Geopolitika jako ideologie

22. 12. 2014 / Karel Dolejší

V centru tradičního geopolitického diskursu stojí protiklad Behemotha a Leviathana - dvou mytologických oblud zmiňovaných v biblické knize Jób. Behemoth měl být obludou pozemní, Leviathan námořní. Odtud se odvozuje údajně věčný protiklad a zápas dominantní pozemní a námořní mocnosti.

V nepříliš staré a také nepříliš sofistikované ruské geopolitické tradici založené v 90. letech neoeurasianisty vystupují do popředí právě mytologické rysy geopolitiky. Historicky vzniklé a na konkrétních tradicích a bojích závislé předpoklady této Kulturwissenschaft jsou tradovány ve stopách stalinistického "marxismu" coby přírodní zákony údajně osudového významu. Není těžké pochopit proč.

Rusko je vojensky dosti silné, ale demograficky a ekonomicky mnohem a mnohem slabší, než by si jeho elity přály. Jeho význam a váha ve světě se s ohledem na "korelaci faktorů" ani zdaleka nekryjí s ambicemi elit, které vidí zemi, jíž vládnou, stále primárně coby hlavního protihráče Spojených států. Spojené státy ovšem Rusko za takového protihráče dávno nepovažují, tím je v mnohem dynamičtějším regionu prudce se rozvíjející Čína. Ambiciózní Rusy to smrtelně uráží. Chtějí být v pozici hlavního vyzývatele a chtějí se považovat za pupek světa. Tradiční geopolitika se jim k podpoře takové neoimperiální iluze náramně hodí.

V geopolitické nauce s tradičními binárními opozicemi - sem z perspektivy Moskvy zcela utilitární diskurs "multipolarity" není vpuštěn ani na vteřinu - je Rusko samotnou svou geografickou polohou "předurčeno" být skutečným středem světa. Jinak proto nemusí udělat nic. (Podobně byli Němci podléhající nacistické ideologii biologicky "předurčeni" stát se panskou rasou a nemuseli pro to udělat nic.) Stačí že země prostě leží tam, kde leží. Pak už jde jen o to, aby ruským vládcům a veřejnosti někdo vyložil, v čem spočívá jejich údajně nevyhnutelný osud.

Rusové přesun centra amerického zájmu do asijsko-pacifické oblasti ve své geopolitické ideologii prakticky úplně ignorují a odmítají si ho připustit. V tomto směru souzní s některými izolovanými západními analytiky, kteří z historických, osobních a pravděpodobně také obchodních důvodů činí totéž. Tyto dvě skupiny - ruští ideologové, studenoválečničtí nostalgikové na Západě - sdílejí tytéž základní předpoklady, obdobný pojmový aparát, obdobný styl uvažování. Navzájem podporují svůj ignorantský postoj vůči významu Číny v reálných a aktuálních amerických geopolitických úvahách. V terminologii kritické geopolitiky se jedná o vedlejší, slepou větev formální geopolitiky, zatímco hlavní větev se věnuje záležitostem spojeným v populární geopolitice se sloganem pivot to Asia.

Paradigmatická aliance tradicionalistických geopolitiků na Západě i Východě je obdobou citačních bratrstev v rutinním vědeckém provozu. Navzájem si napomáhají, navzájem si opticky dodávají na významu, třebaže jejich konkurenční vztah vlastně nebyl odstraněn. Ti, kdo trvají na tom, že Rusko je skutečným středem světa, tvoří sice vlastně alianci loserů, to však ještě neznamená, že by si nemohli udržet svou niku přinejmenším ještě nějaký čas.

Je problém vztahy v současném globálním světě přijatelně redukovat na pouhá dvě těžiště, jak to vyžaduje tradiční geopolitika neschopná pracovat s trojhodnotovými, čtyřhodnotovými, pětihodnotovými proměnnými, s více než dvěma základními množinami prvků, atd. Ale pokud bychom to už opravdu udělali, protikladem USA nebude Rusko. Rusko má v americké zahraniční politice svůj význam, ale nikoliv jako otázka č. 1.

Ti kdo tohle zatvrzele odmítají pochopit a kdo také odmítají pochopit, že ani zájem USA o Evropu není nepodmíněný a nekonečný, potom nevidí a odmítají byť jen uvažovat o signálech, že by Spojené státy mohly případně samy opustit NATO, nerozumí úvaze "zda není lepší nechat Rusy přijít až na německou hranici, aby Berlín dostal konečně rozum", nechápou spoustu z toho, co ze své povýšenecké pozice prostě uvidět ani nemohou.

Z předpokladu o primárním významu Ruska pro americkou zahraniční politiku vyrůstají zcela neadekvátní hypotézy týkající se ukrajinské krize a jejího významu pro další dění v Evropě. Ale také se přehlíží, že oba podobné diskursy staromilců vykazují některé zásadní odlišnosti. Na Západě je mnoho těch, kdo se domnívají, že Rusko považuje státečky Evropského poloostrova za skutečné partnery, ne za nesourodou tučnou kořist neschopnou obrany. Opakují studenoválečnické floskule o alianci evropské technologie a ruských přírodních zdrojů vzniklé v dobách, kdy Evropa ještě mívala technologický náskok před zbytkem světa. Kdyby ale ruským elitám naslouchali tak pozorně, jako ony naslouchají jim, nemohli by iluzi udržet ani vteřinu. Museli by si dávno všimnout, že ve scénářích partnerství s Evropou vznikajících v Moskvě se vždy počítá s rozhodující rolí Ruska a "úpadkovou" Evropou se otevřeně pohrdá. Výhrady proti americké TTIP jsou v perspektivě studenoválečnických veteránů na Západě formulovány s apriorním, až paranoidním podezřením; postoj k ruským obdobám je naproti tomu formulován s neskutečně naivní důvěrou. Kritičnost by byla jistě namístě, ale symetrická, zaměřená na obě strany. Tu ovšem nevidět.

Idée fixe dle níž se zlovolné USA vedené údajně geopolitickými koncepcemi z dob studené války snaží zabránit životodárné alianci ruského imperialismu a západoevropského oportunistického kšeftaření deformuje interpretaci celé řady probíhajících událostí fatálním způsobem. Jsou viděny ve zkreslené, neadekvátní perspektivě, připisují se jim významy, které jim rozhodující aktéři ve skutečnosti vůbec nepřipisují, a naopak jsou ignorovány a cenzurovány ty významy, jež jsou opravdu ve hře a hlavní aktéry motivují.

Rusocentrická aliance tradičních geopolitiků na Západě a Východě je aliancí slepých a hluchých.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 23.12. 2014