Pohled na Rusko zevnitř

17. 12. 2014

Jakmile si nás vyzvedl náš hostitel, dali jsme se hned do práce, do vzájemného seznamování a hovoru o aktuálních událostech. Strávil dlouhou dobu ve Spojených státech a byl mnohem lépe obeznámen s nuancemi amerického života než já ruského. V tomto ohledu byl perfektní hostitel – tlumočil mi svou zemi, a to vždy z pohledu ruského vlastence, kterým nepochybně byl. Povídali jsme si po celou jízdu do Moskvy a dokázali jsme se ponořit hodně hluboko do našeho tématu.

Od něj a z rozhovorů s ruskými odborníky na většinu světových regionů – působících v Institutu mezinárodních vztahů – a s hrstkou lidí, které jsem považoval za obyčejné občany (lidí nepracujících ve vládních úřadech zabývajících se řízením zahraničních a ekonomických záležitostí Ruska) jsem získal představu o tom, co dělá Rusku starosti. Souhrnně vzato v nich nebylo nic neočekávaného. Překvapivé ale bylo jejich pořadí a důrazy na ně kladené.

Ekonomická očekávání Rusů

Myslel jsem si, že se lidé budou zabývat především ekonomickými problémy. Propad rublu, pokles cen ropy, celkové zpomalování ekonomiky a dopad západních sankcí – to vše se na Západě jeví jako těžké údery dopadající na ruskou ekonomiku. Předmětem našich konverzací to ale nebylo. Pokles rublu sice postihl plány na cesty do zahraničí, ale veřejnost začala pociťovat dopad těchto faktorů teprve nedávno, zejména prostřednictvím inflace.

Byl zde ale ještě další důvod relativního klidu, s nímž je přijímána finanční situace, uváděný nejen vládními úředníky, ale také soukromými osobami, důvod, který je třeba brát velmi vážně. Rusové mi zdůrazňovali, že ekonomické zmatky jsou pro Rusko normou a prosperita něčím výjimečným. Neustále se žije v očekávání, že prosperita skončí a opět zavládnou normální omezení plynoucí z ruské chudoby.

Rusové strašně trpěli v devadesátých letech za Borise Jelcina, ale také za předchozích vlád, což sahá až do carských dob. Nehledě na to, jak mi zdůraznilo několik lidí, zvítězili ve válkách, které potřebovali vyhrát, a dokázali žít důstojným způsobem. Zlatý věk posledních deseti let končí. To se dalo čekat a vydrží se to. Vládní představitelé tím chtěli varovat a nemyslím, že by blufovali. Ústředním bodem našich konverzací byly sankce a záměrem mých partnerů bylo ukázat, že sankce nedonutí Rusko, aby změnilo svou politiku vůči Ukrajině.

Síla Ruska spočívá ve schopnosti vydržet věci, které by jiné národy zlomily. Bylo také zdůrazněno, že když se Rusko cítí ohroženo, lidé mají sklon podporovat vládu bez ohledu na to, jak je kompetentní. Z toho plyne, argumentovali Rusové, že by nikdo neměl očekávat, že by sebetvrdší sankce přiměly Rusy ke kapitulaci. Rusové budou namísto toho odpovídat vlastními sankcemi, které nebyly specifikovány, ale které by jak předpokládám znamenaly zabavování aktiv západních podniků v Rusku a omezování zemědělských importů z Evropy. O zastavení dodávek zemního plynu do Evropy se nikdo nezmiňoval.

Je-li tomu tak, pak si Američané a Evropané dělají iluze o dopadu sankcí. Celkem vzato nemám osobně velkou důvěru v jejich účinnost. Kromě toho mi Rusové poskytli jiný úhel pohledu. Sankce jsou odrazem prahu bolesti vlastního Evropanům a Američanům. Mají za účel vyvolat bolest, která by byla pro lidi ze Západu nesnesitelná. Jestliže se uvalují na někoho jiného, účinky mohou být odlišné.

Domnívám se, že Rusové byli seriózní. To by vysvětlovalo, proč zostřené sankce spolu s propady ceny ropy, ekonomickými poklesy a vším ostatním prostě nevyvolaly očekávanou erozi důvěry. Spolehlivé průzkumy veřejného mínění ukazují, že prezident Putin je dál mimořádně populární. Je jiná otázka, jestli zůstane populární, až nastoupí úpadek, a jestli si elita zachová svůj optimismus, až pocítí finanční postihy. Ale pro mě je nejdůležitějších poznatkem, který jsem možná získal v Rusku – „možná“ je zde velmi podstatné slůvko – , že Rusové nereagují na ekonomický tlak stejně jako lidé na Západě a že myšlenka, která se proslavila jako součást jednoho hesla prezidentských voleb, „je to v ekonomice, pitomče“ nemusí v Rusku účinkovat stejným způsobem.

Ukrajinská otázka

O Ukrajině se hovořilo s mnohem větší tvrdostí. Všeobecně se soudí, že události na Ukrajině jsou pro Rusko obratem k horšímu a Obamově administrativě se má za zlé, že spustila podle názoru Rusů propagandistickou kampaň, která má Rusko vykreslit jako agresora. Pravidelně zaznívala dvě tvrzení. První říká, že Krym je historickou součástí Ruska a že na základě smlouvy už byl vojensky ovládán Ruskem. Nedošlo k žádné invazi, pouze k potvrzení skutečnosti. Za druhé se vášnivě trvalo na tom, že obyvatelstvo východní Ukrajiny je ruské a že tak jako v jiných zemích je nutno Rusům poskytnout vysokou míru autonomie. Jeden z vědců uvedl jako příklad Kanadu a Quebec, které ukazují, že Západ normálně nemá žádný problém s regionální autonomií pro etnicky odlišné oblasti, ale přitom je šokován, že se Rusům zachtělo uplatnit formu regionalismu, která je na Západě běžnou věcí.

Pro Rusy je mimořádně závažný případ Kosova – jednak proto, že podle nich nebyl v této věci brán ohled na jejich přání, jednak proto, že vytvořil precedent. Západ poskytl Kosovu nezávislost léta poté, co padla srbská vláda ohrožující kosovské Albánce. Rusové tvrdí, že došlo ke změně hranic, ačkoliv v Kosovu neexistovalo žádné nebezpečí. Rusko si tuto změnu nepřálo, ale Západ ji udělal, protože mohl. Když Západ překreslil mapu Srbska, nemá podle ruského názoru právo něco namítat proti překreslení mapy Ukrajiny.

Pokusil jsem se ukázat, jaký je strategický přístup Ameriky. Spojené státy sledovaly po celé uplynulé století jediný cíl: zabránit vzniku jakéhokoliv výlučného hegemona, který by byl schopen využít západoevropskou technologii a kapitál a ruské materiální a lidské zdroje. Spojené státy zasáhly roku 1917 do první světové války, aby zablokovaly německou hegemonii, a totéž udělaly ve druhé světové válce. Ve studené válce bylo cílem zabránit ruské hegemonii. Strategická politika USA byla po jedno století stálá a důsledná.

Okolnosti přivedly Spojené státy k obezřetnosti vůči každému povstávajícímu hegemonovi. V tomto případě vyvolávají obavy z opětovného vzestupu Ruska vzpomínky na studenou válku, a to ne bezdůvodně. Jak mi zdůrazňovali někteří lidé, ekonomická slabost málokdy znamenala vojenskou slabost nebo politickou nejednotnost. V tom jsem s nimi souhlasil a zdůraznil, že přesně z toho důvodu se Spojené státy právem obávají Ruska na Ukrajině. Jestliže Rusko dokáže obnovit svoji moc na Ukrajině, co přijde potom? Jeho vojenská a politická moc by se mohla začít dotýkat Evropy. Pro Spojené státy a přinejmenším pro některé evropské země tudíž není iracionální snažit se uplatňovat na Ukrajině svoji moc.

Když jsem takto argumentoval velmi vysoce postavenému představiteli ruského ministerstva zahraničí, v podstatě mi odpověděl, že vůbec nechápe, co chci říci. Ačkoliv si myslím, že plně chápal geopolitické imperativy, kterými se řídí Rusko na Ukrajině, stoleté imperativy řídící jednání Spojených států byly pro něj příliš dalekosáhlé na to, aby se uplatňovaly ve věci Ukrajiny. Věc není v tom, že by viděl pouze svou stranu problému. Jde o to, že pro Rusko je Ukrajina bezprostředním problémem a obraz americké strategie, který vykresluji, je tak abstraktní, že se nezdá, že by byl spojen s bezprostřední realitou. Amerika automaticky reaguje na to, co vidí jako ruskou asertivitu; Rusové mají ovšem pocit, že vůbec nebyli ofenzivní a že se jen brání. Pro tohoto představitele byly americké obavy z ruské hegemonie prostě příliš přehnané na to, aby se o nich rozjímalo.

Při jiných setkáních s vedoucími činiteli Institutu mezinárodních vztahů jsem zkusil jinou taktiku: snažil jsem se vysvětlit, jak Rusové zaskočili prezidenta USA Baracka Obamu v Sýrii. Když byl v této zemi použit jedovatý plyn, Obama nechtěl zaútočit, protože to bylo vojensky obtížné a protože po svržení syrského prezidenta Bašára al-Asáda by zemi ovládli sunnitští džihádisté. Argumentoval jsem tím, že Spojené státy a Rusko měly identické zájmy a že ruský pokus o zaskočení prezidenta vyvoláním dojmu, že Putin donutil prezidenta k ústupu, způsobil reakci USA na Ukrajině. Upřímně řečeno jsem si myslel, že mé geopolitické vysvětlení bylo mnohem logičtější než tento argument, ale přesto jsem jej použil. Diskuse probíhala při obědě, ovšem moc jsem se nenajedl, protože jsem celou dobu vysvětloval a argumentoval. Zjistil jsem, že obstojím se svou geopolitickou argumentací, ale že mí partneři ovládají jemnosti Obamovy administrativy takovým způsobem, jaký já nikdy nedosáhnu.

Budoucnost Ruska a Západu

Důležitější bylo, co přijde teď. Samozřejmá otázka zní, jestli se ukrajinská krize rozšíří na Pobaltí, Moldávii nebo Kavkaz. Položil jsem ji zmíněnému představiteli ministerstva zahraničí. S velkým důrazem několikrát zopakoval, že se tato krize nebude šířit dál. Vyvodil jsem z toho, že Rusové nebudou vyvolávat nepokoje v Pobaltí ani Moldávii a že nepodniknou žádnou vojenskou akci na Kavkaze. Myslím, že byl upřímný. Rusové se už teď hodně rozpřáhli. Musí řešit Ukrajinu a vyrovnat se s existujícími sankcemi bez ohledu na to, jak jsou schopni snášet ekonomické problémy. Západ dokáže zvládat více krizí najednou, Rusko musí omezit tuto krizi jen na Ukrajinu.

Rusko by se spokojilo s jistou mírou autonomie ruského obyvatelstva v částech východní Ukrajiny. Jak velká by měla tato míra být, nevím. Potřebují výrazné gesto k ochraně svých zájmů a potvrzení jeho významu. Jejich argument, že regionální autonomie existuje v mnoha zemích, je přesvědčivý. V dějinách ale rozhoduje moc a Západ využívá svoji moc k tvrdému nátlaku na Rusko. Je ale zřejmé, že nic není nebezpečnější než zranit medvěda. Je lepší ho zabít, ale jak je známo, zabít Rusko není snadná věc.

Odcestoval jsem se dvěma pocity. Jednak že Putinova pozice je bezpečnější, než jsem se domníval. Věcně vzato to neznamená mnoho. Prezidenti přicházejí a odcházejí. Je to ale upozornění, že věci, které by smetly západního vůdce, se ruského vůdce nemusí dotknout. Zadruhé že Rusové neplánují nějakou agresivní kampaň. Zde jsem víc na rozpacích – ne proto, že by chtěli někoho napadnout, ale že si státy často nejsou vědomy toho, co je na spadnutí, a mohou reagovat takovým způsobem, který bude pro ně překvapivý. To je nejnebezpečnější rys nynější situace. Nejde o to, co se zamýšlí a co vypadá doopravdy neškodně. Nebezpečí tkví v nepředvídaném jednání Ruska i ostatních.

Na mojí celkové analýze se přitom nic nemění. Bez ohledu na to, co Rusko dělá někde jinde, Ukrajina má pro ně zásadní strategický význam. I kdyby její východ získal určitou autonomii, Rusko zůstane hluboce znepokojeno vztahem zbytku Ukrajiny k Západu. Ať je to pro Západ jakkoli těžké pochopit, ruské dějiny jsou příběhem nárazníkových pásem. Nárazníkové státy chrání Rusko před západními nájezdníky. Rusko chce takové uspořádání, v němž bude Ukrajina aspoň neutrální.

Pro Spojené státy vyvolává nástup jakékoli nové mocnosti v Eurasii automatickou reakci zrozenou ze století dějin. Ať je to pro Rusko jakkoli obtížné pochopit, skoro půlstoletí studené války způsobilo, že Spojené státy jsou velmi citlivé na možnost opětovného vzestupu Ruska. Spojené státy strávily uplynulé století znemožňováním sjednocení Evropy pod jednou nepřátelskou mocností. To, co zamýšlí Rusko a čeho se bojí Amerika, jsou velmi odlišné věci.

Spojené státy a Evropa mají potíže s pochopením obav Ruska. Rusko má potíže zejména s pochopením obav Ameriky. Obavy obou jsou reálné a legitimní. Nejde přitom o vzájemné neporozumění mezi zeměmi, ale o neslučitelné imperativy. Veškerá dobrá vůle na světě – a té je žalostně málo – nedokáže vyřešit problém dvou zemí, jež jsou nuceny chránit své zájmy a tím nutně vyvolávat u druhé strany pocit ohrožení. Ze své návštěvy jsem si odnesl hodně poučení. Nepoučil jsem se, jak řešit tento problém vyjma toho, že každá strana musí jako minimum chápat obavy druhé strany, i když je nemůže rozptýlit.

Text s původním názvem „Viewing Russia From the Inside“ zveřejňujeme se souhlasem Stratforu.

Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil

Předchozí Friedmanův text „Do Moskvy s naším modelem strategického zpravodajství“ ZDE.

Vytisknout