Thomas Piketty: Nežiju už ve studené válce

23. 12. 2014

Piketty doporučuje globální daň z bohatství, aby se tomuto ničivému procesu zamezilo, sám přiznává v rozhovoru s redaktorem deníku Guardian, že toto doporučení zůstává dnes jen "utopií".

Pikettyho kniha se stala terčem zuřivé kritiky Chrise Gilese, novináře z Financial Times (ale Gilesova kritika Pikettyho knihy se také stala terčem ostré kritiky). Piketty poukazuje na to, že Financial Times zaujal vůči jeho knize značně rozporné stanovisko. Na jedné straně list napsal, že jeho kniha je plná chyb - všechna data však byla zveřejněna, takže je možné je ověřit - na druhé straně deník Financial Times označil jeho knihu za nejlepší knihu roku.

"Narodil jsem se příliš pozdě," říká Piketty, "abych kdy flirtoval s komunismem sovětského typu. Cestoval jsem po středovýchodní Evropě a po bývalém Sovětském svazu a zjevně nemohu hájit systém, v němž byly prázdné obchody a totalitní režim a interní pasy." Avšak ukončení studené války mělo pro Pikettyho dva intelektuální důsledky. "Pro mou generaci je jednodušší otevřít téma dynamiky nerovnosti za kapitalismu, protože beru jako automatické, že součástí řešení je soukromé vlastnictví." I když je Piketty přesvědčen, že pád stalinismu byl "velmi pozitivní věc", nicméně důsledkem bylo, že "kapitál získal obrovskou moc, lidi začali plně věřit v majetková práva a v představu, že konkurence na svobodném trhu nás dovede k ideálnímu světu, že není třeba přerozdělování ani veřejné regulace." Jinými slovy, Piketty je součástí intelektuální revolty proti divokému tržnímu triumfalismu, který byl po pádu sovětského bloku puštěn ze řetězu.

Další vliv na Pikettyho je možná hodně překvapující: Byla to první válka v Perském zálivu po irácké invazi do Kuvajtu v roce 1990, která Pikettyho a jeho kolegy šokovala. "Vlády často tvrdí, že nemohou nic podniknout proti daňovým rájům, že jsou bezmocné. A pak najednou pošlou milion vojáků do tisíc kilometrů vzdálené země jen proto, aby kuvajtskému emírovi vrátily ropu. A pak v Londýně a v Paříži necháváme tyto lidi kupovat si fotbalové kluby a rezidence a divíme se, že mladí lidé na Blízkém východě neberou naši demokracii a sociální spravedlnost příliš vážně."

Piketty se však považuje za "očkovaného na celý život proti konvenční, avšak líné rétorice antikapitalismu". Postavil se proti zavádění pětatřicetihodinového pracovního týdne ve Francii a Wall Street Journal ho dokonce charakterizoval jako "neoliberálního ekonoma, který vidí tržní síly jako pozitivní, ale podporuje myšlenku vládního přerozdělování na korekci některých výstřelků volného trhu".

Pikettyho to pobavilo: "Nežiju ve studené válce. Někteří lidé možná pořád ještě žijí ve studené válce, ale to je jejich problém, ne můj." Bez ostychu věří v "tržní síly", avšak argumentuje, že globální daň z majetku činí "majetek dočasným, nikoliv trvalým" a "to je permanentní revoluce, je to velmi podstatná změna tradičního kapitalistického systému."

Francouzského prezidenta Hollandea považuje Piketty nyní za "katastrofu". Kritizuje Francii a Německo za jejich "sobecký" přístup k škrty zničené jižní Evropě a požaduje vytvoření parlamentu pro eurozónu, který by rozhodoval většinově, tedy nikoliv prostřednictvím veta. Tak by nemohly země jako Lucembursko krást daňovou základnu svých sousedů. Odsuzuje však nová extremně levicová hnutí v Řecku a Španělsku, Syrizu a Podemos.

Piketty se bojí extremní pravice. Společenskou smlouvu ohrožuje nespokojenost středních vrstev a chudých lidí, jimž se nelíbí, že musejí platit vyšší daně než multinacionální firmy. Nicméně je přesvědčen, že veřejné mínění v Evropě "silně podporuje určité formy sociálních modelů". Evropa zůstává daleko rovnostářštější, než jsou Spojené státy, politika v Evropě se nestala do tak velké míry jako v Americe obětí superbohatých lidí.

Revoluce ale není pro Pikettyho řešení. "Problémem bývá to, že lidé věnují daleko větší množství energie přemýšlením o dni revoluce a už se nezabývají tím, co budou dělat, až se dostanou k moci," zdůrazňuje.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout