Konec konců, svou zahraniční politikou jsou Spojené státy zemí, která zastává status quo. Využívá své hmotné moci k tomu, aby udržela současnou konstelaci států v rámci jejich nynějších hranic. USA se nesnaží vynucovat pro sebe příznivé obchodní dohody či poplatky od jiných zemí. Podporují přechod k mechanismům pro řízení mezinárodních hospodářských vztahů, které by byly nevázány na konkrétní státy a byly založeny na platných mezinárodních předpisech - jinými slovy, Spojené státy podporují zavedení systému, který omezuje jejich vlastní moc. A relativně vzato jsou Spojené státy v současnosti podstatně slabší mocnost než na začátku studené války, kdy se Washington silně zajímal o mezinárodní politiku a o mezinárodní postoje i svých nejbližších spojenců. Avšak i když je ruka americké "hegemonie" dnes lehčí, možná ani vůbec neexistuje, hlasy protestující proti americké hegemonii jsou silnější. Co motivuje tyto kritiky?

Jak uvedl jeden student mezinárodní politiky, William Wohlforth, "elitám jde vždycky příliš velký americký vliv na nervy". Možná, že tyto elity vědí či cítí něco, co Američanům většinou uchází. I když je aktivní, hmotná moc Spojených států nyní menší než před padesáti lety, Amerika také má velký pasivní, nehmotný vliv - kulturní moc. Tato kulturní moc je nyní velmi silná a ještě rychle roste. A zatímco aktivním, hmotným způsobem, jsou Spojené státy zemí, zastávající principy statu quo, nehmotným a pasivním způsobem jsou Spojené státy nesmírně rozvratnickou, revoluční globální silou.

Globální podíl amerického hrubého národního důchodu za posledních padesát let poklesl.V roce 1950 produkovaly Spojené státy 27 procent globálního HDP, nyní je to 22. procent. Stejné je to s podílem vývozu. V roce 1953 představovaly Spojené státy 24,6 procent globálního exportu. Dnes je to 16,1 procent.

Menší relativní hospodářská síla USA je triumfem padesáti let americké globální politiky. Po druhé světové válce byla Amerika přesvědčena, že na světě musí být mír, má-li svět prosperovat. Od Marshallova plánu až k americké podpoře volnějšího globálního obchodu až po zahraniční pomoc ve výši mnoha miliard dolarů bylo americkou politikou podporovat rychlý hospodářský růst ve všech částech nekomunistického (a posléze postkomunistického) světa. Během posledního půlstoletí Spojené státy hospodářsky rostly, ale částečně v důsledku americké podpory ostatní svět rostl ještě více. Důsledkem byl v podstatě celosvětový mír a také relativně slabší americká ekonomika.

Evropané si rychle povšimli, že americké hospodářská hegemonie slábne, a začali jednat. Kdo by si býval ještě před deseti lety pomyslel, že by evropské úřady mohly úspěšně zamezit spojení dvou amerických korporací (jak se jim to podařilo v případě podniků General Electric a Honewell) anebo zahájit protitrustové soudní řízení proti velké americké firmě (jak to učinili s Microsoftem)? Takové akce jsou nyní možné jen v důsledku oslabení relativní americké hospodářské moci.

Podíl Ameriky na počtu obyvatel na světě byl největší v roce 1927, zůstal pak konstantní po dobu čtvrt století a pak začal klesat. Demografická moc je také založena na tom, jak dobré mají obyvatelé dané země vzdělání. A tady Amerika, jak se zdá, taky prohrává. Kdysi se všude psalo v zahraničí o tom, jak jsou Američané nejlépe vzdělaným národem na této planetě. Nyní se snad každý měsíc publikují články o tom, jak špatně se umísťují američtí středoškoláci při mezinárodních zkouškách znalostí.

Od šedesátých let byla americká vojenská doktrína založena na "vzájemně jistém zničení". V důsledku sblížení mezi USA a Ruskem může dojít zřejmě k částečné likvidaci amerických jaderných zbraní. Ale jak se budou Spojené státy chránit před vznikajícími a nedostatečně chápanými nebezpečími, jako je například Čína, vyzbrojená střelami ICBM nebo Irák?

Změny v konvenční armádě také ukazují, že Amerika má nyní i v této oblasti menší vliv. V letech 1950 - 1990 usuzovali plánovači Pentagonu, že americké jednotky budou bojovat na dvou frontách, že to bude v podstatě opakování druhé světové války. Americké vojenské plánování nyní předpokládá jen válku vedenou na půldruhé frontě - odráží to skutečnost, že vojenská kapacita Ameriky zřejmě poklesla rychleji než nebezpečí.

Organizace al Qaeda si jako první uvědomila, že je možno na Spojené státy zaútočit, aniž by útočník musela být velmoc. Určitě to není poslední útok.

Nejde o to, že by byly Spojené státy bezmocné. Amerika má globálně nejmocnější kombinaci národního bohatství. Avšak relativní moc Spojených států není tak drtivá jak tomu bylo kdysi.

Kulturní moc

Hlasitý sbor mezinárodních hlasů ostře kritizuje americkou kulturu Coca-Coly, Disneyho, McDonalda a firmy Levi. Je to prý kultura, která likviduje všechny ostatní kultury a ovládá celý svět.

V této chvíli alespoň mezinárodní politikové na okamžik přestali opakovat tyto stížnosti - proto bychom této pauzy měli využít a měli se vážně zabývat otázkou - co mají opravdu na mysli lidi, kteří říkají takové věci jako "musíme si dávat pozor na McDonalda". Skutečně zastávají názor, že je důležité, kde jejich spoluobčané svačí nebo jaké šaty nosí anebo čím se baví? Před útokem z 11. září se skutečně zdálo, že seriózní osoby jaksi ztratily schopnost seriózně rozlišovat, řekněme, mezi opravdu důležitými otázkami národní a mezinárodní bezpečnosti a globálního hospodářského růstu a - na druhé straně - obědem. Byli poslední trivialitami.

A čí kultura je vnucována komu? Jestliže údajně likviduje McDonald francouzskou, blízkovýchodní či asijskou kulturu, co tedy činí italské, indické, čínské, francouzské nebo mexické restaurace v amerických městech?

Jak to ovlivňuje naši kulturu, jestliže jsou zahraniční trhy natolik kritické vůči našim filmům, že američtí filmoví producenti, dokonce i včetně autorů nedávného filmu Pearl Harbor natolk omezili apely na vlastenectví a usilovali o vyváženost, aby neodradili japonské diváky?

Jedním důvodem pro takovou popularitu akčních filmů je to, že tyto filmy závisejí jen minimálně na jazyce, a tak jsou přístupnější a populárnější pro neanglicky mluvící globální diváky. A jak americkou kulturu ochromilo více než deset let masového přistěhovalectví, v důsledku čehož nyní ve Spojených státech žijí největší počty přistěhovalců první a druhé generace od začátku dvacátého století? Cožpak nedochází k rozšiřování perspektiv v důsledku komunikací, dopravy, migrace a míšení vkusu všude?

Reálná stížnost

Avšak pod stížnostmi na amerikanizaci globální kultury je přece jen něco reálného. Odráží to hluboké demografické a ekonomické změny, které se odehrávají ve všech zemích, odkud jsou tyto stížnosti slyšet. Jsou to změny, které budou definovat velké společenské proměny první poloviny jednadvacátého století.

Od Evropy přes Blízký východ až po Latinskou Ameriku (a možná i v Africe) vznikají nové třídy. Pád komunismu vyvolal energii malých podnikatelů. Tam, kde jsou místní společnosti rigidní a místní elity pevně vládnou, vyvolávají tyto nově vznikající třídy znepokojující revoluci. A zejména v rigidnějších společnostech připadají lidem tyto nově vznikající třídy "americké". Jsou to lidé, kteří se osvobozují od restriktivní minulosti a chtějí budoucnost, v níž by se mohli realizovat novým způsobem - tak, jak to dělají Američané.

Kdo jsou tito lidé? Vezměme nejprve rozvojový svět. Většina z nich pracuje v oblasti, kterou nazval ekonom Hernando de Soto "neformálním sektorem". Jsou to lidé, kteří podnikají mimo místní právní systém, protože v zemích třetího světa je v podstatě nemožné vytvořit nový podnik anebo získat nový majetek zákonnou formou. De Soto zdokumentoval, jak vysoké jsou právní bariéry proti společenské mobilitě směrem vzhůru v rozvojových zemích. Zjiš'toval, kolik kroků a kolik let by to trvalo, kdyby měl člověk v určitých zemích světa právním způsobem založit nový podnik či získat nemovitost. Na Filipínách je zapotřebí 168 kroků a trvá 13 - 25 let získat oficiálně dokumentaci potvrzujcí, že člověk vlastní nemovitost ve městě, v Egyptě je k tomu zapotřebí 77 korů a trvá to 6 -14 let, na Haiti je to 111 kroků a trvá to 19 let, v Limě v Peru je zapotřebí 289 dnů (při každodenní práci šesti hodin denně) k tomu, získat podnikatelskou licenci pro otevření krejčovství s jedním zaměstnancem.

V důsledku toho je zjevné, že podnikatelé si dávno v těchto zemích uvědomili, že musejí jednaat mimo zákon. De Soto zjišťuje, že nyní je v rozvojových zemích tento neformální sektor obrovský. Ve Venezuele pracuje více než polovina všech zaměstnanců v neformálním sektoru. V Brazílii je více než 60 procent nových činžovních bytů v neformálním sektoru. V roce 1994 pocházelo 37 procent výroby v bývalém Sovětském svazu z neformálního sektoru. V Mexiku bylo v roce 1994 oficiálně 2,65 milionů neformálních podniků. V Egyptě žije 92 procent obyvatelstva ve městech a 83 procent obyvatel na venkově bez domovního dekretu - v neformálním sektoru.

De Soto zjistil, že neformální hospodářský sektor je hlavním motorem ekonomického vývoje. Celkově odhaduje De Soto hodnotu jen nemovitostí v neformálním sektoru ve třetím světě a v postkomunistických zemích na 9, 3 trilionů dolarů. Je to více než dvacetinásobek veškerých investic do všech těchto zemí za deset let od roku 1989, je to čtyřicet šestkrát víc než všechny půjčky Světové banky za poslední tři desetiletí a devadesát třikrát více než veškerá rozvojová pomoc západních zemí třetímu světu.

Jde tedy o titánskou vlnu lidské ctižádostivosti a intelektuální a finanční moci, která bije na staré zdi sociálních struktur třetího světa. Vyplývá z toho, že podnikatelská revoluce, která od začátku sedmdesátých let natolik proměnila americkou ekonomiku, společnost i politiku, má globální protějšek. Zdá se, že zdi starých struktur se začínají rozkládat.

Příslušníci této nové lidské vlny jsou vlastně novou globální střední třídou, ale není to střední třída, jak ji poznávají američtí novináři. Novináři charakterizují Osamu bin Ladena jako "středostavovského člověka". Jenže člověk, jemuž se dostalo univerzitního vzdělání a i jehož otec měl vysokoškolské vzdělání, to není člen nové vznikající střední třídy, to je dítě starých elit.

Namísto toho jsou součástí této nové "střední třídy" lidi jako "telefonistky" v Bangladéši. S využitím mikropůjček od Grameen Bank (která mikropůjčky vynalezla) si tyto vesničanky koupily mobilní telefony a pronajímají čas na nich svým sousedům. Místní zemědělci těmto ženám platí za to, že jim telefonem zjistí ceny na různých regionálních trzích obilovin. Tím se ti zemědělci osvobozují od moci elity místních makléřů, kteří dříve mohli zemědělcům vnutit jakoukoliv cenu. - Takovíto podnikatelů jsou stále ještě z amerického hlediska velmi chudí, ale využívají svých schopností a své ctižádosti a energie trhu k tomu, aby se osvobodili od starých metod.

K podobným změnám dochází i v Evropě a má to celou řadu politických rysů. Politolog Seymour Martin Lipset zaznamenal, že skoro všechny evropské sociálnědemokratické strany se přesunuly od principů staré ortodoxní levice k politickému středu. Dodává: "Mnoho politologů si plně neuvědomuje, do jak velké míry je tato centristická "třetí cesta" důsledkem společného vývoje v ekonomicky rozvinutých demokraciích".

Podle Lipseta dochází k úpadku tradiční dělnické třídy a k vzrůstu středních vrstev, v důsledku toho, že je široce k dispozici kvalitní vzdělání, že roste produktivita, takže došlo k zmírnění rozdílů v životních stylech jednotlivých tříd evropského obyvatelstva, upadá odborové hnutí a roste význam znalostních průmyslových sektorů a sektoru služeb. Mladí lidé jsou motivováni idejemi podnikatelství a práce na volné noze.

Německo je ve srovnání se Spojenými státy velmi nevstřícné vůči podnikatelskému duchu. Ale i tam lidé začínají bourat starý systém a dělají to způsobem, který vypadá velmi "americky". V demokratické Evropě se politické strany pravice i levice těmto změnám úspěšně přizpůsobily, přestože si jejich vedoucí představitelé stěžují, že se prosazuje nový vliv americké kultury. V méně demokratických zemích třetího světa se politický systém přizpůsobil novému vývoji daleko méně, odpor je často silnější, ale stížnosti na kulturní moc Ameriky jsou slyšet stejně silně.

V tomto smyslu mají ti, kdo vyjadřují obavy z amerického kulturního vlivu, absolutně pravdu. Tito obyčejní lidé, kteří se snaží realizovat se, radikálně narušují staré systémy a staré pořádky. Destabilizující je i to, že tito noví lidé dosahují určitého množství bohatství a s tím i nezávislosti a důstojnosti.

Velká válka dvacátého století byla mezi svobodou a totalitou - to byl politický konflikt. Je docela dobře možné, že velkou válkou jednadvacátého století bude válka mezi silami tvůrčí destrukce a silami destruktivního konzervatismu - to by byl daleko více sociální a kulturní konflikt. Američané do toho byli zataženi proto, že jejich příklad je zdrojem naděje pro ty, kdo usilují se realizovat.

Tom Wolfe a David Brooks nedávno ve svých knihách vylíčili nynější americkou kulturu jako naprosto bezvědomou vůči tomu, co se děje ve vnějším světě. Avšak svět nenechá Ameriku na pokoji. V mnoha zemích světa se spojují ti, kteří jsou ohroženi na vrcholku sociální pyramidy, s těmi, kdo jsou frustrováni na jejím spodku, vůči těm, kterým se uprostřed sociální pyramidy začíná dařit líp.

Ptáme se, proč nás v Americe nenávidí, a odpovědí je, že "oni" nenávidí mnoho lidí ve svých vlastních zemích, pro něž je Amerika symbolem svobody a nezávislosti. Nenávidí sami sebe.

Ta nenávist, kterou ve světě zažíváme od 11. září, je svým způsobem velmi stará. Kulturní moc Ameriky je totiž rovná její morální moci, naději, kterou americký národ představuje pro lidstvo a nejhlubší zdroj americké síly od jejího samotného počátku.

Takže Amerika nemá hegemonii dolarů ani zbraní. Je to hegemonie srdce a kritikové Ameriky mají pravdu. Nic takto jedinečného na světě nikde jinde není.