Zbavit se Boha znamená zrodit démona

28. 12. 2014 / Markéta Hrbková

Celý článek je trochu zjednodušeným povzdechem nad zvnějšněním humanistických hodnot (což společně s autorem považuji za problém par excellence), jehož se chce autor „zbavit“ pomocí odvržení náboženství a nalezení „autenticity“ člověka bez božského prostředníka. Mám důvodné obavy, že podobné řešení by vedlo jen k posílení „zbožštění“ člověka, což je podle mě další z průvodních jevů a zřejmě i hlubších motivů současné civilizační krize.

Základní omyl autora spočívá v přesvědčení, že zatímco hodnoty solidarity a sounáležitosti jsou veskrze lidské, potřeba neznámého tajemství a vědomí sil mocnějších než člověk je jen něčím, co si člověk na sebe vymyslel. Nebudu zde polemizovat o Bohu (i když to de facto dělám, protože samotnou existenci tohoto archetypu v lidské psýché považuji za jeden z nejpádnějších důkazů Boží existence), ale autor se mýlí i psychologicky.

Člověk ve své psýché uchovává i archetyp „ něčeho vyššího“. V celkové stavbě psychiky plní tento archetyp důležitou roli vyrovnávat sebezahleděnost ega. Je tím, co nám umožňuje přijmout a představit si i věci, kterým zrovna nerozumíme bez toho, aby jejich neznámost zcela ohrozila pocit, že žijeme ve srozumitelném světě.

Zvnějšňujeme nejen Boha, ale vše, co se nám nehodí do naší představy sebe samých – nezvládané závislosti, nechtěné sexuální touhy i špatná rozhodnutí - to vše se brzy stane tím, co nás zmohlo, zmanipulovalo či posedlo zvenčí, naše medicína se zakládá na zvnějšnění všech našich nemocí.

Zvnějšnění boha a pravdy, k nimž došlo a stále dochází, je jistě nešťastné, ale tím, že se jich zbavíme vně, dosáhneme jediného – oživnou uvnitř. Jejich ožívání se již ze všech stran hlásí v podobě postmoderního přemnožení názorů a náhledů, zaručeně jistých pravd, které nezajímá nic jiného než knockout soupeře, vítězství ega interpretované jako „vítězství pravdy“. Bez vyvažující představy širšího smyslu, v jehož rámci je schopno vlastní proměny (zrání), je ego nejisté, vykořeněné a tíhne k rigiditě a bohorovnosti.

Tato bohorovnost nás již teď provází na všech stranách – v našem vztahu k Zemi, která se stala spotřebním zbožím, k sousedu, který je vždy rušitelem našich kruhů, protože nemáme představu širšího řádu, do něhož by smysluplně patřil i přes naše neporozumění, i k sobě samým, když se mermomocí cpeme do škatulek, jež ani zdaleka neodpovídají naší skutečné rozmanitosti.

Všechny tyto podivně deformované vztahy, které z říše neuvědomělých předpokladů řídí naše konání, mají společného jmenovatele - nepřítomnost instance, která nás svým smyslem přesahuje, může nás i překvapit a žádat na nás proměnu nás samých.

V Bibli se touto tematikou detailně zabývá kniha Jób, v níž Jahve sice Joba s jeho kritikou odkáže do příslušných hranic s tím, že stvoření je akt přece jen složitější než on dokáže postihnout, ale zároveň jej odmění a vyzdvihne za to, že ve svém tázání a touze po spravedlnosti a poznání šel až na sám kraj – ke zpochybnění samotného Boha.

Každá psychoanalýza ví, že psychické zrání člověka nekončí pochopením chyb jeho rodičů a nalezením na nich méně závislých způsobů chování, ale jejich odpuštěním a zařazením do „prostě lidského“ světa omylů, při němž se archetyp „dokonalosti“ přesune z člověka někam do neznáma.

A toto neznámo má jednu důležitou vlastnost – je jaksi mimo naše chápání a z jeho útrob se může zjevit i něco, co jsme si do té chvíle nedovedli ani představit - zázrak.

A tento zázrak se může odehrát i uvnitř, mít třeba jen podobu do té doby nepřipuštěných fantazií, ale přijmeme ho jen tehdy, když v něj budeme věřit, když pro nás neznámo bude představovat minimálně stejně hrozbu jako naději.

Potřebujeme vstoupit do vnitřního světa a objevit zde mnohé z toho, co jsme dosud zvnějšňovali, ale necháme-li Boha venku, zrodíme uvnitř jeho démonickou podobu, která v mnohém připomíná paranoiu doby, kterou běžně potkáváme.

Vytisknout