Neomezená válka, aneb Těžký úděl neutrálů

27. 12. 2014 / Karel Dolejší

Výslovně se hovoří o využití politických sil a občanských hnutí financovaných a řízených ze zahraničí, které mají působit souběžně se silou jiných prostředků, včetně protestního potenciálu obyvatelstva, soukromých ozbrojených složek a sil zvláštního určení. Sumárně dokument hovoří o "politických, ekonomických, informačních a dalších" opatřeních nevojenského charakteru využitých za účelem dosažení vojenských cílů souběžně s prostředky ozbrojeného boje. V předchozí redakci doktríny se o ničem takovém nehovořilo.

Kdo by v takto širokém popisu chtěl vidět především ozvěnu údajného "fašistického převratu" na Ukrajině, velmi vážně by přeceňoval jak skutečné zapojení Západu do ukrajinské krize, tak především rozsah a charakter toho, co se v souvislosti s majdanem na Ukrajině odehrálo. Když EU odmítla Ukrajině na žádost tehdejšího prezidenta Janukovyče půjčit 20 miliard eur, bylo to snad součástí promyšleného nasazení finančních nástrojů v údajné operaci proti Rusku? A kdy během majdanu došlo k nasazení zahraničních ozbrojených složek?

Nová ruská doktrína ovšem přesto odráží reálné snahy zkombinovat nevojenské a vojenské prostředky a nasadit je koordinovaně v jediné komplexní operaci. To je totiž přesně to, co Rusko samo skutečně provádí na východě Ukrajiny.

Ozbrojené síly a speciálně vlastní vojenské prostředky však byly nasazeny až v pokročilé fázi konfliktu připravovaného dlouho dopředu s pomocí zpravodajských služeb a dalších nevojenských nástrojů. Jeden z bývalých administrátorů "Novoruska" v Moskvě Boris Rapoport nedávno vypověděl, že si již v roce 2013 - dávno před majdanem - všiml na stole svého nadřízeného Vladislava Surkova mapy, na níž byl Krym zakreslen coby součást Ruska ZDE. Obvyklá verze apologetů Kremlu ovšem tvrdí, že Rusko bylo "přinuceno" a "vyprovokováno" k anexi Krymu teprve událostmi v Kyjevě v únoru 2014. Zdá se, že tito lidé budou teď muset vysvětlit, jak se dostal "agent" Rapoport, který si tak "vymýšlí", do těsné blízkosti jednoho z nejbližších Putinových spolupracovníků...

Ve Švédsku právě vyšla kolektivní monografie, která analyzuje probíhající ruské destabilizační operace vůči Pobaltí ZDE (pdf).

Kromě jiného publikace osvětluje rozdíl v pojetí "měkké moci" (soft power, мягкая сила), jak ji chápou Čína či USA - tedy primárně jako vlastní příklad a jeho přitažlivost pro jiné země - a ruským pojetím téhož. Ruská reinterpretace počítá s nasazením "měkké moci" ne jako alternativy k použití "tvrdé síly", ale naopak na podporu operací vojenského charakteru proti zemím, vůči nimž ruský příklad a jeho přitažlivost fungovat nemohou. To co Rusko nabízí "pozitivního" je totiž o málo více než idealizovaný obraz vlastní "slovanské", carskoimperiální a sovětskoimperiální minulosti, jakási inovovaná varianta rumunského protochronismu. Ostalgie ovšem dokáže v zahraničí působit přitažlivě pouze na některé zvlášť disponované skupiny či jedince. Právě proto se realistickým cílem nemůže stát přesvědčení většiny populace cílového státu. Namísto toho jím je její rozštěpení na tábor příznivců Kremlu a tábor(y) jeho odpůrců.

Ve smyslu nevojenských prostředků zapojených do vojenského úsilí působí především účelově manipulované ekonomické vztahy a energetický sektor. Vedle toho však na destabilizaci Pobaltí pracuje také značný počet organizací a dalších aktérů nepřímo či přímo ovlivňovaných Kremlem. Ústředními body strategie jsou politika "spoluvlastenectví", která si nárokuje ruské angažování ve věci zahraničních menšin, kampaň podrývající důvěru občanů pobaltských států v zachování nezávislosti a suverenity a také výrazné ruské vměšování do vnitřní politiky v Pobaltí. To vše posiluje systematické úsilí prostřednictvím politických, mediálních a kulturních nástrojů prezentovat pobaltské země jako "fašistické" a dosáhnout jejich delegitimizace a mezinárodní izolace.

Hlavním aktérem destabilizační kampaně je ruské ministerstvo zahraničí. To využívá různé vlastní kapacity, mj. agentury Rossotrudničestvo nominálně zodpovědné za síť vědeckých a kulturních center v zahraničí, nebo "nevládní" organizace Russkij mir zodpovědné za podporu zájmu o Rusko; dále Nadace na podporu a obranu práv spoluvlastenců v zahraničí, časopisu Russkij věk, nadace Russkoje zarubežje, státních mediálních organizací a letních táborů pro mládež zahrnujících vojenský výcvik. Vedle toho je jedním z hlavních nástrojů ruské "měkké moci" také pravoslavná církev.

***

Jedním z klíčových rozpoznávacích rysů ruské strategie destabilizace je snaha propojit v cílových zemích navzájem protikladné, na první pohled neslučitelné politické síly a vytvořit z nich jednotné protizápadní antiliberální aliance. Multiplikačního efektu má být dosaženo sjednocením levicových radikálů s neonacisty, obhájců lidských práv ruských menšin s protidemokratickými antiislamisty, atd. Odpovídá to koncepci navržené Alexandrem Duginem v tzv. "Čtvrté politické teorii" a navazuje na letitou tradici národního bolševismu.

Ta už není oživována jen v Rusku, ale aktuálně získává znova na významu také v Německu v okruhu strany Die Linke, jak vysvětluje krátká studie Manfreda Breitenbergera "Niekisch, Radek, Strasser und der Nationalbolschevismus" ZDE (pdf). Tradice národního bolševismu vzniklá v Německu na přelomu 20. a 30. let se vyznačovala úsilím spojit antimodernizační, antiliberální a protizápadní potenciál ultrapravice i ultralevice, nacistické i komunistické strany. Hlavními principy původního národního bolševismu jsou odmítnutí marxistického internacionalismu ve prospěch socialismu v národním rámci zaštítěného "silným státem", antisemitismus, rasismus, populistický a antiindividualistický (völkisch) antikapitalismus, antiparlamentarismus, antifeminismus a protizápadní zaměření s prosovětskými rysy. Cílem zde nebylo "svržení kapitalismu" třídním bojem jako v marxismu, ale důraz byl místo toho položen na zničení cizího, "židovského" kapitálu a jeho nahrazení kapitálem národním, jenž měl v harmonizující organické koncepci národa být údajně snadno smířen s "národním zájmem" podkládajícím budování "národního socialismu".

Na německý národní bolševismus v 90. letech znova navázali nejprve ruští extrémisté, jejichž část je vůči putinovskému režimu v opozici, ač ho příležitostně podporuje v neoimperiálních ambicích, zatímco další část se tak či onak úspěšně začlenila do akademických, zpravodajských a vojenských struktur Ruské federace. Do druhé skupiny patří již zmíněný Dugin, který faceliftoval původní vizi pravolevé národovecké aliance z dílny německých národních bolševiků (v Rusku se pro národní bolševiky běžně používá zkrácený tvar "nacbolové"). S ohledem na širší přijatelnost v současných podmínkách si jako hlavní místo k retuši zvolil tradiční biologický rasismus, který odmítl. Samozřejmě, Dugin zůstává rasistou v jiném smyslu, "duchovním rasistou" ve stylu Julia Evoly či Francise Parkera Yockeye, prosazuje "metafyzickou" neslučitelnost různých kultur a jejich nemíšení, ale v posledních letech se snaží o tom příliš nemluvit, stejně jako již např. řadu let otevřeně nepropaguje Hitlera.

Jak upozorňuje Breitenberger, v současnosti noví němečtí nacbolové působí především v okruhu deníku Junge Welt, ačkoliv autor cituje i zdokumentované projevy vzájemných kontaktů a sympatií mezi neonacisty a předchůdkyní dnešní strany Die Linke, bývalou východoněmeckou SED, ještě z první poloviny 90. let. Opět se volá po "lidové frontě" za "mír", proti "americkému finančnímu kapitálu", proti Izraeli, vyzývá se k přehodnocení vztahu levice a nacionalismu. Některá "levicová" média dávají prostor biologizující kritice kapitalismu, antimodernismu, iracionalismu a odmítání osvícenské tradice. V módě je protizápadní, protiamerická, antisemitská a antiindividualistická orientace.

Mezi německými Putinverstehery tedy nepřekvapivě nacházíme třeba ultrapravicovou NPD, euroskeptickou AfD i "levicovou" Die Linke. Rozeznat od sebe vyjádření těchto údajně protikladných a neslučitelných subjektů k ukrajinské krizi je stále těžší. Kontakty s Kremlem jsou u německých ultrapravičáků, euroskeptiků i "levičáků" dlouhodobě doloženy, v poslední době však zesílila zejména finanční a poradenská pomoc Moskvy euroskeptikům z AfD.

***

Pokud jste loajálním občanem členského státu NATO, jste také z definice zavedené čerstvou ruskou vojenskou doktrínou automaticky nepřáteli Ruska - ve válce totiž nejde o rozlišování civilních a vojenských struktur, vše je považováno za jediný celek. Avšak pokud loajálním občanem nejste, stáváte se přesto automaticky přinejmenším potenciální součástí ruských válečných plánů, v nichž se počítá s využitím nespokojenců a protestního potenciálu v nepřátelských zemích. Kdykoliv se vám může přihodit, že budete libovolnými prostředky manipulováni tak, abyste napomáhali prosazování zájmů Kremlu. Prvořadé podezření přitom budí organizace, akce, občanské iniciativy a média, v nichž se na jedné platformě scházejí "oheň i voda", údajní levičáci a obhájci lidských práv s ultrapravičáky, antisemity, nacionalisty, islamofoby atd. Existence takových širokých proruských aliancí je na jedné straně ohrožena postupným odhalováním ruské podpory západní ultrapravici, na straně druhé pak novou strategií Kremlu, která do protizápadní hry zatahuje také stále islamističtější Turecko i vlastní konzervativní muslimy (čímž je podkopáván narativ "S Ruskem společně proti islámu" přežvykovaný i českými Putinverstehery doufajícími v pochopení ze strany Hradu). Na druhé straně ruské aktivity ve zpravodajské oblasti, jakož i množství prostředků nalévaných do propagandy a do zbrojení, vůbec nenasvědčují nějakému uklidňování či kompromisu. Ruská propagandistická masáž bude v roce 2015 pokračovat ještě intenzívněji než letos a různí přímluvci Kremlu, ať už koupení, zmanipulovaní nebo prostě zmatení, budou dál opakovat propagandu bez ohledu na její absurditu a nulovou pravdivostní hodnotu.

Kdo nechce být Putinovým nepřítelem, jak mu to předepisuje ruská vojenská doktrína, bude si tedy muset dát velký pozor, aby se nestával automaticky jeho spojencem či přinejmenším užitečným idiotem.

Vytisknout