15 hříchů, které papež František vytkl vedení katolické církve

24. 12. 2014

„1. Nemoc spočívá v pocitu „nesmrtelnosti“, „imunity“ nebo dokonce „nezastupitelnosti“, přičemž se opomíjí nezbytná a obvyklá kontrola.

2. Druhou nemoc nazval papež „martismem“ (od jména Marta) a spočívá v přehnané aktivitě.

3. Třetí nemoc spočívá v mentálním a duchovním „zkamenění“ a jsou jí stiženi ti, kdo mají srdce z kamene a jsou tvrdošíjní (Sk 7,51-60); ti kdo postupně ztrácejí vnitřní klid, živost a smělost, skrývají se za papíry, stávají se „mechanismem praktik“ a nikoli „Božími muži“ (srov. Žid 3,12).

4. Čtvrtou nemocí je přepjaté plánování a funkcionářství. Dochází k tomu, když apoštol všechno puntičkářsky plánuje a věří, že vytvořením dokonalého plánu se věci skutečně pohnou, přičemž se stává účetním či komercialistou.

5. Pátou nemocí je špatná koordinace.

6. Šestou nemocí je duchovní Alzheimer, tedy zapomenutí na „dějiny spásy“, osobní dějiny s Pánem, na „první lásku“ (Zj 2,4). Jde o postupný úpadek duchovních schopností, který dříve či později způsobí člověku vážný handicap, takže není schopen konat žádnou autonomní aktivitu a žije ve stavu absolutní závislosti na svých často imaginárních pohledech.

7. Sedmou nemocí je hašteřivost a prázdná sláva, když se zdání, barva šatů a odznaky cti stanou primárním životním cílem a zapomene se na slova sv. Pavla: »Nic nedělejte z hašteřivosti nebo touhy po prázdné slávě, ale z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího než je sám« (Flp 2,3).

8. Osmou nemocí je existenciální schizofrenie. Je to choroba těch, kdo žijí dvojím životem; plod typického pokrytectví průměrnosti a postupující duchovní prázdnoty, kterou nemohou zaplnit doktoráty či akademické tituly.

9. Devátou nemocí jsou řeči, reptání a drby.

10. Desátou nemocí je zbožšťování představených. Je to choroba těch, kdo nadbíhají představeným a doufají, že se jim od nich dostane přízně.

11. Jedenáctou nemocí je lhostejnost vůči druhým, když někdo myslí pouze na sebe a ztrácí upřímnost a vřelost lidských vztahů; když někdo zkušenější nedá své poznání k dispozici méně zkušenému kolegovi; když se někdo dobere určitého poznání a drží si jej pro sebe, místo aby jej pozitivně sdílel s ostatními; když se někdo z nevraživosti či potměšilosti těší ze selhání druhého, místo aby jej pozvedl a povzbudil.

12. Nemoc pietních tváří, totiž nevrlých a sveřepých lidí, kteří se domnívají, že k vážnosti potřebují melancholickou a přísnou tvář a s druhými – zvláště těmi, které považují za podřadné – zacházejí rigidně, tvrdě a arogantně.

13. Nemoc hromadění majetku nastupuje, když se apoštol snaží zaplnit existenciální prázdno ve svém srdci materiálními statky nikoli z nezbytnosti, nýbrž proto, aby se cítil bezpečným.

14. Nemoc uzavřených kroužků, ve kterých se příslušnost k nějaké skupince stává silnější než příslušnost k Tělu a někdy i k samotnému Kristu.

15. A poslední je nemoc světského profitu a exhibicionismů, když apoštol svoji službu transformuje na mocenské postavení a svoji moc na zboží, za něž získává světské zisky či větší moc.

Podrobnosti v češtině ZDE

Katolická církev
Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 23.12. 2014