Do Moskvy s naším modelem strategického zpravodajství

5. 12. 2014 / George Friedman

Mé děti takto Moskvu nevnímají a také ve mně se tento pocit vytrácí, tak jako vzpomínky na staré lásky. Je tady a přitom není. Jistě, nejsme na pokraji jaderné války a ani nečekáme, že se sovětské divize povalí do Západního Německa. Zaujalo mě ale, že lidé, kterým jsem se zmínil o této cestě – lidé, kteří vědí, že pořád cestuji a zabývám se takovými věcmi – vyjadřovali obavy o moji bezpečnost. Někteří se ptali, jestli se nebojím, že budu zatčen, nebo o svůj život. Dokonce i ředitel bezpečnostního oddělení Stratforu mě připravil o půl hodiny mého času, aby mě upozornil na potenciální nebezpečí. Jsme oba dost staří na to, abychom si to nějak zvlášť užívali.

Události na Ukrajině pro nás nejsou překvapením a naši čtenáři vědí, že jsme se jimi pečlivě zabývali. Ale odstup mezi minulostí a současností je stejně důležitý jako tento konflikt sám. Je třeba mít smysl pro proporce. Jestliže bych měl určit, v čem je hlavní rozdíl, bylo by to následující: Před rokem 1980 v Sovětském svazu působila vše překlenující ideologie. Postupem času k ní lidé zaujímali cynický postoj, ale po dlouhou dobu jí buď věřili, nebo se jí báli. Dnešní Rusko je všeličím, ale není ideologické. Je nacionalistické (o jiných zemí říkáme, že jsou vlastenecké), je to oligarchie, je zkorumpované a autoritářské – ale není místem, kde se v něco hluboce věří, nebo aspoň místem jediné víry. Sovětský svaz kdysi považoval sám sebe za předvoj humanity, což mu dávalo znepokojující sílu a vůli. Rusko si už žádné takové nároky nečiní. Je to prostě jedna z řady zemí. Nic víc nepožaduje.

Konflikty mívají také jiné důvody než ideologii. Zájmem Spojených států je zabránit vzniku nového evropského hegemona. Rusové si musí udržovat nárazníková pásma, která podlomila Napoleonovu a Hitlerovu sílu. Ani jeden z těchto zájmů není lehkovážný a je těžké si představit, jak by mohly být oba uspokojeny. Existuje tudíž rozdílnost zájmů mezi Spojenými státy a Ruskem, komplikovaná existencí spousty států na evropském poloostrově. Jak Evropa slábla, Rusko v poměru k nim sílilo. Když se Ukrajina odvrátila od Ruska směrem k Západu, Rusko muselo reagovat. Když Rusko reagovalo, musely reagovat Spojené státy. Každá ze stran může vykreslovat svůj protějšek jako obludu, ale obludná není ani jedna z nich. Obě se prostě chovají tak, jak to diktují okolnosti.

To je vše, v čem spočívají strategické předpovědi a analýzy. Nestavějí na skrytých tajemstvích, ale na neosobních silách. Vycházejí z takových skrytých věcí, které jsou všem na očích. Příkladem je nynější spor o Ukrajinu. Rusové mají zájem na osudu Ukrajiny, ať je tento zájem vůči ní férový nebo ne. Američané jsou na tom stejně. Psal jsem o této krizi už před několika lety, protože nezávisela na konkrétních politikách, ale na neosobních silách utvářejících národní zájem. Robert D. Kaplan psal o realistickém pohledu na zahraniční politiku. Nesouhlasím s ním v tomto smyslu: Pro mě realismus není konkrétní politikou. Je to stanovisko, z něhož se pozoruje odvíjení reality. Na subjektivních názorech politických činitelů moc nezáleží. Uvázli v pasti událostí. Bez ohledu na to, co chtěl prezident USA Barack Obama udělat na Středním východě, události, které byly v konečném důsledku předvídatelné, ho chytily do pasti proti jeho vůli. Je zajímavé pozorovat, jak se snaží vzdorovat realitě, v níž se ocitl. Jeho šance jsou malé.

To je důvod, proč jdu do Moskvy. Chci si promluvit s Rusy, kteří se dívají na svět podobnou optikou jako já, a porovnat s nimi svá pozorování. Budeme se dívat na tytéž reality pomocí metod, které jsou tuším podobné, a uvidíme, v čem se budou lišit naše vize. Není to hra kolem tajemství. Na této úrovni není příliš důležité, co chce Obama a co si myslí ruský prezident Vladimír Putin. Jde o síly mnohem dalekosáhlejší než jednotlivci. Řeknu jim následující. Jsem zvědav, co oni řeknou mně.

Povaha strategického předpovídání

Strategické předpovídání je třída zpravodajských činností, která je zpravodajským službám nejcizejší: jde v něm o události, kterým nelze porozumět prostřednictvím zdrojů a jejichž důsledky nezamýšleli ani nepředpokládali aktéři, kteří se na nich podíleli. Navíc nedává těm, kdo přijímají rozhodnutí, schopnost určit, jestli k těmto událostem dojde, ale umožňuje jim připravit se na dalekosáhlé zvraty. Pro většinu politických vůdců jsou přitažlivější bezprostřední záležitosti, které lze mít pod kontrolou, zatímco strategické záležitosti, které koneckonců mohou být chápány mylně, vyžadují obrovské úsilí s politickými náklady. Široké a dlouhodobé myšlení nenapomáhá kariéře ve zpravodajských službách, i kdyby bylo naprosto správné. Vzhledem k častým a radikálním dějinným posunům, které zpochybňují konvenční myšlení, se konzumentům zpravodajství jeví mnohé strategické předpovědi jako absurdity. V tomto smyslu jde o formu zpravodajství, kterou lze nejlépe praktikovat mimo vládu a státní zpravodajské služby.

Hnací silou strategického zpravodajství nejsou zdroje, ale modely. To neznamená, že strategické zpravodajství nezávisí na přítoku informací, nevyžaduje ale nutně takový typ informací, které je obtížné a nebezpečné získat (ačkoliv v některých případech tomu tak může být). Nespočívá ani v masivním sběru informací. Veškerým principem strategického zpravodajství je bezohledné odhazování nashromažďovaného subkritického šumu, aby bylo určeno těžiště jevů. Na významný proces může někdy upozornit drobná narážka, zejména ve vojenských záležitostech. Najít takovou drobnou narážku ovšem vyžaduje spoustu času a úsilí, takže na pochopení jejího významu už moc času nezbývá. Navíc je takový proces v mnoha případech zcela nabíledni. Uměním je vůbec si ho všimnout a ještě větším uměním uvěřit, že je skutečný.

Ve Stratforu máme rčení „buď hloupý“. Tím se myslí nebýt tak rafinovaní, abychom neviděli, co je nám zcela na očích, a nehodnotit tajemství získaná s velkou námahou výš než fakta, která všichni znají, ale nedokáží jim porozumět. Nadměrná rafinovanost a přehnaná záliba v tajnostech způsobují, že nevidíme probíhající strategické procesy. Tak například tříštění Evropské unie, dnes velmi důležitý jev, vyplývá z faktu, že export Německa tvoří 50% jeho hrubého domácího produktu. Tento fakt všichni znají, ale málokdo chápe jeho důsledky, které jsou obrovské. Rafinovaný člověk se pohybuje na mnohem vyšší úrovni abstrakce, než tato prostá skutečnost. Pravda je zde přístupná všem.

Náš model spočívá na dvou základech. Podle prvního není žádný rozdíl mezi ekonomickými, politickými, vojenskými a technologickými záležitostmi. To je praktický způsob, jak organizovat ministerstva, ale ve skutečnosti jsou to prostě různé a navzájem propojené dimenze národního státu a s ním souvisejících socio-politických činností. Relativní důležitost každé z nich se průběhem času a od místa k místu mění, ale jsou vždy přítomny a vždy na sebe navzájem působí. Strategické zpravodajství musí nahlížet věci z integrovaného hlediska.

Zadruhé ti, kdo přijímají rozhodnutí, jsou polapeni v matrici sil, která je zlomí, pokud se nepřizpůsobí. Úspěšní jsou mezi nimi ti, kdo chápou okolnosti, v nichž se nacházejí. Dělají dějiny, ale jak říká Karel Marx, nikoli podle své vůle. Povrchně chápáno to souvisí s marxistickým způsobem myšlení. Ve skutečnosti Marx sám nebyl původcem této myšlenky. Předešel ho Adam Smith se svou koncepcí neviditelné ruky, v níž lidé sledují své vlastní zájmy a v průběhu těchto činností neúmyslně zvětšují bohatství národů. Smith byl sám zavázán Macchiavellimu, který tvrdil, že vládce nemůže spustit svůj zrak z války, ale musí se soustředit na věci, které ho nutí dělat okolnosti. Ctnost vládce spočívá v tom, že bezohledně dělá to, co musí, nikoli ve snění o moci, kterou nemá. Strategické předpovídání a marxismus jsou si podobné pouze ve svém přesvědčení, že základem politického života je nutnost.

Nutnost je předpověditelná, zejména když máte co činit s racionálními aktéry – a úspěšní politikové jsou uvnitř prostoru, který zabírají, velmi racionální. Jednání, které je zapotřebí k tomu, aby se pohnulo milionem lidí, nemluvě o stamilionech, vyžaduje mimořádnou kázeň a instinkt. Jen málo lidí se může vůbec vydat na cestu vzhůru a jenom ti nejukázněnější vystoupí až na výšiny. Mezi novináři a akademiky je módní pohrdat politiky. Chybí jim znalosti a dovednosti politiků. Novináři tak mylně považují radikálně odlišný způsob myšlení a duševní život za méněcenný. Uspokojuje to jejich potřebu nemít pocit méněcennosti, ale nám to moc nepomůže. Obama a Putin mají navzájem mnohem víc společného než má každý z nich společného se svou širokou veřejností. Každý z nich se propracoval k moci ve svém prostředí, v němž to skoro nikdo jiný nedokázal.

Když se díváte, jak spolu hrají šachoví velmistři, zjistíte, že průběh partie je značně předvídatelný. Oba plně chápou situaci a vědí, že zjevně se nabízející varianty jsou iluzorní. Na každý tah se odpovídá očekávaným protitahem. Ve vzácných případech brilantní hráč najde nějakou novou variantu. Většina partií končí remízou. Hra velmistra je předvídatelná právě proto, že velmistr tak jemně a ostře chápe. Od amatéra lze očekávat cokoli, ale amatér samozřejmě nikdy nedostane příležitost zahrát si na velmistrově šachovnici. Totéž platí o politicích. Neopatrní a nesoustavně jednající nejsou předvídatelní, ale ti nepřežijí. Jen nadaní a ukáznění přežívají a jejich jednání lze tudíž předvídat.

Model strategického zpravodajství

Úkolem strategického zpravodajství je vybudovat model beroucí v úvahu široké spektrum omezení, které limitují vůdcovy možnosti volby, a přitom určit imperativy, jež musí vůdce sledovat, aby přežil jako vůdce a aby jeho země byla v bezpečí. Zřejmým omezením a imperativem je zeměpis. Německo se nachází na Severoevropské rovině a jeho schopnost efektivní výroby a ovládání trhů na východ a jihovýchod od jeho hranic vytváří imperativ exportovat a udržovat na svých trzích politickou nadvládu. Tak tomu je od sjednocení Německa roku 1871. Současně je ale Německo vzhledem ke své poloze a neexistenci přírodních bariér ve své podstatě zemí nejistoty. Musí si udržovat exportní trhy a současně politicky nebo vojensky zajišťovat svoji fyzickou bezpečnost. Tento velmi zjednodušující model nám umožňuje předvídat řadu věcí bez ohledu na to, kdo je kancléřem. Aby Německo zaprvé zabránilo domácím poruchám, bude exportovat za jakýchkoli okolností. Zadruhé Berlín za tímto účelem bude utvářet své politické okolí. Zatřetí se bude snažit vyhnout vojenské konfrontaci. Začtvrté musí za extrémních okolností sám vyvolat konflikt a nečekat, až tak učiní jeho nepřátelé.

Tento model, zde uváděný jen kvůli porozumění koncepci, kterou zde předestírám, začíná vnitřními politickými omezeními působícími na toho, kdo vede Německo. Pokračuje k jedinému efektivnímu řešení: exportům. Pak se přesouvá k dalším problémům zčasu načas vyvolávaným úspěchem Německa. Kancléřka Angela Merkelová musí udržovat exporty, jinak bude čelit nezaměstnanosti a politické opozici. Část německého exportu nutně směřuje do Evropské unie a tak Německo formuje EU způsobem, který tomuto obchodu prospívá. Současně musí dbát na svou bezpečnost tím, že nebude pro nikoho strategickou hrozbou. Jiné možnosti, jako např. omezovat export, umožnit EU, aby fungovala podle jiných pravidel, nebo odstěhovat Německo ze Severoevropské roviny, kancléřka nemá. Tudíž jsou jí vnucovány určité politiky.

Model zahrnuje imperativy, které musí být naplněny, omezení, jež ovlivňují řešení, a lidi činící rozhodnutí, kteří respektují tyto podmínky. Proměnné modelu sahají do rozmanitých oblastí a model navzájem reaguje s podobnými modely pro jiné země. Aby se to vše dalo zvládnout, lze modelovat pouze celkové obrysy chování a používaná data nesmí být příliš detailní; jinak by přerostla analytikovi přes hlavu a zatemnila to hlavní, pochopení vznikajících celkových struktur. Pokud by neexistoval předřazený model řídící výběr a tok zpravodajských informací, systém by se pod tlakem náhodných informací zhroutil. Je důležité mít na paměti, že nedochází k žádným pokusům o vytváření psychologického modelu člověka přijímajícího rozhodnutí. A to nejen z toho důvodu, že takový model nelze vytvořit, ale také proto, že psychologie moci způsobuje, že mocní vůdcové jsou si psychicky podobní a příliš se neodlišují. Obecná psychologie moci je užitečnější než psychologie jednotlivců. Jsou dva klíče ke strategickému předpovídání. Zaprvé so soustřeďujte spíš na komunitu, národ a stát než na jednotlivce. Zadruhé si nepleťte subjektivní záměr jednotlivého vůdce s konečným výsledkem.

Mým hostitelům by mělo toto téma vyhovovat, protože v něm jsou prvky marxismu. Rozdíly jsou dva – mé zaměření na stát místo na třídu a fakt, že se na věci dívám jako na konstantu lidské situace, která se nevyvíjí směrem k žádnému „novému lidství“. Koneckonců dlužím víc neviditelné ruce Adama Smitha a Macchiavelliho popisu dilemata vládce, který je mocný jen potud, pokud uplatňuje svoji moc tak, jak diktuje nutnost. Jeho moc si nemůže příliš vybírat.

Těším se na to, že uvidím, jak dělají Rusové strategické zpravodajství a jak vidí Ukrajinu. Šachovnice s figurkami je zde každému na dohled. Špionáž se nepochybně k lecčemu hodí, ale ne na této úrovni a ne v této hře. Budu podávat zprávy o tom, co zjistím v Moskvě.

Text s původním názvem „Taking the Strategic Intelligence Model to Moscow“ zveřejňujeme se souhlasem Stratforu.

Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil

Vytisknout