Tato nesmyslná, široce medializovaná tragikomedie se stala jakousi moderní obdobou středověkých moralit - na pranýři se ocitli a byli souzeni vlastně všichni britští rodiče. S trochou nadsázky je možné říci, že se dopad aféry příliš neliší od trestání disidentů - například v době normalizace v ČSSR - různou mírou debilního šikanování a hlavně tím, že jim bylo zabraňováno vykonávat povolání, ke kterému byli kvalifikováni. Disidenty se ale nepodařilo u většiny obyvatelstva úplně démonizovat a těm nejodvážnějším se dokonce dostalo mezinárodní podpory a po pádu režimu někdy i určitého zadostiučinění.

Jan Čulík se ale ve své odpovědi 'O bití dětí' (BL 21/12/01) nedomnívá, že v Británii, v zemi, kde dochází každoročně několikrát k tomu,

"že rodiče umučí fyzickými tresty své dítě (před několika týdny takto drasticky opakovaným bitím zahynula holčička Victorie Climbie, aniž by byly sociální služby schopny ji včas zachránit), je [[podobné]] politicky korektní "pronásledování" rodičů zrovna tím největším problémem".

Toto je neuvěřitelné prohlášení od někoho, kdo je ochoten (metaforicky) vykrvácet za právo Jana Kopala (a potažmo Tomáše Peciny) svobodně prohlásit, že souhlasí [Jan Kopal a schizofrenicky Tomáš Pecina] s teroristickým útokem na Světové obchodní centrum, kde by bylo lze daleko případněji tvrdit, že vzhledem k brutální hromadné vraždě 3000 lidí není nedělitelná svoboda schvalovat podobný čin zrovna největším problémem.

JČ používá - a já jsem přesvědčen, že mimoděk - falešnou argumentaci, která je tolik oblíbená rovněž u propagandistů politické korektnosti; jde o zobecněné přenesení nesporné pravdy, jež platí pro jednotlivé extrémní případy určitého jevu, na všechny případy téhož jevu, a to i tehdy, když spolu mají jen málo společného.

Tedy například, když se najde v zemi se zhruba 20 miliony domácností pět rodin ročně, v nichž krajně psychopatičtí (většinou nevlastní) rodiče nebo poručníci/ pěstouni utýrají sadistickým mlácením a mučením (své) dítě/ poručence k smrti, znamená to, že je třeba kvalifikovat jakékoliv tělesné trestání dětí milujícími rodiči/ poručníky jako trestný čin stejné kategorie.

Tento typ argumentace je založen na sémantickém triku (anglicky "verbal sleight of hand"). Absolutní většina milujících rodičů, kteří věří, že v určitých (krajních) situacích je užitečné vlastní dítě tělesně potrestat, používá těch nejmírnějších podob tělesných trestů - jde o tzv. plácnutí (smacking) nebo naplácání (spanking). Absolutisté, kteří tělesné tresty odsuzují, však tuto podobu tělesného kontaktu charakterizují jako 'násilí' (violence a 'týrání' (abuse). Abrakadabra a 'smacking' a 'spanking' se takto zařadí do stejné kategorie jako záměrné a sadistické utýrávání holčičky Victorie Climbie; rozdíl je jen v míře 'násilí'.

Tento demagogický trik je založen na prosté juxtapozicí (položení vedle sebe) dvou v podstatě protikladných jevů nebo faktů, což navozuje zdání, že mezi těmito jevy existuje nesporný kauzální vztah. Pak je také zdánlivě logické omlouvat přehnanou odvetu za triviální tělesný trest ve Skotsku vraždou Victorie Climbie psychopaty v londýnském ghettu. To je zjevně nesmyslné.

"Smacking" nepatří do sémantické kategorie "násilí" nebo "týrání" o nic víc než například trhání zubů, očkování nebo jakýkoliv jiný bolestivý lékařský zásah. Očkování např. proti neštovicím může leckoho zabolet a některým lidem přivodit menší či větší komplikace, ale jen nemyslící člověk je ztotožní s úmyslným nakažením touto potenciálně smrtelnou nemocí (třeba při teroristickém útoku). Avšak fundamentalističtí bojovníci proti tělesnému trestání dětí podobného sémantického triku běžně používají.

Tento "synekdochický" argument se posiluje emocionálním argumentem "ad misericordiam" (apel na soucit), jenž je podobný nastražené výbušnině hrozící každému, kdo má jiný názor, nebo kdo se pokusí o záležitosti racionálně diskutovat. V tomto konkrétním případě - litovat někoho, komu farizejská politicky korektní mašinérie zničila učitelskou kariéru a rozkotala rodinný život kvůli triviálnímu tělesnému potrestání jeho vlastní dcery - podobně jako se mně před třiceti lety pokusili komunisté zničit kariéru kvůli mírnému disidentství - se jakoby rovná bagatelizaci daleko většího zločinu, jehož obětí byla Victorie Climbie.

SMRT VICTORIE CLIMBIE A POLITICKÁ KOREKTNOST

Janu Čulíkovi se nezdá, že je možno dávat případ Victorie Climbie do souvislosti s problémem politické korektnosti. Pravý opak je pravda. Každý, kdo se seznámil jen trochu s fakty týkajícími se této tragédie, musí přijít k závěru, že právě v tomto případě je politická korektnost na pranýři spolu s vrahy malé Viktorie.

Zmiňovat se o tom, že v této kauze vůbec nešlo o běžnou britskou rodinu, ale o zcela nesourodou a dysfunkční 'quasirodinu' přistěhovalců, není politicky korektní. Pokud ale chceme o věci diskutovat, nelze se tomu vyhnout. Victorii Climbie neutýrali 'RODIČE', jak to naznačuje JČ ve své odpovědi, ba dokonce ani adoptivní rodiče, ani bona fide pěstouni, kteří mají často své svěřence stejně rádi jako rodiče. Utýrala je dvojice maniaků, kteří k ní neměli naprosto žádný citový vztah - podvodnice Marie Therese Kouao, Victoriina prateta, a její infantilní přítel Carl Manning (původem ze Západní Indie).

Marie Therese Kouao pochází původně z Pobřeží slonoviny, ale má už dlouhou dobu francouzské občanství; strávila větší část svého života ve Francii. Do svého rodiště se periodicky vracela a přesvědčovala své příbuzné, aby jí dali své děti do péče; slibovala, že jim v Evropě zajistí lepší budoucnost. Děti, které jí takto byly svěřeny, zneužívala jako zdroj příjmů - pobírala na ně dětské přídavky a různé sociální dávky a podpory.

Do Velké Británie přišla s osmiletou Victorii, když ji začaly francouzské úřady šlapat na paty za podvodné čerpání podpor. Protože neměla kde bydlet, nastěhovala se ke Carl Manningovi, který měl vlastní byt.

O utrpení osmiletá Victorie byly nesčetněkrát průběžně informovány (nejméně po dobu sedmi měsíců před její smrtí podchlazením v únoru 2000) všechny relevantní instituce - sociální pracovníci, policie, nemocnice -, které měly mnoho příležitostí k tomu, aby učinily rozhodné kroky pro její záchranu. Nezemřela proto, že ji zodpovědné instituce 'NESTAČILY zachránit', jak tvrdí JČ; zemřela proto, že se ji pracovníci příslušných institucí OBÁVALI zachránit.

Pokrytecká ideologie boje proti rasismu, která stigmatizuje a velmi často i trestá každé neopatrně pronesené slovo, každou neopatrnou či nešikovnou reakci, každou sebemenší chybičku a každého, kdo si troufne o věci mluvit otevřeně, - tj. bez dnes už všeobecně přijaté vystrašené zakódovanosti - doslova ochromila funkčnost a efektivnost celé řady britských institucí.

Jejich vedoucí 'kádry' (policejní šéfové, soudci, ba dokonce v loňském roce i arcibiskupové) jsou šikanováni, aby přiznali institucionální rasismus a nuceni k tomu, aby se podrobili maoistickému školení zvanému 'racial awareness course' (kurs povědomí o rasových problémech). Theodore Dalrymple (City Journal 2/ 2001) popisuje takový kurs na základě zkušenosti svého přítele, který byl nedávno nově jmenován soudcem. Tento právník musel povinně strávit víkend v provinciálním hotelu s představiteli všech 'komunit', kteří účastníky kursu agresivně poučovali o rasismu. Při závěrečné společné večeři si pak ale jeden z muslimských 'školitelů' odmítl sednout vedle jednoho nově jmenovaného soudce, protože to byl žid.

Šikanování tohoto typu vede např. u policie, u sociálních služeb a u soudů k nesmírné opatrnosti a vyhýbavosti. Toto má katastrofální dopad především na příslušníky přistěhovaleckých etnik, kteří potřebují pomoc uvedených institucí nejvíce; jsou na nich často zcela závislí. Umučení Victorie Climbie je čítankový příklad na to, jaké tragické následky to může mít.

Sociální pracovnice a policistka (obě černošky), které měly případ na starosti, se neodvážily konfrontovat agresivní podvodnici Kouao s fakty a stíhat ji, protože se obávaly, že proti nim poštve africké spoluobčany; báli se, že budou označeny nálepkou 'Uncle Sam' (strýček Sam - tj. někdo, koho si bílí utlačovatelé koupili).

Lékařka (běloška), která viděla malou Victorii několik měsíců před smrtí, když ji přivedla sousedka do nemocnice, si nechala namluvit od Kouao, že si poranění Victorie přivodila sama škrabáním, protože měla svrab a dále, že se sama opařila, když si na rány nalévala vařící vodu, i když si musela být vědoma toho, že to nemůže být pravda. Situaci sice nahlásila sociální pracovnici, ale rázněji nezakročila, protože se bála obvinění z rasismu. Brzy poté byla Victorie v další nemocnici. Lékaři se tentokrát nenechali přesvědčit a hlásili znepokojivé nálezy sociálním službám a policii. Zodpovědné pracovnice odmítly ale jednat a daly nemocnici pokyn, aby dítě vydala zpět do péče Kouao.

Když lékaři sdělili zodpovědné sociální pracovnici, že má Victorie z Kouao zjevně hrůzu, - po oznámení, že za ní Kouao přijde, začala trpět inkontinencí a jakmile přišla Kouao do nemocnice, strnule se postavila do pozoru a třásla se před ní strachy - vysvětlila to sociální pracovnice tím, že se jedná o etnické specifikum, že jde totiž o projev hlubokého respektu afrokaribských dětí vůči rodičům a starším. Nikdo jí nepřipomněl, že Pobřeží slonoviny je od karibské oblasti tisíce kilometrů vzdálené.

Poté Victorii zodpovědné pracovnice nadále přestaly monitorovat, i když dostaly podrobná písemná hlášení o jejím zdravotním stavu, která byla dokumentovaná fotografiemi. Na fotografie se údajně zmíněná sociální pracovnice ani nepodívala. Sociální služby dostaly rovněž celou řadu dalších upozornění od lidí, kteří přišli s Victorii do styku a také na ně nereagovaly.

Případ popisuje podrobně Theodore Dalrymple v City Journal (2/ 2001). Dalrymple nepředpokládá, že by byl výsledek jiný, ani kdyby měly případ na starosti bílí sociální pracovníci a policisté. Obava z obvinění z rasismu visí nad lidmi v takových situacích jako Damoklův meč a doslova jim svazuje ruce. Zrovna v posledním čísle Sunday Times je článeček o tom, že v Londýně je šestkrát větší výskyt násilných loupežných předpadení než v New Yorku (212.000 případů za posledních 11 měsíců) - za poslední 3 roky se zvýšil počet spáchaných zločinů tohoto druhu o 28% (v New Yorku došlo za stejnou dobu ke snížení o 32%). V místech s velkou koncentrací přistěhovalců si policisté netroufají zastavovat a prohledávat podezřelé, aby nebyli obviněni z rasismu.

Dalrymple je ovšem zarytý pravičák, takže nepředpokládám, že bude JČ považovat jeho líčení za úplně nestranné. Podobné zprávy se ale objevily prakticky ve všech médiích. Shodou okolností se ke stejným závěrům přiklání dnes už i levicový Guardian - viz článek "Political Correctness 'puts children at risk'" (Politická korektnost vystavuje děti nebezpečí) (The Guardian 20/ 12/ 2001). Cituji:

Sociální pracovníci tvrdí, že politická korektnost vystavuje tisíce západoafrických dětí v Británii nebezpečí, že se jim může stát totéž, co Victorii Climbie.

Pracovníci sociálních služeb se však příliš bojí tento problém řešit, protože mají strach, že je západoafričtí spolupracovníci obviní z rasismu. ........... Čtyři pracovníci sociálních služeb tvrdili BBC ....., že jsou běžně přijímany nové síly bez jakéhokoliv předchozího výcviku jen proto, aby byly dodrženy etnické kvóty. Jeden z nich se zmiňoval nejméně o třech případech, kdy děti, které tvrdily, že byly brutálně zmlácené, pořezané nožem a dokonce sexuálně zneužité, byly prostě vráceny domů. ....

Podle Guardianu se Ms Baptiste, která měla na starosti případ Victorie Climbie, neuměla postarat ani o vlastní dítě; několik týdnů před smrtí Victorie bylo vzato do sociální péče, když bylo nalezeno v zanedbaném stavu. Se svou podřízenou sociální pracovnicí se většinou nebavila o problémech dětí, ale spíše "o tom, co prožívá jako černoška a o svém vztahu k Bohu".

Ministryně zdravotnictví, Jacqui Smith, však popřela, že by západoafrické děti nějak ohrožovala politická korektnost a slíbila, že nekvalitní práce nebude tolerována. S hlavou zastrčenou až po ramena v písku bohorovně prohlásila:

"O tom, že by sociální pracovníci vykonávali své povinnosti špatně, nemáme přespříliš důkazů."

Reakce ministryně je zcela typická. Podstata problému se popře zastřenými, úhybnými a nic neříkajícími sentencemi. Několik lidí bude sice asi propuštěno, ale jinak se záležitost smete se stolu. Na posvátné krávy politické korektnosti si nikdo netroufne. To je přiliš výbušné.

V diskusním foru k článečku Jana Čulíka napsal jeden čtenář pod značkou TL následující:

"Pan Čulík podotkl, ze v zemi, ve které stále umírají utýrané děti, není politicky korektní pronásledování rodičů tím největším problémem. Opak je pravdou. Uvedené absurdní pronásledování rodičů naprosto diskredituje oprávněnou a potřebnou snahu chránit děti před týráním - fyzickým ale i psychickým. Dokud budou tyto excesy pokračovat, může si někdo říct: "Nemají co na práci, vymýšlejí blbosti, takže jim můžeme snížit rozpočet a omezit stavy." A zkrátka přijdou právě ty týrané děti, které ochranu skutečně potřebují. Problém je, že slušní občané jsou snazší "terče" než brutální darebáci, které se sociální pracovníci mnohdy bojí kontrolovat. Dobré myšlence vždy nejvíce uškodí fanatici, kteří neznají rozumnou míru - takoví ale nezaslouží obhajobu".

Ano, souhlasím. Tak jako někteří policisté slouží raději v 'karí patrolách' dávajíce přednost vysedávání po pakistánských či indických restauracích (jako slavný pán Bretschneider z Haškova Švejka) a lovení rasistů před stíháním vrahů a násilníků v londýnských ghettech, tak i (někteří) sociální pracovníci zřejmě dávají přednost dlouhodobému obtěžování a ponižování slušných lidí kvůli triviálnímu 'přestupku' před náročnou prací, která by mohla pomoct dětem ve skutečně dysfunkčních rodinách. Tím nechci samozřejmě ani v nejmenším tvrdit, že jsou takoví všichni.

TL se ale mýlí, pokud si myslí, že se budou moci občané Velké Británie (anebo kterékoliv jiné politicky korektní země) nějak racionálně a demokraticky rozhodnout omezit financování těchto excesů. Podobné záležitosti jsou prakticky už mimo dosah demokratického procesu. (A to nechávám ještě stranou tlaky z Evropské Unie). Vystoupit proti lavině emocí, kterými argumentují nátlakové skupiny bojující za dětská práva, by bylo pro britského politika sebevražedné. Okamžitě by se na něj sesypaly desítky akronym (= organizací s dlouhými jmény podle vzoru SSSR) spolu s většinou médii, která jsou v těchto ohledech velmi proliberální. Politicky korektním samospádem dochází spíše ještě k dalšímu omezování práv rodičů.

Tak například ve Skotsku si vynutili ochránci práv dětí návrh zákona, který bude kriminalizovat (vězením, vysokou pokutou nebo - hrůza hrůzoucí - povinným školením v kursech rodičovství) veškeré tělesné trestání dětí do tří let a některé tresty i u starších dětí. Toto bude s největší pravděpodobností uzákoněno i přes velký odpor skotské veřejnosti. Skotští zákonodárci tak dávají najevo, že vládnou lůze, která je příliš nezodpovědná, než aby jí mohlo být ponecháno právo samostatně rozhodovat o tom, jak vychovávat doma své malé děti.

Batolata a malé děti bije zcela určitě jen malé promile britských rodičů. Absolutní většina skotských a anglických rodičů se v dětech vidí a doslova je uctívá málem jako bůžky. Dětem se dovoluje daleko více než u nás. (To jsem si uvědomil vždy, když jsme přijeli s malými dětmi do Čech nebo na Slovensko, vzali je s sebou do obchodu a pustili je mezi regály. Těch poznámek o nevychovaných fraccích, co jsme si museli od soudružek vedoucích vyslechnout! A to se musím přiznat, že já jsem rozhodně nebyl tak bezúhonným a vzorným otcem jako JČ - tu a tam mi ruka kázeňsky uletěla, takže moje děti nebyly zas tak nejhorší.)

Když někdy v krajním případě skotští rodiče dítě plácnou, udělají to většinou jen proto, aby je ochránili před nebezpečím, nebo třeba, aby pochopilo, že nesmí ubližovat svým mladším sourozencům. Souhlasím s TL, úřady by se měly zaměřit pouze na ty řídké výjimky, kdy rodiče dětem skutečně ubližují.

Jde o zákon, kterým se stát pasuje na vrchního superrodiče. Všechny rodiče jakoby odsuzuje k podmíněnému trestu odnětí svobody s dohledem. Bude šikanovat všechny kvůli několika jedincům.

Asi před rokem jsem pozoroval jednu uštvanou - možná svobodnou - maminku v supermarketu, jak trpělivě přemlouvalo svého zhruba tříletého grázlíka, aby přestal cloumat s daleko menším sourozencem, který trůnil na (poměrně vysokém) samoobslužném vozíku; když se mu chlapečkovi v nestřeženém okamžiku málem podařilo dítě strhnout z vozíku dolů, několikrát ho plácla (2x či 3x), chlapec si odfňuknul a dal pokoj. Ostatní nakupující na to nijak zvlášť nereagovali až na nějaké to pozvednuté obočí a pokroucení hlavami. Tato příhoda mi utkvěla v paměti, protože jsme oba s manželkou měli hrozný strach, že dítě vypadne z vozíku a rozbije si hlavu. Co by se asi mohlo stát kdyby tehdy už byl býval schválen výšezmíněný zákon?.

Bdělí a ostražití spoluobčané nebo zaměstnanci supermarketu by tento zločin asi nahlásili policii (tak, jak se to stalo potrestanému učiteli), která by se vzápětí přiřítila současně se sociálními pracovníky, zatkla by ji, řvoucí děti by naložili do antonu sociálních služeb a odvezli, mamince by bylo zakázáno se s nimi stýkat, byla by obviněna z napadení svého batolete a navíc by ji mohl její zaměstnavatel exemplárně vyhodit z práce. S dětmi by jí posléze na delší dobu dovolili styk jen pod dohledem sociálních pracovnic typu výšezmíněné Ms. Baptiste. Kdyby se polepšila, byly by jí možná děti po nějaké době ve ztraumatizovaném stavu vráceny, ale to až by prosoudila majlant (možná) z kapes daňových poplatníků. To je šílená představa! Ale je možné, že tomu rozjívenému chlapečkovi už byly tři roky a jeden den a doufejme, že by při existenci zmíněného zákona nosila maminka s sebou pro jistotu stále jeho křestní list. Pak by bylo ovšem všechno docela v pořádku, až na nějaké to pozvednuté obočí a pokroucení hlavami, a antony by odjely z prázdnou.

Poznámka JČ: V žádném případě nevidím žádnou spojitost mezi utýráním dítěte a "drobnou fackou", jak mi podsouvá autor. Co se týče případu Victorie Climbie, slyšel jsem v rozhlase četné informace, které se hlavně soustřeďovaly na šokující zanedbání povinností ze stran sociálních pracovníků. (Hlavní sociální pracovnice, odpovědná za Victorii, se podle svého svědectví nechtěla Victorií příliš zabývat a příliš se jí přibližovat, protože měla holčička svrab, vysoce nakažlivou nemoc, a sociální pracovnice se obávala, že by ho mohlo dostat i její vlastní několikaměsíční dítě.) Slyšel jsem k této věci celou řadu rozhlasových materiálů, svědčících často o šokující úrovni britských sociálních služeb - to, že by smrt Victorie způsobila politická korektnost, jsem z nich nezaznamenal. Je ovšem možné, že samotné pořady veřejnoprávního rozhlasu BBC byly postiženy politickou korektností... Politická korektnost je podle mého názoru určitý problém, avšak nemám pocit, že by to byl tak velký problém, jak ho vidí Josef Fronek - možná se mýlím. A že si na "posvátnou krávu politické korektnosti nikdo netroufne - je to příliš výbušné?" Vždyť sám Josef Fronek cituje z publikací, které na ni ostře útočí.