Novozákonní křesťanství není založeno na nadpozemské etické síti

26. 12. 2014 / Boris Cvek

Už když jsem se poprvé hlouběji seznamoval s Novým zákonem, vnímal jsem ho jako zcela jednoznačné odmítnutí modelu etických norem někde shůry. Ježíš boří pravidla a odvolává se na lásku. Říká např. (Marek 2. kapitola): „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu.“ A Pavel říká (1Korintským 13. Kapitola): „Kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“ Je to neustále se vracející motiv celého Nového zákona, který ho drží pohromadě. Např. v podobenství o milosrdném Samařanu (Lukáš 10. kapitola) se ten, kdo miluje bližního svého (na rozdíl od kněze je to Samařan), pozná podle tohoto: „byl pohnut soucitem.“ Neřekla mu to, že má pomoci bližnímu, žádná „družice“, žádná „etická norma“, žádná učebnice, žádný věčný zákon, nýbrž obyčejný lidský soucit. A stejně tak v klíčové pasáži, v níž Syn člověka, který má být soudcem Posledního soudu, sděluje, podle čeho bude soudit (Matouš 25. kapitola):

„Potom král řekne těm po své pravici: 'Pojďte vy, kdo jste požehnaní od mého Otce, přijměte za své dědictví to království, které je pro vás připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl a vy jste mi dali najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem cizincem a přijali jste mě. Byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocný a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou.' Tehdy mu ti spravedliví odpoví: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového a nakrmili tě, anebo žíznivého a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě viděli jako cizince a přijali tě, anebo nahého a oblékli tě? Kdy jsme tě viděli nemocného anebo v žaláři a přišli jsme k tobě?' A král jim odpoví: 'Amen, říkám vám, že cokoli jste udělali nejmenšímu z těchto mých bratrů, to jste udělali mně.'“

Všimněme si, že ti lidé ani nevěděli, že svým milosrdenstvím konají skutek, který jim otevře dveře ke spáse, že totiž spásy nelze dosíci zištně. Jistě by pomohli, kdyby věděli, že tak pomáhají nikoli žebrákovi, ale v žebráku soudci, který je bude soudit na věčnosti. Všimněme si ale také toho, že tu není žádná otázka po náboženské příslušnosti, po sexuální morálce, po dodržování svátků atd.

Samozřejmě náboženství jako mocná společenská instituce vždy bylo využíváno k tomu, aby lidé byli zotročeni nějakými „družicemi“, jenže Ježíš nešel ve šlépějích náboženských hodnostářů: postavil náboženství, víru v Boha, který je láska a který se z lásky ke všem bez podmínek, bez rozdílu, vtělil a nechal umučit na šibenici jako sílu proti logice sobectví. A náboženští hodnostáři toto nebezpečí poznali a donutili Piláta, aby nechal Ježíše ukřižovat. Ať už jsme věřící nebo nejsme věřící ve smyslu nějaké církevní příslušnosti nebo spirituality, toto více než dva tisíce let staré dědictví evropské kultury, nikoli jako pouhý text, ale jako reálné dějiny střetů a napětí, dějiny emancipace od „družic“, dějiny soucitu a vcítění do ubohých a ponížených, dějiny odporu proti hodnostářům, není spravedlivé ani moudré a prospěšné zahazovat ve jménu odmítnutí „nadpozemské etické sítě“.

Novozákonní křesťanství je totiž radikálním, tvrdým odmítnutím takové sítě a je naopak zbožštěním lásky. Staví na tom, že Bůh není nějaký zdroj člověku nepodřízených zákonů, které na člověku vyžaduje mašinérie lidské moci, ale že Bůh je láska, že vidí do hlubin lidského srdce a do jeho skutečných prožitků, v nichž je podstata skutečné morálky. Proto také platí, že nikdo nemůže skutečně soudit člověka než Bůh (pozemské soudy jsou jen praktickou nutností). Věřit v Boha v tomto smyslu neznamená nechat si od Boha něco vnucovat (to ostatně Bůh, který miluje člověka a jeho svobodu, nikdy dělat nemůže), znamená to, učit se od něj lásce, proměňovat své srdce a dělat to jen a jen pro vztah s Bohem, nikoli pro nějaký osobní zisk, ze strachu nebo z konvence, výchovy, z – jak říká Heidegger – ono se.

Vzniká tak úroveň prožívání, v níž nejde o „přežití lidstva“, o „elementární lidské hodnoty“, prostě o to, co je beztak jen jednou z mnoha historických a evolučních nahodilostí (jako je existence lidstva samotná), zde najednou jde o vertikálu, o věčnost, o bytí s Bohem skrze cvičení v lásce. Je to víra ve smysl niternosti, ve smysl toho, že člověk není jenom chaos různých identit a masek, různých lží, polopravd a předstírání, ale že to nejdůležitější je tehdy, když je sám se sebou (Matouš 6. kapitola):

„A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“

Vytisknout