Přehled vývoje v České republice v oblasti lidských práv

Četné mezinárodní dokumenty, včetně tech, které přijala Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) definují svobodu projevu jako základní právo. Právo na svobodu projevu však není absolutní. V souladu s mezinárodním právem mohou být některé slovní projevy, například obscénnosti, zakazovány či regulovány. Když však vlády omezují slovní projevy, tato omezení musejí být v souladu s jejich mezinárodními povinnostmi a závazky; například, omezení musejí být v demokratické zemi nezbytná a musejí být definována zákonem.

Zákony o trestní difamaci a zákony o "urážce" jsou často bráněny jako nezbytné, má-li se zabránit údajnému zneužívání svobody projevu. Takové zákony však nejsou v souladu s normami OBSE a jejich užívání je porušením základního práva na svobodu projevu.

Zákony o trestní difamaci

Všechny osoby, včetně veřejných činitelů, mají legitimní právo chránit svou pověst, jestliže jsou o nich činěna nepravdivá tvrzení. Nepravdivá tvrzení, která poškozují pověst dané osoby, jsou difamací. Verbální difamaci se říká pomluva (angl. slander), difamaci písmem či jinými trvalými prostředky, jako je např. film, se říká nactiutrhání (angl. libel). V některých případech činí trestní zákony difamaci veřejných činitelů, národa či vládních orgánů samostatným trestným činem, na rozdíl od difamace osoby.

Proti pravdivým výrokům - stejně jako proti neverifikovatelným názorům - nelze zahájit právní stíhání za difamaci. Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že veřejní činitelé musejí snášet vyšší míru kritiky než soukromé osoby: "Hranice přijatelné kritiky jsou podle toho širší, pokud jde ve srovnání se soukromou osobou o politika. Na rozdíl od soukromé osoby se politik nevyhnutelně a vědomě otevírá podrobnému zkoumání svého každého slova a činu novináři i širokou veřejností, a musí proto projevovat otevřenější míru snášenlivosti." (Lingens v. Rakousko, Evropský soud pro lidská práva, 1986.)

Trestní zákony o difamaci jsou takové zákony, které definují trestní sankce za difamaci. Tyto sankce mohou zahrnovat vězení, pokuty a zákaz psát. Osoby, odsouzené za difamaci trestním stíháním k podmíněným trestům, se mohou stávat obětí hrozby okamžitého uvěznění, například pokud poruší příkaz nepublikovat své texty. Existence záznamu v trestním rejstříku může mít i jiné sociální a právní důsledky. V případě trestního stíhání difamace vyšetřují trestní orgány (policie a prokurátoři) za peníze daňových poplatníků údajné případy difamace a jednají jménem údajné oběti.

Někdy se argumentuje, že jsou zákony o trestní difamaci nutné k dosažení legitimního cíle, totiž poskytnout obětem difamace nápravu. Avšak příležitost k nápravě za difamaci, včetně odškodného, poskytují všeobecné zákony o pomluvě, které jsou součástí občanského práva. V takových případech stojí u soudu žalobce a obžalovaný jako rovný s rovným. Proto není zapotřebí specifických trestních zákonů, zakazujících difamaci.

Zákony o "urážce"

Zákony o "urážce" trestají urážku "cti a důstojnosti" veřejných činitelů (např. prezidenta), vládních úřadů (např. ústavního soudu), státních institucí a samotného "státu". Na rozdíl od zákonů o difamaci se nelze proti obvinění z urážky bránit pravdou. Proto se zákony o urážce často používají k trestání pravdivých výroků, názorů, satiry, invektiv a dokonce i humoru.

I když zákony o urážce a zákony o trestní difamaci oba trestají verbální projevy, existuje mezi nimi podstatný rozdíl. Účelem zákonů o difamaci je poskytnout nápravu proti falešným věcným tvrzením. Proti pravdivým tvrzením ani proti názorům, není možno trestně zasahovat. Užívání civilního práva k potrestání difamace je podle mezinárodních norem o svobodě projevu přípustné. Využívání trestních sankcí proti difamaci však ochromuje svobodný projev a je to zneužíváno (často trestními orgány) a je to neslučitelné s mezinárodními normami. Využívání zákona o urážce, ať už je součástí občanského anebo trestního zákoníku, je také neslučitelné s mezinárodními normami.

Dnešní využívání těchto zákonů

V určitou dobu měly téměř všechny země OBSE zákony, trestně stíhající difamaci, a zákony o urážce. Během času byly tyto zákony zrušeny, soudy je zneplatnily anebo se v mnoha zemích, podílejících se na procesu OBSE, tyto zákony už nepoužívají. Bohužel obsahují mnohé trestní zákoníky mnohonásobné paragrafy, trestající difamaci a urážku. Takže i když parlamenty a soudy proti takovým zákonům leckdy zasáhly, někdy neodstranily všechna právní opatření proti urážce či všechny trestní sankce za difamaci. V komunistických zemích a v jiných protidemokratických režimech se často takové zákony využívají proti politickým odpůrcům vlády.

Dnes, když se využívá zákonů proti urážce a zákonů trestně stíhajících difamaci, užívá se jich nejčastěji pro potrestání pouhé kritiky vládní politiky anebo státních úředníků, k tomu, aby byla potlačena politická diskuse a k potlačování informací a debat, jimž by se vlády nejraději vyhnuly. Děje se relativně zřídka, že by soukromá osoba (někdo, kdo není státní úředník, zvolený politik nebo bohatý či vlivný člověk) přesvědčila trestní orgány, aby využily peněz daňových poplatníků na ochranu její pověsti. V některých zemích OBSE jsou takovéto zákony stále využívány k systematickému trestání politických oponentů režimu. I v zemích, kde se takové zákony už dávno nepoužívají, se občas stane, že je příliš horlivý prokurátor oživí pro účely, které, jak se zdá, jsou politické.

Mezinárodní kontext

Četné nevládní organizace zaujaly velmi energické postavení proti zákonům, trestně stíhajícím difamaci, a proti zákonům o urážce. Mezi tyto organizace patří Amnesty International, Article 19, Výbor na ochranu novinářů, jednotlivé národní Helsinské výbory jako je Bulharský helsinský výbor, Chorvatský helsinský výbor, Řecký helsinský výbor, Rumunský helsinský výbor a Slovenský helsinský výbor, Mezinárodní helsinská federace, Světový výbor pro svobodu tisku, Norské fórum pro svobodu projevu, jednotlivé národní organizace PEN klubu a organizace Reporers sans Frontieres.

Kromě toho, Zvláštní zpravodaj OSN pro otázky svobody projevu a výrazu, Zástupce OBSE pro svobodu sdělovacích prostředků a Zvláštní zpravodaj Organizace amerických států pro svobodu projevu vydali v únoru 2000 společné prohlášení, které obsahuje tyto závěry, založená na relevantních mezinárodních normách:

(Viz "Prohlášení týkající se základních otázek a problémů v oblasti svobody projevu", které schválili Santiago Canton, Zvláštní zpravodaj Organizace amerických států o svobodě projevu; Freimut Duve, Zástupce OBSE pro svobodu sdělovacích prostředků; a a Abid Hussain, Zvláštní zpravodaj OSN pro otázky svobody projevu a výrazu, únor 2000, www.article19.org. Viz také "Zákony o urážce: urážka svobody projevu", vydal Světový výbor pro svobodu projevu, www.wpfc.org.)

Konečně, americké ministerstvo zahraničních věcí pravidelně informuje, ve svých výročních Zprávách o stavu lidských práv v jednotlivých zemích světa, o případech, kde bylo použito zákonů pro trestní stíhání difamace či zákonů o urážce a na zasedáních OBSE pravidelně požaduje, aby byly takové zákony zrušeny.

Nedávné případy týkající se svobody projevu v České republice

I když český Ústavní soud a Parlament snížil (v roce 1994 a pak znovu v roce 1997) počet paragrafů trestního zákona, podle nichž mohou být občané odsuzováni za verbální trestné činy, nedošlo za posledních deset let k zaznamenatelnému poklesu [trestních] případů, které hrozí, anebo byly už zahájeny podle zbylých zákonných ustanovení, které dovolují trestní stíhání verbálních projevů. (1) Toto shrnutí, založené na dosažitelných zprávách, zaznamenává případy, které byly během roku 2001 v různých etapách vyšetřování.

V prosinci 2001 požádala policie, aby byla zrušena parlamentní imunita poslance Ivana Langera, aby mohl být trestně stíhán za pomluvu podnikatele Petera Kovarčíka.

Český premiér Miloš Zeman pohrozil v září 2001, že nechá zavést trestní stíhání za difamaci proti Petru Holubovi, šéfredaktoru politického týdeníku Respekt. Bylo to otevřeným pokusem přivést tento týdeník k bankrotu a donutit ho, aby přestal vycházet. Zeman týdeníku pohrozil poté, co Respekt otiskl materiál o korupci v České republice. Holub na oplátku obvinil Zemana z vyvolávání nenávisti vůči skupině lidí. Tento případ vyvolal široké mezinárodní odsouzení.

23. října 2001 byl odsouzen František Zámečník, bývalý šéfredaktor listu Nové Bruntálsko k šestnácti měsícům vězení za trestní čin difamace v souvislosti se svými výroky o bruntálském starostovi Petru Krejčím, o sociálně demokratickém poslanci Jaroslavu Palasovi a o Ludmile Navarové, šéfredaktorce konkurenčního listu. Zámečník byl odsouzen za trestní čin difamace už dvakrát předtím, avšak v těch případech k podmíněným trestům. Světová asociace tisku protestovala proti jeho nejnovějšímu odsouzení i trestu.

27. září 2000 obžalovala policie Vratislava Šímu, bývalého poradce premiéra Miloše Zemana, z trestného činu difamace v souvislosti s jeho údajnou rolí v úsilí zdiskreditovat činitelku sociálně demokratické strany Petru Buzkovou. Pak byli obžalováni dva novináři z Mladé fronty dnes, Jiří Kubík a Sabina Slonková, z napomáhání trestnému činu proti článku 166 trestního zákona. (Trestní čin, jemuž bylo v tomto případě "napomáháno", byla údajná Šímova difamace Buzkové, což je samo o sobě obvinění, které porušuje mezinárodní normy.) V říjnu 2000 omilostnil prezident Havel oba tyto novináře, i když Kubík a Slonková posléze požadovali, aby případ šel k soudu, protože chtěli vytvořit právní precedens, aby směli novináři ochraňovat své zdroje. Vyšetřování těchto novinářů tedy pokračovalo do března 2001, kdy vyšetřovatelé dospěli k závěru, že Kubík a Slonková nespáchali žádný trestný čin. Šímovo trestní stíhání bylo zastaveno až v červnu 2001.

V září 2001 oznámil ministr vnitra Stanislav Gross, že bude usilovat o trestní stíhání Jana Kopala za protiamerické výroky. Kopal, extrémně pravicový politik, údajně konstatoval 15. září, že "země jako Spojené státy - které spáchaly v minulosti tolik zla, které v podstatě podporovaly mezinárodní terorismus a účastnily se na akcích jako Jugoslávie, kde byli vražděni nevinní civilisté - si nezaslouží nic jiného než takový útok." [Přeloženo zpět z angličtiny, pozn. překl.] Proti Kopalovi byla zahájeno trestní stíhání za porušení paragrafu 165 trestního zákona (schvalování trestného činu), za což je trest jednoročního vězení. (Je zajímavé, že Gross předtím učinil výroky, jimiž spojil Kopalovu stranu s neonacisty a fašisty, čímž přiměl Kopala, že usiloval o zahájení trestního stíhání proti Grossovi v prosinci 2000 za 1. difamaci, 2. šíření falešného poplachu a 3. difamaci národa, jazyka nebo rasy anebo skupiny obyvatel republiky pro jejich politické přesvědčení, náboženství či absenci náboženské víry.) Novinář Tomáš Pecina konstatoval, že nesouhlasí s Kopalovými výroky, avšak zdůraznil, že musí jeho výroky podpořit, protože považuje za svou povinnost bránit Kopalovo právo na svobodu projevu. 6. října [sic, ve skutečnosti 6. prosince, pozn. překl.] byl Pecina zatčen a také obžalován ze schvalování trestného činu. (Je ironické, že z průzkumu veřejného mínění, provedeného v září, vyplynulo, že většina dotazovaných osob byla přesvědčena, že jedním z důvodů pro teroristické útoky z 11. září byla americká zahraniční politika.) (2) V současnosti bylo podle zpráv trestní stíhání proti Kopalovi zastaveno, avšak stav trestního stíhání proti Pecinovi je nejasný.

V září 2001 byl obžalován David Pěcha, šéfredaktor extrémně levicového listu Nové Bruntálsko, z trestného činu difamace (a z podpory hnutí usilujícího potlačovat lidská práva či podporujícího národnostní, rasovou, třídní či náboženskou nenávist a šířící falešné znepokojující zprávy).

V srpnu 2001 informovala mluvčí ministerstva spravedlnosti Iva Chaloupková, že během prvního půl roku 2001 bylo odsouzeno za trestný čin difamace sedm osob. Tři byly odsouzeny k podmíněný trestům, tři osoby dostaly pokutu a jedna nebyla potrestána.

V červenci 2001 se podle zpráv pokusili dva reportéři ze státní [sic, veřejnoprávní, pozn. překl.] České televize o to, aby bylo zahájeno trestní stíhání za difamaci proti Vladimíru Železnému, řediteli soukromé televize Nova, v souvislosti s kritickými poznámkami Vladimíra Železného ohledně údajných praktik v České televizi.

V květnu 2001 informovala policie, že vyšetřuje možnou difamaci bývalého ministra zahraničních věcí Jozefa Zielence nynějším ministrem zahraničí Janem Kavanem a premiérem Milošem Zemanem. Téhož měsíce byl pokutován novinář Tomáš Pecina za to, že se nedostavil k policejnímu výslechu v souvislosti se svými články, kritizujícími policejní chování během zasedání Mezinárodního měnového fondu v České republice v září 2000 [sic, ve skutečnosti za kritické články zásahu pražské Městské policie proti squatu na Ladronce, kde podle Pecinových článků Městská policie spáchala asi osm trestných činů, pozn. překl.]. Miroslav Stejskal, náměstek ředitele Městské policie pro Prahu 1 údajně zahájil vyšetřování Tomáše Peciny za tyto články.

20. května a 24. srpna 2001 byl vyšetřován Vilém Barák z podezření, že spáchal trestná čin podněcování k hromadnému neplnění důležité povinnosti, předepsané zákonem (v tomto případě, k neúčasti na celostátním sčítání lidu) podle paragrafu 164 trestního zákona. Barák rozšiřoval letáky, v nichž varoval, že osobní data, shromážděná sčítáním lidu v roce 2001 budou nedostatečně chráněna a naléhal na občany, aby sčítání lidu bojkotovali.

V lednu 1998 zatkla a v poutech odvedla policie v Olomouci reportéra televize Nova Zdeňka Zukala v souvislosti s jeho reportážemi z roku 1998 o údajné korupci v této lokalitě. Zukal byl původně obviněn z trestného činu difamace podle paragrafu 206 trestního zákona. Jeden den před prezidentskou amnestií - která by bývala Zukala omilostnila - bylo trestní stíhání změněno na stíhání podle paragrafu 174 a Zukal byl obžalován z toho, že falešně obvinil jinou osobu z trestného činu s úmyslem způsobit trestní stíhání jiné osoby (podtrženo námi), což je trestný čin, s nímž je spojen maximální trest tříletého vězení anebo osmi let, pokud soud rozhodne, že pachatel spáchal podstatné škody. Prokuratura zůstala v nečinnosti do prosince 1999, kdy byl případ obnoven. V červnu 2001 byl tento případ stále ještě u soudu a zdá se, že byl u soudu ještě koncem roku 2001. Amnesty International i Výbor na ochranu novinářů protestovaly v tomto případě.

Připomínky

V desetiletí od sametové revoluce oficiální cenzura zcela přestala existovat a Česká republika byla svědkem obrovských zlepšení v oblasti svobody projevu. Zároveň zůstávají určité problémy. Čelní politikové, jako současný premiér Miloš Zeman a předseda parlamentu Václav Klaus (bývalý premiér) jsou často otevřeně nepřátelští vůči sdělovacím prostředkům. Někteří politikové využívají trestního stíhání za difamaci jako prostředku k umlčování kritiků: v minimálních případech jsou výkřiky jako "pomluva!" oblíbenými náhražkami za skutečnou debatu o konkrétních politických otázkách. A nakonec, Česká republika se těžce potýká s otázkou "extremistických" verbálních projevů (z extrémní pravice i levice) a s otázkou toho, co jsou přijatelné parametry veřejné debaty.

Co se týče případů trestního stíhání za difamaci, prezident Václav Havel omilostnil mnoho odsouzených osob. V jiných případech dostali obvinění podmíněné tresty. Vzhledem k tomu, že v těchto případech nejsou lidé přímo odsuzováni za svá slova do vězení, tyto případy nevyvolávají tak velkou mezinárodní pozornost jako například Zámečníkův případ. Nicméně hrozba uvěznění, náklady na obhajobu u trestního soudu a omezení, spojená s podmíněným trestem (například povinnost hlásit se na policii, možnost zákazu psaní či publikování, možnost být poslán do vězení bez nového procesu při nesplnění podmínek podmíněného trestu) - to všechno zmrazuje svobodu projevu a veřejnou debatu, která je pro energickou demokracii nutná.

Trestní paragrafy, které stíhají difamaci, však nejsou jedinými zákony, které omezují svobodu projevu v České republice. ČR má také celou řadu zákonů, které nejsou samy o sobě v rozporu s mezinárodními normami, avšak kterých je možno využívat způsobem, které jsou neslučitelné s mezinárodními závazky České republiky v oblasti svobody projevu.

Jedním takovým zákonem je paragraf zakazující šíření poplašné zprávy (paragraf č. 199). Zákony, které zakazují "šíření poplašné zprávy", jsou ospravedlňovány jako nutné pro potrestání například někoho, kdo falešně zvolá "hoří" v přeplnném divadle anebo falešně vyhrožuje telefonem bombovými atentáty - to jsou činy, které potenciálně či skutečně vytvářejí nebezpečí pro veřejnost či nebezpečí veřejné paniky. Účelem takových zákonů však není umlčovat novináře, potlačovat politickou debatu anebo umlčovat ty osoby, které zpochybňují bezpečnost jaderné elektrárny Temelín. (Paragraf 199 byl použit jako důvod pro deportaci demonstrantů z organizace Greenpeace v červenci 2000 a jednoho německého ekologa v březnu 2001.)

Dalšími zneužitelnými trestními paragrafy jsou zákaz difamace národa, rasy nebo skupiny lidí (paragraf 197), zákaz podněcování k nenávisti vůči jinému národu či rase (paragraf 198) a zákaz hnutí, podporující potlačování lidských práv či podporující národnostní, rasovou, třídní či náboženskou nenávist (paragraf 260). Takové zákony jsou obyčejně ospravedlňovány jako nutné na ochranu nejzranitelnějších menšin a ti, kteří je podporují, často poukazují na to, že Česká republika má nešťastnou zkušenost s fašismem a komunismem. Kromě toho, ti, kdo podporují takové zákony, někdy argumentují, že to jsou užitečné, ne-li nutné nástroje, hovoří-li se o kritice, že Česká republika nebojuje dostatečně energicky proti rasově motivovanému násilí vůči Romům a jiným osobám.

V některých případech se však zdá, že tyto zákony jsou užívány způsobem, který není slučitelný s mezinárodními normami pro svobodu projevu.

V listopadu 2001 obžaloval prokurátor v okrese Břeclav římskokatolického kněze Vojtěcha Protivínského z trestného činu difamace národa, rasy či skupiny osob. V tomto případě byli touto "skupinou osob" členové nezreformované, ortodoxní Komunistické strany Čech a Moravy, kteří se urazili, když Protivínský veřejně vyzval občany, aby pro ně v nadcházejících volbách nehlasovali. Případ byl zlikvidován, když Protivínského omilostnil prezident Havel.

V září 2001 byl obžalován David Pěcha (případ je zmíněn výše) z trestného činu podpory hnutí usilujícího o potlačování lidských práv, z difamace a z šíření falešných zpráv.

V červnu 2000 byl obžalován Michal Zítko (nyní 29) z podpory hnutí usilujícího o potlačování práv a svobod občanů. Jeho pražské nakladatelství Otakar II vydalo český překlad Mein Kampfu (Zítko předtím vydal i americkou Deklaraci nezávislosti a americkou Ústavu). Zítko byl v roce 2000 odsouzen, avšak v únoru 2001 poslal vyšší soud případ zpět k okresnímu soudu, vzhledem k několika chybám, které identifikoval vyšší soud. V listopadu 2001 byl Zítkův trest potvrzen a byl odsouzen ke třem letům s pětiletou podmínkou, dostal pokutu 2 milionů korun a bylo mu nařízeno hlásit se na policii dvakrát do roka, že vede spořádaný život. Zítko, který se sám líčí jako obětní beránek, jehož si vláda lehce našla, aby zakryla své selhání, jako byla trapná aféra při postavení ghettoidní zdi v Ústí nad Labem, se proti tomuto rozsudku odvolal.

Zdroje zahrnují: Amnesty International, Article 19, Britské listy, Výbor na ochranu novinářů, Česká tisková kancelář, East European Constitutional Review, Freedom in the World (zprávy, které publikuje Freedom House), Index on Censorship, Radio Free Europe/Radio Liberty, a výroční zprávy amerického ministerstva zahraničí Country Reports on Human Rights Practices, Světový výbor pro svobodu tisku.

Relevantní české zákony

Zprávy o osobách, proti nimž bylo zahájeno trestní stíhání za difamaci či za "urážku" veřejných činitelů, vládních úřadů či státních institucí, často necitují konkrétní paragrafy. Zdá se, že v České republice jde mj. o tyto zákony, na jejichž základě je zahajováno trestní stíhání za difamaci:

Podle paragrafu 49 (1) Zákona o přestupcích může být osoba, která urazí jinou osobu anebo ji zesměšňuje, potrestána pokutou.

Paragraf 154 (2) trestního zákona zakazuje hrubé urážky či difamaci orgánu státní správy při výkonu jeho funkce či v souvislosti s jeho funkcí - trest je až jeden rok vězení.

Paragraf 206 trestního zákona zakazuje šíření falešných a diskreditujících informací o jiné osobě, trestem jsou až dva roky ve vězení. Pokud dojde k difamaci ve sdělovacích prostředcích nebo tiskem, trest je až pět let vězení. Kromě toho může být osobě, odsouzené podle tohoto paragrafu, zakázán výkon novinářského povolání.

Jiné znepokojující zákony

Výše uvedené zákony jsou už samy o sobě neslučitelné s mezinárodními normami pro svobodu projevu. Naproti tomu zákony uvedené níže nejsou samy o sobě porušením mezinárodních norem. Avšak mohou být aplikovány způsobem, který nepřípustně omezuje svobodu projevu.

Paragraf 164 trestního zákona zakazuje podněcování k trestnému činu anebo k podněcování k hromadné neúčasti na důležité povinnosti, uložené zákonem. Trestem jsou až dva roky vězení.

Paragraf 165 trestního zákona zakazuje veřejný souhlas s trestným činem anebo pochvalu pachatele trestného činu - trest je až jeden rok vězení.

Paragraf 166 trestního zákona zakazuje pomoc pachateli trestného činu s úmyslem umožnit pachateli trestného činu uniknout stíhání či trestu. Trestem jsou až tři roky vězení.

Paragraf 174 trestního zákona zakazuje falešné obvinění jiné osoby z trestného činu, s úmyslem vyvolat trestní stíhání té osoby. Trestem je až tři roky vězení nebo až osm let, pokud soud rozhodne, že pachatel způsobil podstatné škody.

Paragraf 197 trestního zákona zakazuje difamaci národa, jeho jazyka či rasy anebo skupiny obyvatel v České republice z důvodů jejich politického přesvědčení, náboženství anebo absence náboženské víry. Trestem jsou až dva roky vězení nebo tři roky, pokud je trestný čin spáchán nejméně s dvěma dalšími osobami.

Paragraf 198 trestního zákona zakazuje podněcování k nenávisti vůči jinému národu či rase či požadavky, aby byla omezena práva a svoboda jiných občanů či příslušníků určité rasy - trestem jsou až dva roky vězení.

Paragraf 199 trestního zákona zakazuje úmyslné způsobování nebezpečí závažnou agitací v určité části obyvatelstva šířením falešných, alarmujících zpráv. Trestem je až jeden rok vězení. Pokud jsou tyto informace šířeny hromadnými sdělovacími prostředky, policii či jinému státního orgánu, trestem jsou až tři roky vězení.

Paragraf 260 trestního zákona zakazuje podporu či propagaci hnutí, které směřuje k potlačování lidských práv anebo které šíří národností, rasovou, třídní či náboženskou nenávist. Trestem je až pět let vězení, až osm let vězení, pokud je trestný čin spáchán ve sdělovacích prostředcích, členem organizované skupiny či během státem vyhlášeného vojenského mimořádného stavu.

Paragraf 261 trestního zákona zakazuje veřejnou podporu hnutí, směřujícího k potlačování lidských práv nebo hnutí, které podporuje národní, rasovou, třídní či náboženskou nenávist. Trest je až pět let vězení.

Paragraf 261 (a) trestního zákona zakazuje veřejné popírání či schvalování či pokusy ospravedlnit nacistickou genocidu anebo jiné komunistické či nacistické zločiny proti lidskosti. Trestem jsou až tři roky ve vězení.

Poznámka: Po rozčlenění Československa zdědily Česká republika i Slovensko trestní zákon bývalé federace. V případě České republiky byl přijat nový trestní zákon v roce 1993, který zachoval všechny paragrafy o difamaci z komunistické éry. V roce 1994 zrušil český Ústavní soud ta ustanovení paragrafu 102, která zakazovala difamaci parlamentu, vlády, Ústavního soudu a veřejných činitelů. V roce 1997 byly zrušeny paragraf 102 (zakazující difamaci republiky) a 103 (zakazující veřejnou difamaci prezidenta).

(2) "Z průzkumu veřejného mínění vyplývá, že většina Čechů obviňuje z teroristických útoků americkou zahraniční politiku." Pražské vysílání televizní stanice ČT 1 v češtině (22. září 2001). Překlad pořídil Foreign Broadcast Information Service, 23. září 2001.

Pro srovnání: Jak o výše uvedené zprávě amerického Helsinského výboru informovala ve čtvrtek 10. ledna 2001 Česká tisková kancelář

WASHINGTON 10. ledna (ČTK) - O přetrvávajících problémech týkajících se zajištění svobody projevu v České republice a častých výpadech českých politiků proti médiím informuje v memorandu o lidských právech, které získala ČTK, americký kongresový helsinský výbor - výbor pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.

Přes obrovské zlepšení ve vztahu ke svobodě projevu existují v ČR i po více než jedenácti letech od sametové revoluce jisté problémy. Přední politické osobnosti, jako premiér Miloš Zeman či předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus, jsou často otevřeně nenávistné vůči médiím, konstatuje se v memorandu.

Dokument připomíná nejvýznamnější loňské případy, které mají souvislost se svobodou slova. Zmiňuje mimo jiné říjnový spor premiéra Zemana s časopisem Respekt, v němž se objevil článek o korupci v ČR. Dále upozorňuje na případ redaktorů MfD, kteří odmítli zveřejnit svůj zdroj informací, jenž odhalil původce kompromitujícího materiálu sestaveného Zemanovým spolupracovníkem na Petru Buzkovou a několik dalších kauz.

V memorandu se konstatuje, že někteří čeští politici se ve snaze umlčet své kritiky uchylují k trestním oznámením a žalobám pro porušení práva na ochranu osobnosti. Oblíbenou součástí politických debat v ČR jsou slovní potyčky, v nichž není nouze o osobní výpady a vzájemné očerňování diskutujících, podotýká materiál amerického kongresového helsinského výboru, který je společným výborem obou komor Kongresu USA. Jeho posláním je sledovat a dokumentovat dodržování lidských práv ve světě; výbor pravidelně připravuje zprávy o stavu lidských práv.

tin ank