Palestina a Izrael: Nacvičování marnosti?

22. 12. 2014 / Lukáš Stříteský

V roce 1993 byly podepsány dohody z Osla, které měly vést k realizaci nezávislého palestinského státu, jenž byl vyhlášen pět let před tím. V tu dobu žilo na palestinských okupovaných územích asi 270 tisíc izraelských osadníků. Po dvaceti letech jednání se počet nelegálních osadníků téměř ztrojnásobil a naděje na mír jsou menší než na začátku. Jak se to stalo? A jak to může Evropská unie zvrátit?

Spousta lidí si vzpomene, když Bill Clinton hostil v roce 2000 v Camp Davidu mírové rozhovory mezi Jásirem Arafatem a tehdejším izraelským premiérem Ehudem Barakem. O průběhu jednání informovala česka média reportážemi například na idnes.cz: Clinton se vrátil do Camp Davidu: „Rokování se dostalo do slepé uličky poté, co palestinský předák Jásir Arafat žádá svrchovanost Palestinců nad východem Jeruzaléma,“ a Palestinci „nechtějí v této věci přistoupit na kompromisy.“ Zatímco Izraelci „jsou ochotni diskutovat“. Bill Clinton po letech prohlásil: „Je mi líto, že [Jásir Arafat] promarnil v roce 2000 tu příležitost.“ Celkově se širokou veřejností, myslím, šířil pohled bližší izraelské pozici: „Palestinci nebyli připraveni udělat ústupky a odmítli štědrou nabídku na příměří.“

Tehdejším izraelským ministrem vnitra a později zahraničí byl Šlomo Ben-Ami a jednání se přímo účastnil. Později napsal ve své knize Scars of War, Wounds of Peace: The Israeli-Arab Tragedy: „Když bych byl Palestinec, taky bych Camp David odmítl.“ Izraelská mírová iniciativa Guš Šalom řekla, že nabídka byla „předstíráním štědrosti pro média”. Na přibližné mapě demonstrovali požadavky Izraele rozporcovat Západní břeh na tři nesouvislé kantony oddělené od Východního Jeruzaléma. Známý americký politolog Norman Finkelstein o Camp Davidu prohlásil: „Soudě podle mezinárodního práva, všechny ústupky v Camp Davidu přišly z palestinské strany, žádný z izraelské.“ A právě Šlomo Ben-Ami, který je docela rozumným liberálním sionistou a Norman Finkelstein se setkali v debatě na DemocracyNow! Profesor Finkelstein rozvedl své tvrzení takto: 1. podle mezinárodního práva jsou všechny izraelské osady nelegální, což jednohlasně potvrdil i Mezinárodní soudní dvůr v roce 2004. Palestinci byli však ochotni polovinu izraelských osad ponechat. 2. Jak sám bývalý ministr zahraničí Ben-Ami třikrát zmiňuje ve své knize, je nepřijatelné přisvojit si území válkou. Z čehož plyne, že celý Západní břeh náleží Palestině. Arafat byl ochotný část území podstoupit. 3. Východní Jeruzalém je taky okupovaným územím a Palestinci zde nabídli rozdělení s Izraelem přibližně napůl. 4. Co se týče uprchlíků, Finkelstein se odkazuje na stanovisko Amnesty International či Human Rights Watch, podle kterých se mají palestinští uprchlíci právo navrátit do svých domovů a když to není možné, získat náhradu za svůj pozbylý majetek. Arafat navrhoval omezit toto právo pro přibližně 1 až 10% uprchlíků, přesné číslo není známo.

Pravděpodobně však tehdejší politická americko-izraelská reprezentace rozumnou mírovou dohodu nakonec chtěla, neboť po Camp Davidu byly vyhlášeny takzvané „Clintonovy parametry”. Byl to rámcový návrh mírové dohody, na jehož základě by se rozhovory obnovily. Požadovaly se ústupky (z hlediska mezinárodního práva) opět jenom po Palestincích, nicméně byla to již přijatelnější pozice a vedla k vyjednávání v egyptské Tabě. Toto setkání bylo patrně jediným skutečným průlomem mírového procesu od roku 1993. Obě strany prohlásily, že ještě nikdy nebyly tak blízko konečné dohodě: „Bolí mě srdce, protože vím, že jsme byli už tak blízko.” projevil svůj temperament Saeb Erekat, hlavní palestinský vyjednavač. V Izraeli se však schylovalo za dva týdny k parlamentním volbám a jednání se musela přerušit. Vyhrál pravicový Likud s Arielem Šaronem, který krátce na to publikoval prohlášení: „Myšlenky, které vzešly v průběhu nedávných jednání vedených s předsedou palestinské samosprávy, včetně těch, které se objevily na summitu v Camp Davidu a u prezidenta Clintona na konci jeho funkčního období, nejsou závazné pro novou vládu.” Čímž se fakticky mírový proces pohřbil.

„Nacvičování marnosti” - podle Aviho Šlajma - se ovšem nezanechalo. Benjamina Netanjahu tento izraelský historik přirovnává k „člověku, který mluví o rozdělení pizzy, ale neustále pokračuje v jejím požívání.” Krom toho jsme byli svědky i dalších vyjednávacích kol: V Bejrútu v březnu 2002 Izrael nesouhlasil s hranicemi, uprchlíky a stěžoval si na terorismus (zuřila Druhá intifáda, během níž bylo zabito nakonec téměř tisíc palestinských dětí a Izraelců přišlo o život tisíc celkově); Kolem dubna 2002 se započíná takzvaná „Cesta k míru” navržená „Kvartetem” (OSN, USA, EU a Rusko). Ariel Šaron v upřímné snaze nabídl, že Palestině zůstane 42% Západního břehu, 70% Gazy, Jeruzalém se dělit nebude vůbec a žádný uprchlík se nevrátí domů. Palestinci nebyli ochotni přijmout štědrou nabídku.

Následujícím premiérem Izraele se stal Ehud Olmert. Mezi prosincem 2006 a zářím 2008 se setkal 36-krát s předsedou Palestinské samosprávy Mahmúdem Abbásem. Abbás nabídl, že 60% Izraelských osadníků bude moci zůstat na okupovaných palestinských území, které Izrael anektuje. Dále souhlasil, že Palestinci nebudou mít vůbec žádnou armádu. Abbás se nevýhodnou dohodu snažil protlačit tak vehementně, že dokonce vyslal do Washingtonu svého hlavního vyjednavače uprostřed krutého masakru Lité olovo. Během něj Izrael mimo jiné ostřeloval jasně označenou nemocnici v Gaze bílým fosforem, celkově usmrtil asi 1400 lidí, většinu civilistů.

Podle izraelského deníku Haaretz jeden nejmenovaný úředník uvedl, že Olmert se jen snaží ustanovit svůj odkaz, ale „žádná dohoda nebude”. Není to samozřejmě ověřitelná informace a samotnému je mi těžko věřit, že když se někdo 36-krát s někým sejde, tak to má být jenom divadlo. Lze ovšem vidět, že uvnitř Izraele je takové myšlení běžné. Kdežto navenek je potřeba z izraelského tábora opakovat mantru o palestinské neochotě.

V roce 2010 se vyjednávání ujal Obama. Izraelská vláda v čele s Benjaminem Netanjahu odmítala s palestinskou samosprávou jednat, dokud neuzná Izrael jako židovský stát. Proč populace trpící dekádami nelegální vojenské okupace má povinnost uznat rasistický charakter okupujícího státu, aby vůbec mohla začít jednat o stažení vojsk? Oficiální doktrína Netanjahuovy strany Likud je, že oba břehy Jordánu patří Izraeli, (čili i Jordánsko.) Jak jsou to někteří novináři schopní v sobě usmířit pro mě zůstane asi navždy záhadou.

John Kerry se v roce 2013 pokusil mírové rozhovory opět oživit. Jako svého hlavního vyjednavače vyslal Martina Indyka. Samozřejmě to nikam nevedlo. Indyk je bývalý ambasador pro Izrael a jeho fundamentalistický podporovatel. Přesto prý kritizoval Izrael za selhání obnovy rozhovorů. USA jako spravedlivý vyjednavač uvedl, že za kolaps mohou obě strany. Když tedy neslyšíme celou známou mantru, tak alespoň její echo.

Letos to vypadá tak, že když Abbás zjistil, že vlastně není s kým opravdu vyjednávat, pokusil se jednat alespoň sám se sebou. Jeho vypracovaný návrh požadoval stažení Izraele z okupovaných území. Zaslal jej Kerrymu a dalším členům amerického kabinetu. Ti návrh odmítli s vysvětlením, že by mohl negativně ovlivnit mírový proces. To je stav dnes – zrušení nelegální okupace ohrožuje mír.

Hlásání ilegality izraelských osad a snaha obnovit mírové rozhovory je od EU správná. Ovšem v tváří tvář historii je zřejmé, že samo o sobě to nikam nepovede a naděje na mír se bude ještě více zmenšovat. EU přes svou rétoriku Izrael za své chování odměňuje. Například skrze stamiliónové dotace z evropských fondů jako je Horizon 2020.

Co tedy s tím? Asociační dohoda mezi Izraelem a EU hned v druhém svém článku říká: „Vztahy mezi stranami jakož i všechna ustanovení dohody jsou založeny na dodržování lidských práv a demokratických principů.” Porušování lidských práv Izraelem je soustavné a do nebe volající. Vzhledem k intenzivní dokumentaci mnoha lidskoprávních organizací, včetně vynikající izraelské Betselem, (vůči které mám obrovský obdiv a respekt,) jsou skutečnosti o porušování lidských práv naprosto nekontroverzní, sestávající z mučení, demolic domů, používání Palestinců jako živých štítů, vraždění civilistů a apartheidních praktik na Západním břehu a mnoha dalších. Tomu tváří v tvář by měla být Asociační dohoda s Izraelem pozastavena a tím pádem i stamiliónové dotace.

Tyto myšlenky nejsou ničím novým. Po sankcích proti Izraeli volal například v roce 2010 bývalý šéf zahraničních věcí EU Javier Solana a dalších 25 bývalých čelních politiků, jak informovala například BBC. Od prvního ledna 2014 jsou v platnosti evropské směrnice, které „zakazují jakékoli financování, spolupráci, udělování stipendií, výzkumných fondů nebo cen pro každého s bydlištěm v židovských osadách na Západním břehu Jordánu a ve Východním Jeruzalémě” cituji izraelský Haaretz. Je to však spíše doporučení a je na jednotlivých zemích, aby směrnice implementovaly. U nás to vypadá tak, že ministr zahraničí Zaorálek prý směrnici zveřejnil na stránkách ministerstva v sekci Ekonomika. Ovšem směrnice jsou prakticky (a možná úplně) nedohledatelné, čili „konec směrnic v Čechách”. Je to další kapkou v moři důvodů a sdílené zodpovědnosti za to, že nelegálních osad bude přibývat a mírový proces je jenom divadlem za jehož oponou se rozpadají jakékoliv vyhlídky na spravedlivé dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu, po kterém už čtyřicet let volá skoro celý svět i Česká republika.

Vytisknout