Rodiny a školy se jednoduše zbavují odpovědnosti za dětské chování.
22. 12. 2014 / Bohumil Kartous
Pětina britských psychologů ví o dětech v předškolním věku, kterým jsou podávána psychofarmaka, byť doporučení směřují proti takové praxi. Přetížení zdravotníci volí tuto cestu, i když by měli v prvé řadě nabízet psychologickou terapii. Informaci přináší dnešní Guardian.
Výsledky přinesl průzkum zaměřený na užívání léků při řešení problematického chování dětí. Výsledky přinášejí i další zajímavé zjištění, a to netoleranci k odlišnosti v chování: děti, které se vymykají z normy, jsou stále častěji vnímány jako „vadné“.
Jeden z psychologů orientujících se na vzdělávání, který se na studii vypracované University College London Institute of Education (IoE) podílel, napsal: „Největší problém spočívá v tom, že týmy dětských lékařů a psychologů jsou poddimenzované a tudíž raději volí přímo medikaci a zcela ignorují doporučení NICE (National Institute for Health and Care Excellence).
Nejčastěji je užíván lék Ritalin, což je obchodní název pro metylfenidát, nervový stimulant používaný k léčbě poruchy pozornosti (ADD) a hyperaktivity (ADHD). Průzkum, provedený mezi 136 psychology vzdělávání ze 70 regionů z celé Velké Británie, ukazuje, že pro léčbu ADHD je nejčastěji užívána právě medikace.
Podle Viviant Hillové, ředitelky pro profesní vzdělávání v oblasti psychologie vzdělávání na IoE, je levnější předepsat dětem léky než s nimi dlouhodobě pracovat. Tento přístup má ale jen krátkodobý efekt, na rozdíl od terapeutického řešení.
Psychologové vzdělávání v průzkumu sdělili, že netolerance k odlišnosti ovlivňuje způsob, jakým dospělí lidé vnímají dětské chování nebo učení. Děti, které neodpovídají svými projevy určitému prostředí, jsou nahlíženy, jako by s nimi bylo něco špatně. Faktory připisované vnitřnímu psychickému uzpůsobení dítěte jsou přeceňovány oproti podmínkám prostředí, protože „rodiny a školy rezignují na svou odpovědnost za dětské chování.“ Podle jednoho z psychologů, který se průzkumu účastnil, je velmi pohodlné zbavit se viny tím, že lokalizujeme problém přímo v dítěti.
Více v angličtině zde.
Pozn. Bohumila Kartouse: V českých mateřských i základních školách se lze často setkat se zjednodušenými „diagnózami“ typu „tohle dítě je hyperaktivní, to já dobře poznám“. Nálepkování se dopouštějí někteří psychologové i učitelé, protože si tak zjednodušují vlastní práci, přesně v souladu se zjištěním z britského průzkumu. Problém je, že „diagnóza“ se táhne s dítětem často až do dospělosti, je na něj nahlíženo jako na „nemocné“, což vede, vedle zbytečného podávání psychiku ovlivňujících léků, ke stigmatizaci, která může mít velmi vážné důsledky na budoucí rozvoj dítěte, ať už na úrovni individuální nebo společenské. Problém je, že rodiče často takovým nezodpovědným prohlášením uvěří a někdy i z vlastní pohodlnosti volí raději tlumící medikaci, místo aby se snažili najít kořen problému. Někdy ani o problém jít nemusí, některé děti jsou jen přirozeně živější, nicméně v prostředí, v němž se pohybují, mohou být vnímány jako „hyperaktivní“. Je absurdní, že takové děti jsou následně vnímány jako „vadné“ jen proto, že jejich rodiče či učitelé chtějí mít klid.
Vytisknout10.9. 2015 / Boris Cvek
Občas slýcháme o tom, jak jsou soukromé společnosti na rozdíl od veřejných institucí inovativní, schopné prosadit řešení obtížných problémů a využít nejlepších mozků. Výsledky týmu harvardských vědců, publikované nedávno v časopise Health Affairs, js...
9.4. 2015 / Boris Cvek
Lék Saracitinib byl designován tak, aby zasáhl tzv. src kinázy, které jsou zapojeny v šíření rakoviny v těle. Výsledky klinických testů však nebyly přesvědčivé a saracitinib by zůstal nevyužit v šuplíku, nebýt překvapivého objevu týmu ...