Například osobní počítače a internet slibovaly, že vytvoří bohatství, zvýší přístup lidí k informacím a povedou k vzniku nových společenství mezi uživateli. Lidi museli usilovně hledat záporné stránky informační revoluce. Zatím našli takové skutečnosti, jako je tzv. "digitální nerovnost" (tj. nerovnost v přístupu k informačním technologiím) a ohrožení soukromí. Tyto hrozby však nejsou zrovna zásadními záležitostmi spravedlnosti či morálky. Navzdory tomu, že etatističtější státy se občas snaží kontrolovat informační technologii, kvetla na národní i mezinárodní úrovni v minulých letech s minimálním státním dohledem. Biotechnologie patří někam mezi oba tyto extrémní body. Geneticky modifikovaná úroda a lidské genetické inženýrství vyvolávají v lidech daleko větší znepokojení než počítače či interent. Ale biotechnologie také slibuje podstatný prospěch pro lidské zdraví. Bude-li biotechnologie schopna vyléčit cystickou fibrózu anebo cukrovku, je obtížné vyjádřit důvody, proč by mělo stát znepokojení nad technologií v cestě pokroku. Je lehčí kritizovat novou biotechnologii, pokud povede její rozvoj k chybám při klinických zkouškách anebo k smrtící alergické reakci na geneticky modifikované potraviny. Avšak skutečná hrozba biotechnologie je dalek jemnější a proto utilitářským způsobem daleko obtížněji hodnotitelná. Jde o možnost lidského klonování, tzv. "designer babies" - o eugenickou selekci inteligence, pohlaví a osobnosti - což by nakonec vedlo k likvidaci lidského biologického druhu jako takového.

Požadavek regulace

Tváří v tvář výzvě od takovéto technologie, kde jsou její dobré i špatné stránky těsně spojeny, je možno reagovat jen jediným způsobem: Musíme regulovat její rozvoj - a vytvořit instituce, které budou schopny rozlišit mezi tím technologickým pokrokem, který podpoří rozvoj člověka, a tím, který ohrožuje lidskou důstojnost i zdraví. Tyto regulační instituce musejí mít pravomoc vynutit si své zákazy na celostátní a posléze i na mezinárodní úrovni.

Debata o biotechnologii je dnes polarizovaná mezi dvěma tábory. První tábor, v podstatě volnomyšlenkářský, argumentuje, že společnost by novou technologii neměla nijak omezovat. V tomto táboře jsou i vědci, kteří chtějí rozšiřovat objem vědeckých znalostí, biotechnologický průmysl, který chce vydělávat zisky z neomezeného vědeckého pokroku, a ti, kteří z ideologických důvodů podporují volný trh, deregulaci a minimální vládní zásahy do oblasti technologie.

Opačný tábor je nesourodou skupinou lidí morálně znepokojených biotechnologií. Skládá se z lidí se silným náboženským přesvědčení, z ekologů, kteří věří v nedotknutelnost života, z ludditských odpůrců nové technologie a osob na levici, kteří se obávají, že se do světa vrátí eugenika. Tito lidé navrhují zakázat široké spektrum nových technologií, od odplodňování in vitro, přes výzkum kmenových buněk až po geneticky modifikované plodiny a lidské klonování.

Je důležité, aby se debata o biotechnologii dostala dál, než kde je tato polarizace. Obojí přístup - absolutní liberalismus vůči biotechnologickému rozvoji a absolutní zákaz - jsou chybné a nerealistické. Některé technologie, jako klonování lidí, by měly být zakázány, z taktických i vnitřních důvodů. Ale u jiných forem biotechnologie bude zapotřebí jemnějšího regulačního přístupu. Lidi zaujímají různé etické postoje vůči různým technologiím, skoro nikdo však nezkoumá, jakých institucí bude zapotřebí na to, aby umožnily společnostem ovládat rychlost a rozsah vědeckého rozvoje.

Už je to hodně dlouho, co někdo navrhl, že svět potřebuje víc regulace. Není rozumné požadovat novou regulaci zbrkle. Před reaganovskou-thatcherovskou revolucí z osmdesátých let bylo mnoho hospodářských sektorů v severní Americe, v Evropě i v Japonsku přehnaně regulováno a mnoho jich je přehnaně regulováno i dnes. Regulace přináší velké množství nevýkonnosti a dokonce i patologické jevy. Ale nakonec existují určité typy sociálních problémů, které je jedině možno zvládnout prostřednictvím oficiální vládní regulace, a biotechnologie je právě takový problém.

Kdo rozhoduje?

Kdo bude rozhodovat o tom, zda zvládneme novou biotechnologii, a s jakými pravomocemi? Během debaty v roce 2001 v americkém Kongresu o zákonech, které měly zakázat lidské klonování argumentoval poslanec Ted Strickland z Ohia, že se musíme řídit jen nejlepší dosažitelnou vědou a "že bychom neměli dovolit teologii, filozofii ani politice, aby ovlivňovaly naše rozhodnutí v této věci".

Mnozí s tím souhlasí. Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že veřejnost považuje vědce za daleko významnější osoby než politiky, nemluvě o teolozích či filozofech. Úsilí politiků omezovat, co dělají vědci při své práci, vyvolává vzpomínky na středověkou katolickou církev, která označila Galilea za kacíře, když konstatoval, že se Země točí kolem Slunce. Od dob sira Francise Bacona je rozšířen názor, že vědecký výzkum je už svou samou podstatou legitimní, jako činnost, která slouží širokým zájmům lidstva. Tento názor bohužel není správný.

Věda sama nemůže určit, jakým způsobem bude využívána. Vědci mohou objevit očkovací látky a léky proti nemocem, ale také mohou vytvořit infekční biologické zbraně - jsou schopni objevit fyziku polovodičů, ale také fyziku vodíkové bomby. Věda sama o sobě je indiferentní k tomu, zda jsou informace shromažďovány podle pravidel, která ochraňují práva lidských bytostí, podrobených výzkumu. Informace jsou informace a porušíme-li pravidla nebo budeme-li je ignorovat, podaří se nám získat lepší informace. Celá řada nacistických lékařů, kteří naočkovali vězňům v koncentračních táborech infekční látky anebo mučili vězně tím, že je zmrazili či pálili k smrti byla profesionálně kvalifikovanými vědci, kteří shromáždili skutečné vědecké informace, jichž bylo potenciálně možno využít k pozitivním účelům.

Pouze "teologie, filozofie či politika" dokáže určit, kde musejí být hranice vědy a techniky. Vědci mohou pomoci vytvořit morální pravidla týkající se jejich vlastního chování, ale nikoliv jako vědci, nýbrž jako vědecky informovaní členové širšího politického společenství. V komunitě výzkumníků a lékařů, kteří pracují v oboru biolékařství, je mnoho brilantních, energických, etických a inteligentních lidí. Avšak jejich zájem není nutně v souladu s veřejným zájmem. Vědci jsou silně motivováni ctižádostí a často mají na určité technologii či léku i finanční zájem. Proto otázka, co si počneme s biotechnologií, je otázkou politickou, kterou není možno řešit technokraticky.

Odpověď na otázku, kdo rozhoduje o legitimním a nelegitimním využívání vědy, byla určena už několika stoletími politické teorie a praxe: Je to demokraticky ustavené politické společenství, které jedná především prostřednictvím svých volených zástupců. Toto společenství má v těchto záležitostech suverénní pravomoci a má autoritu regulovat rychlost i rozsah technologického rozvoje. Jistě, v současnosti existují v souvislosti s demokratickými institucemi četné problémy, od lobbování zájmových skupin až po populismus politiků, avšak přesto neexistují jiné instituce, které by byly schopny lépe vyjádřit vůli lidu spravedlivým a legitimním způsobem. Jistě musíme předpokládat, že politikové, kteří budou v těchto věcech rozhodovat, mají k dispozici rozsáhlé a inteligentní informace o stavu vědeckého bádání. Historie je plná případů, kdy vznikly zákony na základě špatné vědy - například to byly zákony o eugenice, které byly v USA schváleny začátkem dvacátého století. Avšak nakonec je i věda sama jen nástrojem pro dosažení lidských cílů: politické společenství musí rozhodnout, jakých cílů je třeba dosáhnout.

Když se vrátíme k otázce vytvoření regulačního systému pro lidskou biotechnologii, čelíme jinému problému. Otázkou totiž není, zda by rozhodovat o směru vědeckého výzkumu měli vědci či politikové, ale zda by to měli být jednotliví rodiče či vláda, která bude rozhodovat, čí rozhodnutí ohledně rozmnožování je možno dovolit. James Watson argumentoval, že by o tom měly rozhodovat individuálně matky a nikoliv skupina politiků - mužů:

"Má zásada je zde zcela jednoduchá: ať většinu rozhodnutí činí ženy a nikoliv muži. Ženy plodí děti a muži, jak víte, se často vyhýbají dětem, které nejsou zdravé. Budeme se muset cítit víc odpovědní za příští generaci. Myslím, že by mělo být dovoleno ženám, aby rozhodovaly, a co se mě týče, zakažte rozhodovat všem těm doktorským komisím, sestaveným z mužů."

Dát do protikladu úsudek byrokratů - mužů a zájem milujících matek je inteligentní rétorickou strategií, ale o to nejde. Mužští soudci, různí mužští hodnostáři a sociální pracovníci (a mezi nimi i řada žen) už neustále zasahují do života žen, nařizují jim, že nesmějí zanedbávat či zneužívat své děti, že je musejí posílat do školy a nikoliv nutit, aby pro rodinu vydělávaly, a že nesmějí dětem dávat narkotika, ani je ozbrojovat zbraněmi. To, že většina žen využívá svých pravomocí odpovědně, nevylučuje nutnost existence předpisů, zejména v době, kdy technologie umožňuje celou řadu vysoce nepřirozených reprodukčních možností (jako je například klonování), jehož konečný důsledek může být pro děti škodlivý.

Automaticky sdílený zájem, který podle nynějších předpokladů existuje mezi rodiči a dítětem, které přijde na svět přirozenou formou rozmnožování, možná nebude existovat v novém světě. Někteří lidé argumentují, že se dá předpokládat souhlas dosud nenarozeného dítěte s tím, aby se mohlo narodit bez vrozených vad či duševní zaostalosti. Avšak můžeme předem předpokládat souhlas dítěte, které bude klonem, anebo které se narodí jako biologický potomek dvou žen, anebo dítěte, které bude mít v těle zvířecí gen? Zejména klonování vyvolává možnost, že rozhodnutí o dítěti bude vyhovovat především zájmu a pohodlí rodičů a nikoliv dítěte a v takovém případě má stát povinnost zasáhnout na ochranu dítěte.

Lze technologii skutečně regulovat?

I když se rozhodneme, že technologie musí být regulována, čelíme problému, zda to bude skutečně možné. Jednou z největších překážek myšlení o tom, jak regulovat lidskou biotechnologii, je široce rozšířená představa, že technologický pokrok není možné zastavit a že veškeré takové úsilí je odsouzeno k selhání. Tento názor škodolibě prosazují nadšení stoupenci nejrůznějších technologií a ti, kteří doufají, že na jejich základě vydělají zisky, pesimisticky ho pak sdílejí ti, kdo by rádi viděli zpomalení rozvoje potenciálně škodlivých technologií. V tomto druhém táboře vládne všeobecně poraženectví ohledně otázky, zda dokáže politika ovlivňovat budoucnost.

Tento postoj podstatně zesílil v minulých letech v důsledku globalizace a našich zkušeností s informační technologií. Žádný suverénní stát, tvrdí se, nemůže regulovat či zakazovat žádné technologické inovace, protože se vědecký výzkum prostě přesune jinam. Americké úsilí ovládnout šifrování dat, například, anebo francouzské snahy vnutit francouzským internetovým stránkám povinnost psát francouzsky, prostě ochromily technologický vývoj v těchto zemích, protože se lidé, kteří jsou motorem pokroku, prostě přesunuli do příznivějších míst. Jediným způsobem jak zvládnout šíření technologie je zavést mezinárodní regulační dohody. Je nesmírně obtížné je vyjednat a ještě obtížnější je vynucovat. Vzhledem k tomu, že takové mezinárodní dohody neexistují, každý stát, který se na svém území rozhodne vědecký vývoj omezit, prostě jen tím napomůže k zrychlenějšímu vědeckému rozvoji jinde.

Víra v nevyhnutelnost technologického pokroku je nesprávná, i když by se to mohlo splnit, kdyby ji přijalo příliš mnoho lidí. Není prostě pravda, že rychlost a rozsah technologického rozvoje nelze zvládnout. Existuje mnoho nebezpečných či eticky kontroverzních technologií, které byly politicky zvládnuty zcela úspěšně, včetně jaderných zbraní a jaderné energetiky, balistických střel, biologických a chemických zbraní, orgánů pro transplantace a neurofarmakologických substancí. Mezinárodní společenství reguluje experimenty s lidmi úspěšně už mnoho let. Nejnověji bylo v Evropě zcela zastaveno šíření geneticky modifikovaných organismů v potravním řetězci a američtí zemědělci se odvracejí od geneticky modifikovaných plodin, které nedávno ještě přijímali. Lze debatovat o tom, zda je to správné, ale dokazuje to, že pokrok biotechnologie není nezastavitelný.

Skeptikové budou argumentovat, že v dlouhodobé perspektivě nebylo žádné toto úsilí zvládnout technologii úspěšné. Například, navzdory velkému diplomatickému úsilí, které vyvinul Západ a zejména Spojené státy ohledně nerozšiřování jaderných zbraní, v devadesátých letech se nicméně staly Indie a Pákistán šestou a sedmou mocností, které otevřeně provedly zkoušky jaderných bomb. Po nehodách na Three Mile Island a v Černobylu se zpomalil rozvoj jaderné energetiky, ale nyní se znovu vrací v důsledku rostoucích cen fosilních paliv a obav ohledně globálního oteplování. Šíření balistických střel a zbraní hromadného ničení pokračuje v zemích, jako je Irák a Severní Korea a existuje obrovský podzemní trh narkotik, lidských orgánů pro transplantaci, plutonia a téměř všech ostatních zakázaných substancí.

To je všechno pravda. Žádný regulační režim není nikdy stoprocentně spolehlivý a když zvolíme dostatečně dlouhé období, většina technologií nakonec přece jen vznikne. Ale o to při společenské regulaci nejde. Žádný zákon není vždycky plně vynutitelný. Každý stát považuje vraždu za zločin a uvaluje za něj přísné tresty, přesto však k vraždám dochází. To, že k vraždám dochází, nebylo však nikdy důvodem pro to, aby se zrušil zákon, kriminalizující vraždu.

V případě jaderných zbraní vedlo silné úsilí mezinárodního společenství zabránit jejich šíření velmi úspěšně k omezení šíření jaderných zbraní. Ty se proto nedostaly do rukou zemí, které mohly v různých historických okamžicích podlehnout pokušení jich použít. Na začátku jaderné éry koncem čtyřicátých let dvacátého století předpovídali běžně odborníci, že za několik let budou vlastnit jaderné zbraně desítky zemí: to, že si je vytvořilo jen hrstka zemí a že do konce dvacátého století nebyla žádná jaderná zbraň použita ve válce je pozoruhodný úspěch.

Je ovšem lehčí zvládnout jaderné zbraně než biotechnologii. Je tomu ze dvou důvodů. Zaprvé, rozvoj jaderných zbraní je nákladný a vyžaduje velké, viditelné instituce, a tak je nepravděpodobné, že by je někdo vyráběl soukromě. Zadruhé, tato technologie je tak zjevně nebezpečná, že svět rychle souhlasil, že je zapotřebí ji regulovat. Biotechnologický výzkum je naproti tomu možno provádět v malých, méně luxusně financovaných laboratořích a podobný konsensus ohledně rizik neexistuje.

Na druhé straně biotechnologie nevytváří takové překážky při vynucování jejího nevyužívání, jaké vytvářejí jaderné zbraně. Jediná bomba v rukou teroristické organizace anebo teroristického státu, jako je Irák, vážně ohrozí světovou bezpečnost. Naproti tomu, podaří-li se Iráku vyklonovat nového Saddáma Husajna, to moc nikoho neohrožuje, ať je taková vyhlídka jakkoliv nechutná. Kdyby ve Spojených státech bylo lidské klonování zákonem zakázáno, účel tohoto zákona by nebyl podvrácen, kdyby některé jiné země klonování dovolily ani kdyby Američané cestovali do zahraničí, aby se tam v těch jiných zemích nechali naklonovat.

Někteří lidé argumentují, že v globalizovaném světě nemůže regulace fungovat, pokud by nebyla mezinárodní. Avšak používat tohoto argumentu proti regulaci na státní úrovni znamená dávat vůz před koně. Regulace nikdy nezačíná na mezinárodní úrovni. Státy si musejí nejprve vytvořit zákony pro svou vlastní společnost, než začnou vůbec uvažovat o vytvoření mezinárodního regulačního systému. To se zejména týká politicky, hospodářsky a kulturně tak dominující země, jako jsou Spojené státy. Jiné země po celém světě budou velmi bedlivě sledovat, jak si budou Spojené státy počínat ve svém domácím právu. Pokud má kdy vznikout mezinárodní konsensus ohledně regulace určitých biotechnologií, je nepravděpodobné, že by vznikl dříve, než v této věci dojde ve Spojených státech k akci na domácí scéně.

Dokončení zde.