Čína a Spojené státy jako jin a jang světové ekonomiky

23. 12. 2014 / Ilona Švihlíková

Spojené státy se nechtějí ekonomického prvenství vzdát, zatímco Čína prozatím tuto skutečnost nehodlá přijmout. Přesto se ale nemůžeme tvářit,že se ve světové ekonomice nic neděje. Čínský vzestup jen stvrzuje pokračující posun ekonomické síly ze Západu na Východ (a Jih). Sice chvíli trvá, než se ekonomická síla plně promítne do světové institucionální infrastruktury a ideové dominance (příp. větší pestrosti idejí). Spojené státy předběhly Velkou Británii už v 70. letech 19. století. Trvalo ještě ale několik dekád, než si prosadily instituce a pravidla jim na míru – např. dominanci dolaru, která je, jak dále uvidíme, pro ně naprosto klíčová. ZDE

Podívejme se podrobněji na struktury, mezinárodní pozici a propojenost Číny a Spojených států. Zjistíme přitom, že v řadě důležitých makroindikátorů jsou tyto dvě velmoci k sobě přesně jako onen jin a jang, z čehož bude pro systém světové ekonomiky vyplývat mnoho závažných skutečností.

Tabulka vybraných makroindikátorů, 2013

Indikátor	Čína	USA
Počet obyvatel (miliony)	1 361	316
HDP (v USD, miliardy)	9 469	16 768
HDP v PPP, miliardy	16 149	16 768
Růst HDP v %	7,7	2,2
HDP na hlavu v PPP	11 868	53 001
HDP na hlavu v USD	6 959	53 001
Investice k HDP v %	47,8	19,3
Hrubé národní úspory k HDP v %	49,7	17,0
Míra nezaměstnanosti v %	4,1	7,4
Hrubý vládní dluh k HDP v %	39,4	104,2
Běžný účet, saldo k HDP v %	+1,9	-2,4

Zdroj: Databáze MMF

Každý z uvedených údajů ale zasluhuje podrobnější vysvětlení a komentář.

Enormní rozdíl v počtu obyvatel se promítá v HDP na hlavu. I když bude celkové čínské HDP vypadat impozantně, po dělení 1,3 miliardami těžko můžeme očekávat HDP na hlavu jako ve Spojených státech. Rozdíl mezi kurzovým přepočtem HDP a paritou kupní síly ilustruje to, co jsem uvedla v prvním odstavci. Zároveň odráží rozdíl mezi paritou kupní síly a kurzem yuanu, jehož podhodnocení je stabilním terčem americké kritiky. Zapomíná se ale, že slabší kurz byl a je klasickým nástrojem pro země ve fázi dohánění, obzvláště tehdy, když se jinak pohybují ve velmi liberálním prostředí.

Dynamický čínský růst zpomaluje, což je ovšem deklarovaný zájem čínského vedení, které se správně soustřeďuje na zlepšení kvality růstu a změnu struktury ekonomiky. Porovnání rozvíjející ekonomiky a zastabilizované vyspělé ekonomiky není zcela fér, protože první skupina by měla dosahovat podstatně vyšších temp růst (dohání). Pokud tomu tak není, země nevyužívá svůj potenciál, což může být kombinací různých vnitřních i vnějších příčin (Brazílie, Rusko). K HDP na hlavu ještě uveďme, že i když se ekonomiky Číny a USA značně liší, mají např. podobnou (vysokou) míru nerovnosti, takže průměrné údaje HDP na hlavu jsou silně zkreslující. CIA Factbook pro Čínu uvádí hodnotu 0,47, pro Spojené státy zastaralý údaj 0,45. Připomenu, že hranice 0,42 a výše bývá považována za nebezpečnou z hlediska sociálního smíru a stability společnosti.

Podobná čísla najdeme ještě u míry nezaměstnanosti, obě dvě země vykazují relativní (ve svých kategoriích) nízké hodnoty. Bohužel, právě nezaměstnanost je indikátorem, se kterým se dá velmi kreativně „čarovat“ a jeho vypovídací hodnota vzhledem k nárůstu prekarizované práce a pracující chudoby, neustále klesá. Je proto dobré brát tyto hodnoty s velkou rezervou a zkoumat kritickým pohledem.

Rozdíly v dluhovém vládním zatížení ještě uvidíme u rozboru čisté internacionální investiční pozice. Není žádným tajemstvím, že americké dluhopisy tvoří klíčovou součást čínských rezervních aktiv.

Na dřeň ekonomických procesů jdou ukazatele investic a úspor. Čínský růst je tažen investicemi, které jsou ohromné i pro zemi, která masivně rychle dohání. Pro rozvíjející se země se doporučuje delší dobu držet investiční míru okolo 25%, přičemž Čína delší dobu udržuje téměř dvojnásobnou investiční míru. Je to impozantní výkon, který ale vyvolává značné obavy z přehřátí ekonomiky, neboť tak vysoká (a dlouhodobá) dynamika je opravdu „jízda na tygru.“ Míra investic USA je relativně nízká, neboť jedním z charakteristik USA je financializace, která (minimálně do splasknutí bubliny) vykazuje větší výnosy, než reálná ekonomika. Je ale třeba připomenout zoufalou podinvestovanost veřejného sektoru v USA (samozřejmě nemyslím vojensko-průmyslový komplex).

Přestože má Čína tak ohromnou míru investic, je schopná je krýt ještě větší mírou národních úspor. Naopak Spojené státy mají celkově dosti nízkou míru úspor, což se dále odráží v záporném běžném účtu a nakonec i v dlužnické pozici americké ekonomiky.

Běžný účet ukazuje nejen věřitelskou (kladné saldo), nebo dlužnickou (záporné saldo) pozici, ale hodně vypovídá i o struktuře ekonomiky. Jak Čína, tak USA hodně zmenšily svá salda běžného účtu, takže téma globálních nerovnováh poněkud vymizelo, resp. nerovnováhy se přemístily dovnitř Eurozóny, dominované absurdním a obrovským německým přebytkem. Zmenšování nerovnováh souvisí jak s restrukturalizací čínské ekonomiky (menší důraz na export, resp. zmenšující se přebytek čistého exportu), tak i s nárůstem soběstačnosti USA ve fosilních palivech, které tvořily značnou část dovozu. Opačné pozice zaujímají země i ve světovém obchodě – Čína je největší exportér, Spojené státy největší importér.

V dekompozici HDP najdeme minimálně ještě jeden element jin-jang, a to je spotřeba domácností. Zatímco v Číně (CIA Factbook) tvoří spotřeba domácností cca 36% HDP, ve Spojených státech je to téměř dvojnásobek: 69% (také CIA Factbook). Průměr vyspělých zemí osciluje mezi 50-55%, takže u Číny můžeme hovořit o podspotřebě (spojené s nerovností) a ve Spojených státech o nadspotřebě, či silném konzumerismu (rovněž spojeném s nerovností a také se zadlužením domácností). Obojí se samozřejmě váže k míře úspor domácností, která např. ve Spojených státech patří mezi nejnižší na světě a před vypuknutím Velké recese byla dokonce záporná. Míra úspor čínských domácností je jednak dána kulturními vlivy (platí z velké části pro širou oblast jihovýchodní Asie), ale i nedostatečným sociálním zajištěním.

I z hlediska sektorového jsou čínská a americká ekonomika značně odlišné. Pro Spojené státy je charakteristický obrovský sektor služeb, který má duální charakter – na straně jedené prekarizovaná práce a la Wal Mart, na straně druhé sektor FIRE – neboli finančnictví, pojišťovnictví a nemovitosti. Průmyslový sektor patří v rámci vyspělých zemí k velmi malým, což reflektuje důležitost americké deindustrializace (a ztráty tzv. základní mzdy) vyjádřené obrazně v úpadku města Detroit. Průmyslovou páteř drží vojensko-průmyslový komplex.

Hodnotit čínskou strukturu dle sektorů je obtížnější, neboť ještě není usazená a sektor služeb pomalu získává prvenství, i když průmysl je stále obrovský (44% podíl na HDP) a velkou část pracovní síly (asi třetinu) nadále drží zemědělství.

Při letmém pohledu na výše uvedené indikátory – strukturální a makroekonomické - se nelze ubránit domněnce, že si Spojené státy z Číny vytvořily své zrcadlo…

Máloco vystihne zvláštní propojenost USA a Číny jako analýza tzv. čisté internacionální investiční pozice. Ta nám nejen řekne, jestli je daná země dlužník či věřitel, ale především, co jsou její hlavní aktiva v zahraničí a obráceně zahraniční aktiva (domácí pasiva) doma. Analýza této pozice nám potvrdí intuitivní tušení, že čínská pozice je vysoce kladná (věřitelská), zatímco americká je vysoce záporná (dlužnická). Ale takto hrubý pohled nestačí. Musíme se zabořit do nitra investiční pozice, která nám odhalí míru propojenosti a závislosti mezi oběma aktéry.

Začněme Čínou. Na straně pasiv dominují přímé zahraniční investice. Čína se dlouhodobě drží na prvních místech žebříčků atraktivnosti investic a je významným hostitelem. Přestože v posledních letech stoupá čínská investiční aktivita, celkové čínské investice v zahraničí jsou stále vůči těm doma řádově menší. Na straně aktiv ční obří čínské devizové rezervy, které ke konci roku 2013 dosahovaly téměř 3,8 bilionu dolarů. Tyto čínské devizové rezervy jsou samozřejmě diverzifikovány, ale z podstatné části jsou drženy v amerických dolarech. O čínské dolarové pasti psal např. Paul Krugman ZDE

Nejde zde ale jen o past držení dolarů, ale také o výnosovou bilanci Číny. Zde nastupuje výrazný paradox. Přestože má Čína věřitelskou pozici, a také její čistá zahraniční aktiva jsou v plusu, zaznamenává Čína záporný investiční příjem. Jak je to možné? Důvodem jsou dominantní složky investiční pozice. Na straně pasiv to jsou přímé zahraniční investice, které už se postarají (podobně jako v ČR) o to, aby výnosy z čínské ekonomiky byly zajímavé. Na straně aktiv to jsou ale devizové rezervy, složené převážně z amerických dluhopisů, kde je míra výnosnosti relativně nízká. Navíc stačí, aby se pohnul stále flexibilnější kurz yuanu a může učinit držbu části devizových rezerv ztrátovou! ZDE

Podívejme se na USA, ty mají pozici dlužnickou a mají ji už od konce 80. let. Opět se podívejme hlouběji do struktury, nespokojme se s pouhým konstatováním záporné investiční pozice ve výši přes 5 bilionů dolarů. Na straně aktiv najdeme vysoce zastoupené přímé zahraniční investice i portfoliové investice. Pasiva jsou vyšší, neboť zde dominují portfoliové investice dluhového charakteru. A jaké překvapení: Spojené státy mají kladný investiční příjem. Přesně opačně než Čína.

Mohli bychom to interpretovat i tak, že přímé zahraniční investice umožňují vytahovat více zisku než výnosy z dluhových instrumentů. Hlavním důvodem je ovšem pozice amerického dolaru. Právě jedinečnost internacionální měny číslo jedna, bez vážné konkurence, umožňuje Spojeným státem dosahovat takto nezvyklé makroekonomické kombinace a navíc ji tak dlouho víceméně bez problémů udržovat. Pozice dolaru je nejvýznamnější dědictví dominance USA po II. světové válce (kromě práva veta v MMF a Světové bance, například). ZDE ZDE

Čínská ekonomika bezesporu posiluje. Ale jsou to Spojené státy, kdo drží otěže tohoto systému, neboť právě ony vládnou finančnímu kapitálu – esenci současného kapitalismu. Jsou to Spojené státy, které disponují dolarem, ke kterému stále neexistuje dostatečná konkurence v komplexitě funkcí, které plní. Čína prokázala neuvěřitelnou schopnost vyhrávat na cizím hřišti, neboť pravidla tohoto systému nejsou jejími pravidly. Jen se jim dokázala dobře přizpůsobit a využít je pro svůj rozvoj. Její rozvoj by se dal shrnout do oblíbené americké fráze „be the winner of the same old game.“

Spojené státy vládnou kapitálu, Čína vládne práci. V kapitalismu je to samozřejmě nakonec kapitál, kdo vyhrává. Bude Čína schopna pochopit, že spolu s pokračováním jejích reforem bude hra na cizím hřišti čím dál obtížnější? Bude chtít jako číslo jedna změnu hracího pole? A jakou? Prozatím se odmítá zabývat tím, že je – alespoň podle parity kupní síly – největší ekonomikou světa. Vážných makroekonomických úkolů má mnoho, ale přijde čas, kdy se k tomuto faktu bude muset postavit čelem. S vědomím, že její rozhodnutí ovlivní celý svět.

Vytisknout