Jirka nikdo (životopis)

22. 12. 2014 / Miroslav Vejlupek

Andělíček strážníček jako by měl gumové nožičky, skáče od Jirkovy postýlky ke dveřím, podle toho, kam se Jirka právě hne. „Do ložnice nesmíš, zmetku jeden neposlušný. Tady buď! Tam nesmíš, to se nedělá, zmetku neposlušný!“ Andělíček má tělo kulturisty, v každém křídle po sukovici, a když se rozkřikne, do tmy Jirkova pokoje-kobky zasvítí jeho zlaté řezáky.

Jirka není zpocený, jako býval, prvňáček, druhák... páťák, když procitl ze snu, ale oči má dodnes jako pták, kterého srazilo auto, a on, křídla poraněná, ne a ne opět vzlétnout. S ptačíma očima přišpendlenýma do uličky mezi stoly, odkrokuje Jirka nekonečnou vzdálenost ode dveří ke kostce. Kostka je stůl pro ty distancované. Ať sedneš, na kterou chceš ze dvou židlí, vždycky se tvůj pohled roztříští o dřevěné palubky, jimiž jsou obloženy rohové zdi. Tak to Jirka chce: ať mu nikdo nevidí do tváře. Tvář o tobě prozradí, žes neúspěšný. Žes nikdo.

(„Ano! Ještě! Miluju tě! Dvanáct let jsem nikoho neměla! Mám ráda jen tebe!“

Koho to má mamka ráda? Mě ráda nemá? Jiří otevřel dveře ložnice. Na podlaze ležela mamka a s ní nějaký pán, oba vysvlečení. „Mami, já nemůžu spát. Chci k tobě.“

„Ježíši, to je na mě moc,“ zahartusil nahý pán. „Na mou duši mu dám přes hubu.“ A co řekl, také udělal.

Jirka pláče v pokoji-kobce - na posteli, na kterou ho naháč odhodil.

Potom mu zazvonil mobil.

„Jirko? Už spíš?“

„Nespím.“ Jirka pláče pořád. „Proč ho máš ráda? Proč ne mě?“

Do mámina mobilu křikl vztekloun:

„Protože nejsi její, zmetku neposlušnej!“ A mamce řekl: „Měla bys ho do toho děcáku vrátit.“

Máma odpověděla:

„Vždyť z něho mám. Beru na něho rodičovský přídavek. Jsem samoživitelka, dávají mi sociální příspěvek.“ Potom, když ji upoutalo, že Jirkův pláč ustal, řekla co možná nejmedověji:

„Jiříku, já nejsem tvoje máma. Tvoje máma a tvůj táta tě nechtěli a dali tě do děcáku. Já s manželem jsme si tě vzali za svého, víš? Ale když mě manžel opustil, zůstali jsme sami. Teď s námi bydlí pan Libor, musíš ho poslouchat, on je náš andělíček strážníček... Posloucháš mě vůbec?“

„- - -.“

Té noci se mu nepodařilo usnout. Ráno poprvé nešel do školy, spal na lavičce na vlakovém nádraží. Ale kam by jel, když bez koruny? Večer se vrátil do kobky.)

„Tak. Je to tady, mladý pane. Kofola a hranolky s kečupem. Jako vždycky, že?“ Přilísal se číšník.

„Hranolky jsem si neobjednal...“ řekl Jirka Nikdo do propáleného ubrusu.

„To nemyslíš vážně,“ číšník náhle bez úslužnosti. „Objednáváš si je každý den.“

„Dneska už ne.“

„Hranolky jsou hotový! Co s nima budu teď dělat?!“

(„Ty zmetku, základku jsi nedochodil a zahradnickou nedoděláš! Víš, kolik nám dlužíš peněz?! Kde je vezmeš, ty zmetku? Tu máš! Tu máš! Měl jsem tě řezat častějc a víc!... Najdi si práci a vysol, kolik jsme do tebe nastrkali! Zbytečně!“ Andělíček strážníček krouží kolem Jiřího a kolem Jiřího osmnácti let, má svaly kulturisty a zlaté řezáky i špičáky: Pořád by se rval a pořád mu ti druzí nabančí. Odskáče to Jiří. Andělíček strážníček funí a bije. Kde je teď? Jak to, že ještě nepřišel?

To před týdnem sem do restaurace přiběhl i s paní, která si vzala Jirku z dětského domova. „Ty zmetku, cos tomu psychologovi napovídal?! Teď abychom chodili kanálama...“ Dal Jirkovi facku. Dala Jirkovi facku. „Věci máš pod oknem. S námi už nebydlíš!“)

„Pane vrchní. Můžu sem chodit se psem?“

„Jestli nezaplatíš ty hranolky, tak už sem nechoď ani bez psa...“

„Když já potřebuju peníze na granule...“

(Pane vedoucí, vadilo by vám, kdybych tu měl psa? Vedoucí zahradnictví, k němuž chodil Jirka na praxi, a který ho nedoučeného zaměstnal za minimální plat, ba nechává ho přespat ve skleníku, se podivil:

„Ty chceš mít psa?“

„Pan doktor říkal, že pes by mě pomohl léčit. Čím větší, tím lepší.“

„Kluku, tys měl dětství nahouby... No, pes na hlídání by špatný nebyl...“)

„Podívej, Nikdo,“ rozkatil se číšník, „když nestojíš o hranolky, žer si třeba granule. Udav se s nima. Ale chodit sem, to ti teda ZAKAZUJU.“

Pták, který má poraněná křídla, ne a ne vzlétnout. Nakonec se zvedl ze židle a svýma malýma očima zrentgenoval místnost před sebou. Andělíčků strážníčků tu naštěstí nebylo. A tak s pohledem přišpendleným do uličky mezi stoly, odkrokoval Jirka Nikdo dnes zvlášť nekonečnou vzdálenost od kostky ke dveřím.

Vytisknout