokládáme, že jako demokrat se nebudete cítit obtěžován sdělením odlišného názoru.

Jsme si vědomi, že některé z milostí, které udělil Váš předchůdce, snad neměly být uděleny. Nekritizujeme ho však za ně, protože každé lidské jednání je zatíženo chybami. Kdo nic nedělá, zdánlivě nic nepokazí. Myslíme si, že v tomto případě je několik pochybných milostí bohatě převáženo naprostou převahou těch, o nichž se nemluví, tedy těch oprávněně udělených. Vás jako profesora ekonomie určitě neohromí, že procentuální " odchýlení se od normálu" z celkového počtu udělených milostí bylo přibližně necelá dvě procenta.

Václav Havel na sebe bral risiko obtížných rozhodnutí, občas chyboval, ale spoustě nespravedlností postižených lidí pomohl. Nad to podotýkáme, že v neprospěch Václava Havla nebyla veřejnost nikdy upozorněna na obezřelost jeho postupu v některých složitých případech, kdy cestou milosti pouze změnil nepodmíněný trest na podmíněný, aniž by zrušil výrok o vině, a odsouzenému tak umožnil, aby se v klidu očistil cestou standardních opravných prostředků. Přes veškeré rozpaky nad udělením několika milostí jsme přesvědčeni, že tento prvek v naší justiční praxi má zůstat zachován, přičemž pravomoc presidenta udělovat milosti nemá být zúžena kontrasignací dalším ústavním činitelem. Opakovaně jsme byli svědky justičního bezpráví a věříme, že je pro společnost přijatelnější, když občas nějaký zločinec unikne trestu, než když nevinný občan stráví ve vazbě jediný den či ve vězení i více měsíců či dokonce let. Neoprávněné odnětí osobní svobody považujeme za nejhroznější a ničím omluvitelné poškození občanských práv státem. Oběti pochybení v některých případech nemají možnost domoci se práva cestou systémových opravných prostředků, jejichž použití ostatně nemá automatický odkladný účinek na výkon trestu.

Zproštění viny až po odpykání trestu má sice morální význam, ale zmařený kus života nikomu nevrátí. Poslední tzv. "Burešova" reforma trestního řádu ztížila přístup k využití dovolání a stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona. Byly úzce vymezeny podmínky pro podání dovolání tak, že ani zkušení advokáti se nevyvarují toho, že Nejvyšší soud ČR odmítne projednat dovolání kvůli formálním vadám podání. Přitom v tomto případě je zastoupení stěžovatele advokátem ze zákona povinné.

Velmi problematickým nástrojem se po reformě stala stížnost ministra spravedlnosti pro porušení zákona, jejíž použitelnost je snížena kolizí lhůty se lhůtou pro podání dovolání. Ministr spravedlnosti nemůže vyřídit většinu podaných podnětů, protože se ve vymezené lhůtě vůbec nedostane k předmětnému trestnímu spisu, obvykle blokovanému některým soudem. Ministr spravedlnosti mimo to zpravidla postupuje podnět ke stížnosti pro porušení zákona k přezkoumání státnímu zastupitelství.

Spis se mu obvykle vrátí až po vypršení lhůty a mimo to státní zástupci na vyšších stupních často zakrývají pochybení svých kolegů z nižší instance. Velmi účinným opravným prostředkem by mohly být ústavní stížnosti, ale i u nich dochází k častému odmítání podání kvůli formálním vadám. Taktéž zde je služba advokáta povinná. Možnost využít institut obnovy řízení je omezena na případy, v nichž se po právní moci rozsudku vynoří okolnosti, jež v době soudního řízení nebyly známy. Nelze tedy obnovit řízení pouze na základě právní a věcné kritiky nesprávného postupu soudu. Soudy kromě toho občas dávají přednost tzv. stabilitě rozhodnutí před spravedlností, tedy odmítají obnovení řízení i tehdy, když k tomuto postupu vznikne zákonný důvod. Velmi často prokazují odsouzeným špatné služby advokáti, kteří je řádně a včas nepoučí o možnostech využití mimořádných opravných prostředků a po zamítnutí odvolání ponechávají své klienty jejich smutnému osudu. Ti pak nestihnou ve lhůtě podat dovolání či ústavní stížnost a ztrácejí všechny systémové možnosti záchrany.

Pro názornost uvádíme případ, u něhož si můžete pravdivost našich závěrů snadno ověřit. Odsouzená byla na návrh ministra spravedlnosti ČR částečně omilostněna Vaším předchůdcem, který jí snížil nepodmíněný trest odnětí svobody z pěti let na dvě léta. Odsouzená letos dosáhne věku 68 let. Měla již nastoupit zbytkový trest, ale soud jí v těchto dnech na návrh lékařů odložil nástup trestu o jeden rok.

Případ je typickou ukázkou kriminalizace podnikatelského nezdaru. Postižená si v dobách "divokého kapitalismu" vypůjčila od banky peníze na nákup zboží. O zboží pak byla připravena podvodem, takže nedosáhla předpokládaných tržeb a neměla prostředky na splácení. Banka se uspokojila na úkor ručitele, který jí jako záruku za splacení úvěru pro odsouzenou zastavil hotovost na bankovním účtu. Poškozený ručitel po několika letech podal na dlužnici obchodní žalobu, ale řízení neproběhlo, protože žalobce neměl 140 tis. Kč na soudní poplatky. Proto využil či spíše zneužil toho, co je dnes běžnou praxi při kriminalizaci podnikatelů (viz. Ing. Milan Šrejbr či Petr Mach).

O několik let později podal trestní oznámení pro podvod a připojil se k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody. Soud ho s jeho nárokem odkázal znova na civilněprávní řízení, ale nešikovné podnikatelce uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let.

Odsouzená neuspěla s odvoláním a její právní zástupce jí neporadil, aby použila mimořádných opravných prostředků. Dnes je již nemůže využít, protože lhůty vypršely. Požádala pak o milost presidenta republiky. Její věřitel překvapivě její žádost o milost podpořil přímluvným dopisem presidentovi republiky, protože odsouzená mu postupně splácí způsobenou škodu. Její žádost posuzovalo ministerstvo spravedlnosti, které navrhlo pouze částečné omilostnění.

Potrestalo tak poškozeného, který by v případě plného omilostnění měl slušnou naději, že své peníze dostane zpět. Není jisté, zda tato stará a nemocná žena přežije dva roky ve věznici s ostrahou, ale je naprosto jisté, že v době výkonu trestu splácet nebude a je nepravděpodobné, že se po překročení věku 70 let vrátí z vězení v takovém stavu, aby mohla dále podnikat a vydělávat na úhradu škody.

Odsouzená proto s naší podporou požádala znova o milost a její věřitel ji opět podpořil. Váš předchůdce však již nestačil žádost vyřídit ani kladně, ani záporně. Jsme přesvědčeni, že jde o obchodněprávní záležitost a tato žena se neměla dostat před trestní senát. Proto jsme jí nyní doporučili nestandardní postup, kterým by se mohla domoci zproštění viny i bez udělení další milosti. Cesta k cíli však bude trvat přibližně dva roky a vyžádá si nejméně 150 tis. Kč na nákladech právního zastoupení. Podobných případů známe celou řadu a každé naše tvrzení jsme schopni doložit rozborem nějakého trestního spisu.

Domníváme se, že právo udílet milost je nedílnou součástí kompetence presidenta republiky, který logicky má nejen právo je používat, ale má i povinnost svou kompetenci vykonávat, samozřejmě způsobem a v rozsahu, který považuje za vhodný. Z tohoto hlediska se nám zdá Vaše rozhodnutí milosti neudělovat, nebo nejvýše v minimálním rozsahu, jako nepřiměřené skutečné společenské potřebě. Podle našeho odhadu je případů, u nichž jedinou schůdnou cestou odstranění vad trestního procesu je milost presidenta, daleko více, než stačil napravit Váš předchůdce domněle vysokým počtem udělených milostí.

V některých případech president republiky včasným udělením milosti může ochránit mezinárodní pověst České republiky. Evropský soud pro lidská práva přijal v poslední době stížnosti některých odsouzených. Jejich projednávání na mezinárodním odborném fóru pověsti České republiky neprospějí. Přitom všechny tyto případy mohly být vyřešeny včas udělením milosti.

Je smutné, že v některých z těchto případů překážkou řešení případu českou justicí jsou pro nás dosti nepochopitelné zákulisní tlaky. Jako příklad uvádíme kauzu policejního důstojníka, odsouzeného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a zákazu činnosti u policie na základě provokace Inspekce ministra vnitra, která byla Ústavním soudem ČR následně prohlášena za nezákonnou a protiústavní.

Přestože rozsudky nad ním byly nálezem Ústavního soudu ČR zrušeny, obecné soudy tento nález důsledně nerespektovaly a policista byl v novém řízení znovu odsouzen na základě původní obžaloby, aniž by obžaloba obstarala nové důkazy, jimiž by nahradila ty znehodnocené a pro trestní řízení nepoužitelné. Evropský soud pro lidská práva již přijal stížnost odsouzeného. Případ má skandální charakter a jeho projednávání na tomto fóru patrně poškodí pověst České republiky, protože příběh o vyprovokovaném "usvědčení" policisty je jako vystřižený z hrůzných análů StB.

Tomuto mohl předejít ministr spravedlnosti včasným podáním stížnosti pro porušení zákona. Nejen že tak neučinil, ale odmítl navrhovateli své rozhodnutí vysvětlit. Když byl navrhovatelem k odpovědi přinucen s použitím zákona o svobodném přístupu k informacím, nedodržel zákonem stanovenou lhůtu a na argumentačně pečlivě doložený podnět k podání stížnosti odpověděl jen formálně: důvodem nepodání stížnosti bylo jen to, že nebyly shledány důvody k podání stížnosti.

Odsouzený policista byl částečně omilostněn presidentem Václavem Havlem tak, že mu byl nepodmíněný trest změněn na podmíněný. Jeho trest byl ostatně ve srovnání s pozdějšími rozsudky podobného druhu nepřiměřeně tvrdý. Jde o specialistu na ekonomickou a finanční kriminalitu s třicetiletou praxí, vyškoleného v zahraničních kursech FBI a U.S. Secret Service. Postup proti němu v nás vyvolává dojem, že měl být odstraněn ze služby u Policie ČR za každou cenu, protože věděl příliš mnoho na příliš mnoho odpovědných činitelů. Proto jsou vůči němu státní orgány zcela neúprosné. Domníváme se, že jde o téhož policistu, o němž mluvil ministr spravedlnosti při rozhovoru s paní poslankyní Miroslavou Němcovou v Sedmičce dne 20. dubna 2003.

Je-li tomu tak, pak je toto vystoupení důkazem podjatosti státních orgánů, protože informace, kterou veřejnosti o případu podal pan ministr Rychetský v televizní debatě, byla hrubě zkreslená a nepravdivá.

Současně si dovolujeme Vás upozornit na neřešenou vadnost administrativního postupu vyřizování žádostí o milost. Kancelář presidenta republiky jich dostává obrovské množství. Přesto, že jsme měli s kanceláří častý styk, není nám úplně jasné, jakým způsobem se z celého množství vybírá ten zlomek případů, které se dále posuzují a případně schvalují.

Nemáme žádné důkazy o korupčním ovlivňování řízení o udílení milostí, o němž před koncem Havlova mandátu hovořili bulvární novináři a ministr vnitra, a nemáme ani subjektivní důvody obvinit pracovníky KPR z nepravostí. Ani my jsme se na korumpování KPR nepodíleli, ač nás z toho novináři nařkli, a majetkové poměry našich členů svědčí o tom, že jsme z účasti na úsilí o záchranu poškozených občanů nezbohatli. Spíše jsme narazili na obtížně pochopitelné zákulisní negativní tlaky na pracovníky Kanceláře a čelili jsme jejich animozitám vůči některým odsouzeným.

Máme však dojem, že do řízení o žádostech o milost by měl být zaveden pevný a průhledný administrativní pořádek. Dále považujeme za nesprávné, že žádosti leží v Kanceláři presidenta republiky i několik let, aniž by se žadatelé dověděli, jak s nimi bylo nebo bude naloženo.

Neexistuje žádná právní norma, která by specielně administrativní postup zpracování žádostí o milost určovala. Tento postup je v rozporu s článkem 2 odst. 2 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní orgány mohou jednat pouze zákonem stanoveným postupem. Domníváme se, že obecně by měl být každý spis nějakým způsobem vyřízen a žadatel by měl v nějaké rozumné lhůtě dostat zprávu o způsobu vyřízení, popř. by mu měla být zamítnutá žádost vrácena. Žádosti o milost presidenta republiky by neměly být výjimkou z tohoto pravidla. Navrhujeme proto, abyste nechal provést inventuru a následnou likvidaci žádostí o milost, které zůstaly v Kanceláři presidenta republiky po Vašem předchůdci nevyřízeny. Nabízíme Vám při zvládnutí tohoto nárazového úkolu bezplatnou pracovní pomoc našich členů.

President Václav Havel nechal přesunout část svých pravomocí na ministra spravedlnosti. Svěřil mu předběžné posuzování nevyhrazených žádostí a dokonce i právo zamítnout neoprávněné žádosti. Usnadnil tak možná práci KPR, ale přesto se domníváme, že jde o protiústavní krok, neboť ústava nehovoří o právu udělovat milost presidenta republiky jako o sdílené kompetenci. Navíc považujeme takové opatření za nesprávné i z toho důvodu, že v praxi se pak do posuzování žádostí o milost zapojují státní zastupitelství, která nezřídka nesou svůj díl viny na vzniku obtížných situací žadatelů o milost a přirozeně nejsou nakloněna udělení milosti, které se často rovná zveřejnění kritiky jejich pochybení.

V uvažování orgánů resortu spravedlnosti se uplatňují jiná hlediska, než ta, která vycházejí ze samého konceptu milosti : není v nich místo na pojmy jako je "slitovnost, odpuštění, nabídnutí nové šance". Jdeme ještě dále: jsme přesvědčeni o tom, že pravomoc presidenta republiky by měla být rozšířena tak, aby právo udílení milosti mohl uplatnit také nařízením obnovy procesu a jeho svěření jinému než původnímu soudu na základě kvalifikované domněnky, že v původním procesu bylo porušeno právo. Takový postup by byl čistý a nezpochybnitelný, protože pochybnost presidenta o správnosti závěrů justice by byla prověřena novým soudním řízením před soudem, jenž by nebyl podjatý z důvodu dřívější účasti na řízení.

Ujišťujeme Vás, že tento dopis není úvodem k předložení balíku nových žádostí o milost. V archivech Kanceláře presidenta republiky je určitě nejméně několik stovek nevyřízených žádostí, které tam zůstaly po Vašem předchůdci a zasloužily by urychlené vyřízení. Mezi nimi je několik žádostí našich chráněnců, jejichž vyřízení bylo nezávazně předjednáno s panem presidentem Havlem při přijetí Johna Boka, předsedy Spolku Šalamoun.

Jejich seznam přikládáme. Přesto, že je veřejně známo Vaše odmítavé stanovisko k milostem, zoufalí lidé Vám stejně posílají další žádosti a hromady nevyřízených spisů narůstají i bez našeho zasahování. My se mimo to snažíme nespoléhat na presidenta, ale na vlastní síly, a pomáháme našim chráněncům řešit jejich potíže standardními cestami, které jsou průhlednější a méně zpochybnitelné než omilostnění presidentem, bohužel podstatně zdlouhavější, pracnější a pro poškozeného i pro státní rozpočet podstatně nákladnější.

Vězně, který po odpykání trestu opouští věznici a na jejím prahu se doví, že Ústavní soud ČR právě zrušil jeho rozsudek a nařídil obnovu procesu, sice potěší vědomí, že se mu dostalo spravedlnosti, ale zmařené roky života a utrpení rodiny mu už nikdo nenahradí. Milost presidenta je levnější a rychlejší, přičemž rozhodnutí o ní může být objektivní.

Zdá-li se Vám naše starost o nespravedlivě odsouzené nadbytečná, doporučujeme, abyste navštívil několik věznic a pohovořil s některými žadateli o milost přímo v tomto prostředí, a abyste se také nechal informovat o vedlejších dopadech trestu odnětí svobody na rodiny odsouzených. Samozřejmě, že všechny vedlejší nepříznivé důsledky odsouzení tvoří nedílnou součást trestu za skutek, za který byl pachatel odsouzen. Jenže v případě odsouzených, kteří byli odsouzeni nespravedlivě, jsou tyto vedlejší účinky především znásobením křivdy, spáchané orgány tohoto státu na občanech.

Děkujeme Vám za pochopení důvodů, pro které jsme se na Vás obrátili a přejeme Vám, vážený pane presidente, pevné zdraví a mnoho úspěchů ve Vaší záslužné práci pro náš stát.

Za Spolek Šalamoun:

John Bok, předseda

ŠALAMOUN
Spolek na podporu nezávislé justice v ČR
P.O.BOX 383, 111 21 PRAHA 1