Je zase (nejen) euro ohroženo?

18. 12. 2014 / Miloš Dokulil

Je nutné se nejdříve aspoň letmo vrátit půl druhého desetiletí v čase zpátky. Když se rodilo euro jako měnová jednotka řady států Evropské unie, kupodivu politická reprezentace tehdejšího Řecka usilovala hned a rozhodně o začlenění do Eurozóny. Reálné podmínky pro to ale svou stávající finanční bilancí nesplňovala. Neskýtala okamžitě ani záruky, že Řecko bude schopné prezentovat zodpovědnou finanční politiku aspoň do budoucna. Předložilo ovšem doklady, že se svým hospodařením vešlo do limitu s 3 % deficitu státního rozpočtu. Že ty údaje neodpovídaly realitě, se blíže nezkoumalo. Navíc šlo o ekonomiku malého státu, takže možná ani proto nedošlo pro Řecko při schvalování jeho členství v Eurozóně k dalším komplikacím.

Moc nerozvádějme, jak hospodařili Řekové dál. A už ovšem s eurem! Aniž sami zodpovídali za kredibilitu měny, se kterou docela velkoryse hospodařili. Kdekdo byl zaměstnán, aby měl z čeho žít. A když byl v penzi, bral dokonce důchod vyšší, než byl předtím jeho příjem. Nezkoumejme nyní další velkoryse pojatá opatření, třeba k soustřeďování kapitálu v zemi. (Úroková politika Řecka nebyla ani zodpovědná, ani férová.) Když posléze před pěti lety začaly finanční problémy v Eurozóně, jejich první provalení začalo právě v Řecku. Situace v Eurozóně se posléze s nemalými finančními oběťmi po vrcholu krize (2011-12) účetně stabilizovala, i když přesto zůstal zvláště celý evropský jih ekonomicky a sociálně nestabilní; navíc s vysokou úrovní nezaměstnanosti.

Takže teď zatím jde jakoby pouze o volbu řeckého prezidenta republiky. Teď jím je Karolos Papoulias (85-letý). Řecko tento proces uskutečňuje parlamentní cestou. Jsou celkem tři kola volby. V jednom z prvních dvou kol by byl zvolen kandidát, který by získal 2/3 hlasů, tj. 200 ze 300 možných. Až ve třetím kole by potom stačila třípětinová většina hlasů, tj. nakonec 180 z těch 300 hlasů. V aktuální situaci je pochybné, že by premiér Antonio Samaras, který překvapivě teď tu volební iniciativu vyvolal, získal v některém z těch dvou prvních kol volby potřebných 200 hlasů (i při jisté tříšti menších seskupení, kde se může pokusit získat pár hlasů). Takže? Tudíž zřejmě rozhodně až třetí kolo. Naděje umírá poslední? K tomu by došlo teď za necelé dva týdny, 29/12. Premiér Samaras (Nová demokratická strana) chce zřejmě navodit stabilitu. Bylo to konstatováno i mezinárodně s příznivým ohlasem. Mj. chtěl uzavřít projekt s čtyřletou kaucí za €230miliard, aby mohl usilovat o další půjčky. Zároveň hodlal zvýšit daně, a naopak snížit penze, aby si udržel kredit u Evropské komise, Evropské ústřední banky a Mezinárodního měnového fondu. Na prezidentskou funkci má jako kandidáta Stavrose Dimase. (Ten působil předtím rovněž jako komisař EU, takže jde o osobnost s nemalou prestiží i pro zahraničí.)

Když se objevila zpráva o Samarasově prezidentské iniciativě (k volbě 17/12/14), na burze došlo k markantnímu poklesu aktivit; a naopak vyletěly do výše procenta za dlouhodobé zástavní a hypoteční listy. Ještě jsme v tomto textu neřekli, že kdyby navrhovaný kandidát ani po třetí volbě neprošel, musí být vypsány všeobecné volby. Podle průzkumů veřejného mínění by takové volby vyhrála Syriza! To je strana charakterizovaná jako „krajní levice“. Vede ji Alexis Tsipas. Tento předák neříká, že by mělo Řecko opustit euro. Ovšem slibuje voličům vyšší veřejné výdaje (aby se také dalšími „pracovními místy“ zvýšila zaměstnanost), a současně vyhlašuje, že by byly za jeho vlády nižší daně. Nejen to. Zdarma by byla poskytována elektřina a potraviny těm, kteří jsou bez prostředků. Zní to až příliš lákavě, ne-li spásonosně. Tsipas ani jeho strana Syriza ovšem neříkají, „za co“ by bylo možné tohle uskutečnit. Má to potom nechvalné znaky líbivého (ale nezodpovědného) populismu. Že by vítězství Syrizy v příštích volbách třeba mohlo utopit známou stranu Pasok (Panhelénské socialistické hnutí), ale i jiná politická uskupení, teď nerozvádějme. (V Řecku je hranice volitelnosti do parlamentu stanovena na 3 % hlasů.)

Zkusme si ještě letmo připomenout, že euro se podařilo konečně stabilizovat až roku 2012. Mj. vznikla i bankovní unie nebo fond ke krytí možných kaucí. Docházelo pak pomalu k celkovému hospodářskému oživení. I měna se zvolna zase zpevňovala. Dodnes ovšem neexistuje přijatelná finanční kázeň v zemích Eurozóny. Navíc nejedna její členská země má pořád nebezpečně vysokou nezaměstnanost (s požadavky na sociální dávky, ale také s projevy sociálního neklidu). Není div, že voliči jsou „rozzlobení“. Voliči v nejednom státě Eurozóny teď netrpělivě čekají na spásonosná řešení. Anebo spíše – aspoň prozatím – na „Spasitele“, kteří by jim mluvili „z duše“. Takže rostou populistické nálady. Nejen v Řecku. Nejen ve Španělsku či Portugalsku. Třeba v Itálii ze čtyř největších politických stran dnešní politické scény jsou tři proti dalšímu členství v Eurozóně! Také ve Francii nebývale teď roste Evropská národní fronta paní Mariny Le Penové (tradičně populistická). Dokonce i v Německu začíná nespokojenost; alespoň s tím, co a jak se děje kolem eura (pokud nebudeme mluvit o problémech s přistěhovalci, atd.). Přitom zatím se stále zdá, že většinově jsou i „rozzlobení“ voliči spíše pro setrvání v rámci eura, pokud v něm jsou; protože alternativa zřejmě vypadá mnohem hůř, protože je prakticky zcela pro většinu lidí dnes nečitelná.

(Když zde padla zmínka o Francii a Itálii: Je třeba stále mít na paměti, že jde ve stávající ekonomické potenci o druhý a třetí nejvýznamnější stát Eurozóny! Zároveň je nutné konstatovat, že fiskálně se k jednotě v rámci hospodaření a financování států Eurozóny moc nesměřuje. Nerespektuje se stále rámcově stanovená rozpočtová disciplína. A zatím ani nebyly účinné sankce, aby se tomu začalo konečně předcházet.)

Takže teď berme na vědomí, že už včera se začalo znovu hrát „řeckou“ kartou o další poněkud narušené zdraví eura…Což určitě není pouze lokální problém!

Vytisknout