Kdo vyvolává válečné konflikty v Evropě?

25. 12. 2014 / Karel Dolejší

Poválečná Evropa jako celek nežila bez válek, jak se často zjednodušeně traduje. Omezím-li se na mezistátní konflikty, v roce 1953 Sovětská armáda intervenovala v NDR, kde povstali dělníci a požadovali ekonomické reformy. V říjnu 1956 sovětské vedení hrozilo vojenskou intervencí v Polsku, ale nakonec k ní nedošlo, zejména proto, že nedlouho poté sovětská intervence místo toho potlačila revoluci v Budapešti. V roce 1968 proběhla intervence Varšavské smlouvy v Československu, zatímco plánovaná intervence v Rumunsku, které dalo zřetelně najevo, že se hodlá ze všech sil bránit, byla zrušena. V červenci 1974 Turecko intervenovalo na Kypru. V roce 1980 mnoho nescházelo k intervenci několika zemí Varšavské smlouvy (včetně ČSSR) v Polsku, generál Jaruzelski jí předešel vojenským převratem a vyhlášením výjimečného stavu.

V roce 1991 Srbsko intervenovalo v nově vzniklém Slovinsku (spíše epizodicky) a v Chorvatsku, o rok později se jeho jednotky fakticky zapojily do války v Bosně a Hercegovině. V březnu 1992 Rusko vojensky intervenovalo v moldavském Podněstří. V březnu 1999 NATO intervenovalo v Jugoslávii. V srpnu 2008 Rusko anektovalo gruzínské regiony Abcházii a Jižní Osetii. A konečně během roku 2014 Rusko anektovalo Krym a postupně se zapojilo do soukromé války ruských nepravidelných jednotek v Donbasu, tyto jednotky dlouhodobě podporované z ruského území pak v srpnu otevřenou intervencí zachránilo před porážkou ze strany ukrajinské armády.

Ze třinácti vyjmenovaných mezistátních konfliktů v Evropě se osmi zúčastnily nebo je záměrně iniciovaly SSSR či Ruská federace coby jeho následnický stát. Země NATO figurují ve dvou takovýchto konfliktech, přičemž turecká invaze na Kypr představuje speciální případ. Spojené státy po roce 1945 figurovaly coby válčící strana v jediném z evropských ozbrojených konfliktů. To odráží dlouhodobou politiku USA, která války v Evropě rozhodně nepreferuje.

Je důležité si uvědomit odlišnost evropské situace od globálního kontextu. Po internetu kolují hrozivé mapy světa, na nichž bývají typicky americké základny zaměňovány za základny NATO a samozřejmě se už vůbec neuvádějí počty vojáků na těchto základnách umístěných. Naproti tomu evropský regionální kontext a rejstřík válek za posledních 70 let, který poměrně zřetelně ukazuje, kdo na našem kontinentu nejčastěji sahal po zbraních, jsou ignorovány. Namísto analýzy nastupuje neudržitelný mýtus o válečných štváčích v NATO a o tom, že "Rusko se vždy jenom brání".

Ještě jednou: Ať už Spojené státy v jiných částech světa podnikaly cokoliv - a ve zmiňovaném období zahájily celou řadu válek ZDE, přičemž jen malá část z nich byla skutečně vyprovokována agresívním počínáním jejich protivníků - v Evropě nikdy nebylo jejich politikou zahajovat války a není to jejich politikou ani v současnosti.

Jakpak se dnes v Rusku argumentuje, když dojde na válčení? Ilustrovat to lze bez emocí na diskusi kolem vstupu do války s Japonskem v srpnu 1945. SSSR se zavázal spojencům, že takový krok podnikne, během závěrečných etap války v Evropě. Dostaly se tak do sporu různé mezinárodní závazky Sovětského svazu: Na jedné straně smlouvy se spojenci, na druhé straně smlouva o neutralitě s Japonskem uzavřená v dubnu 1941 a z japonské strany po celou válku dodržovaná.

V Rusku se ovšem neřeší otázka konfliktu mezinárodních závazků, ale otázka ospravedlnění útoku na Japonsko (který vedl k anexi Kurilských ostrovů) údajnými národními zájmy. A tak se ukazuje jako možné tvrdit, že Japonsko vlastně SSSR napadlo (v roce 1939 se japonské a sovětské jednotky utkaly v sérii bitev na mongolském, nikoliv na sovětském území), tudíž bylo správné porušit smlouvu o neutralitě uzavřenou po těchto událostech, která mj. umožnila koncem roku 1941 provést sibiřskými jednotkami mimořádně důležitý protiútok na německé jednotky pod Moskvou.

Mír v Evropě není samozřejmost a není ani výsledkem činnosti mírového hnutí, které na rozdíl od nedemokratických států může na Západě volně působit. Západoevropské země a také USA v tomto regionu dlouhodobě preferují mír před válčením. Nemalou roli hraje i fakt, že zde mají k dispozici jiné nástroje prosazování svých zájmů než násilné konflikty. U jiných mezinárodních aktérů to ovšem neplatí a vlastně to neplatilo nikdy. Rusko či Turecko měly vždy problém s integrací vlastního území nevojenskými prostředky, natož pak s pokojným prosazováním své vůle v zahraničí.

Ruský vojenský rozpočet na rok 2015 schválený během podzimu i ukrajinský předložený v předvečer Vánoc ukazují, že obě země plánují vojenské výdaje s vyhlídkou na masivní eskalaci vojenských operací v nadcházejícím roce. Názory na to, zda velká ekonomická krize může Moskvu odradit od pokračování ve vojenském dobrodružství na území sousedního státu, se značně liší. Někteří se domnívají, že krize Kremlu omezí manévrovací prostor pro další vojenské operace v zahraničí. Jiní předkládají scénář, v němž se od domácích potíží, které vláda stejně nedokáže řešit, odvede pozornost dalšími válkami.

Ruští liberálové sní o návratu bývalého ministra financí Alexeje Kudrina do vlády ve funkci premiéra. V posledních dnech se Kudrin dočkal slušné publicity a nastínil jasně, co by jako premiér prosazoval: Snížení vojenských výdajů, oslabení sociálních programů, větší podpora byznysu. Potíž je, že tento mix je v dnešním Rusku pravděpodobně neprůchodný. Pokud Putin vymění premiéra Medveděva - o čemž se spekuluje již řadu měsíců - sáhne patrně po jiné osobě než po Kudrinovi.

A tato volba by mimo jiné představovala také indikátor reálných vyhlídek na uchování míru v Evropě.

Vytisknout