Rusko zřejmě čeká další posun k protizápadnímu konzervatismu

23. 12. 2014 / Karel Dolejší

Rusové v největších městech jsou podle Gudkova ti, kdo v poslední dekádě nejvíce profitovali z ekonomického boomu založeného na exportu ropy. Dnes však také pociťují největší obavy o budoucnost a postupně si začínají uvědomovat, že protisankce, které Kreml zavedl, je postihují ještě více, než samotné západní sankce. Tito lidé nejsou jen bohatší než dvě třetiny Rusů žijících na malých městech a na venkově, ale také vzdělanější a kompetentnější v zacházení s informacemi. Předchozí výzkumy v minulých letech (ne ty, o nichž nyní hovoří Gudkov) ukázaly, že skutečná střední třída v Rusku čítá přibližně 8% veškerého obyvatelstva, zatímco většinu z oficiálně udávaných příslušníků 40% střední třídy tvoří extrémně loajální státní zaměstnanci, kteří nemají velkou tendenci požadovat více svobody a osobní nezávislosti a ani teoreticky neaspirují na ekonomickou samostatnost. Avšak i skupina státních zaměstnanců je nyní Kremlem považována za potenciálně neposlušnou a podnikají se opatření k prevenci politických protestů ve velkých městech.

Ruské revoluce na rozdíl od latinskoamerického prostředí zpravidla nevznikaly na venkově, ale právě ve velkých sídlech. Proto režim ví, že si nemůže dovolit nechat zde rozvinout politické nepokoje. Vynasnaží se jim předejít a kde se to nepodaří, potlačí je.

Současně však Kreml má možnost obrátit se jinam, pokud jde o politickou podporu. Jestliže se začne orientovat na venkov, jak sugerují výzkumy prezentované Gudkovem, bude také používat ještě tradicionalističtější a konzervativnější propagandu než dosud, častěji se bude ohánět pravoslavnou církví, aby v regionech a na periferii nahradil ztráty, které utrpí ve velkých městech. Pokud k tomu dojde, dále se rozšíří propast mezi domácí ruskou propagandou a tím, co z ní bude ochoten akceptovat průměrně vzdělaný Evropan masírovaný ve stále větší míře štědře dotovanými ruskými státními médii. Jednou z možných strategií, jak ruské propagandě na Západě poměrně snadno čelit, by se pak stala systematická konfrontace narativů prezentovaných západnímu mediálnímu spotřebiteli s propagandistickými obsahy předkládanými domácímu ruskému publiku. To ale samozřejmě dokáží jen ti západní novináři, kteří ovládají ruštinu a udržují si přehled o ruských médiích.

Kreml podle Gudkova bezprecedentní propagandistickou kampaní úspěšně přesvědčil většinu Rusů, že na jihovýchodě Ukrajiny probíhá "genocida" ruského obyvatelstva a vláda se snaží tomu zabránit. (Konflikt s přibližně 5 000 oběťmi je "genocida", ale dvě čečenské války se 100 000 obětmi mezi civilisty - a to jsou konzervativní odhady - samozřejmě podle Kremlu "genocidou" nebyly.)

Většina Rusů dál věří kremelské verzi ukrajinských událostí, nicméně ekonomická krize způsobující pokles životní úrovně postupně vede k pochybnostem. Pokud bude ekonomická krize pokračovat, bude pokračovat i tento trend, říká Gudkov.

Přibližně 94-95% Rusů získává informace o dění na Ukrajině ze státní televize a jen 18% z nich aktivně vyhledává zprávy na internetu. Ale i zde dochází k čistkám v redakcích dosud nezávislých médií, případně k jejich likvidaci, a současně vznikají státní internetová média šířící opět kremelskou propagandu.

Nicméně podle zjištění Levada Centra se postoje ruské veřejnosti i přesto začínají proměňovat. Podpora veřejnosti pro přímou účast ruských vojsk v konfliktu na Ukrajině se snížila ze 74 na 35-38% a významně klesla i veřejná podpora anexe Krymu. Pouze 5-6% Rusů je ochotno k materiálním obětem spojeným s podporou Krymu nebo vojenskými akcemi na Ukrajině.

Dopad západních sankcí a kremelských protisankcí nyní pociťuje až 80% Rusů. Velká města jsou však více závislá na importu a tudíž je protisankce poškozují ještě výrazně více než západní sankce.

Největší obavy Kremlu vzbuzuje situace v Moskvě, kde vzdělané obyvatelstvo zřetelně rozeznává příčiny probíhající krize a její důsledky pro budoucnost země. Venkov ovšem dál věří verzi o západním spiknutí proti Rusku.

***

Sociální geografka z Moskevské státní univerzity Natalija Zubarevičová se proslavila inovativní koncepcí rozvíjenou (pokud jsem schopen dohledat) od roku 2011 - tedy nikterak nesouvisející s událostmi právě končícího roku. Konstatuje, že vlastně existují "čtyři Ruska" - ZDE.

"První Rusko" je zemí postindustriálních měst, zahrnuje především velké aglomerace jako Moskva, Sankt Petěrburg/Petrohrad, ale nejen ony. 73 ruských měst má více jak čtvrt milionu obyvatel, nicméně jen ve 14 z nich žije více než milion obyvatel. A každý devátý Rus žije v Moskvě nebo v Petrohradě.

V Moskvě dosahoval v roce 2011 HDP na hlavu hodnoty 47 000 dolarů, zatímco v Petrohradě 22 000 a byl na úrovni širší moskevské aglomerace. V Moskvě má vyšší než základní vzdělání polovina obyvatel starších patnácti let a v Petrohradě to je 44%. V Moskvě bují především služby, zatímco Petrohrad se snaží oživit i průmysl.

V postsovětské periodě se ale rozvíjela i další milionová města. Čeljabinsk, Omsk, Perm, Volgograd/Stalingrad nebo Ufa si udržují rozsáhlý těžký průmysl, ale ten už není hlavním zaměstnavatelem. Jekatěrinburg, Kazaň, Novosibirsk či Rostov na Donu mají nejvíce rozvinutou ekonomiku služeb. Ve všech milionových městech roste podíl "bílých límečků", je tu více středně velkých firem a i státní úřady zde požadují kvalifikovaný personál. Ačkoliv v regionálních velkoměstech jsou nižší mzdy než ve dvou hlavních centrech, změny v životním stylu spojené s modernizací zde probíhají rychleji. Většina skutečné ruské střední třídy žije právě zde, stejně jako (dohromady s Moskvou a Petrohradem) velká většina uživatelů internetu.

K "prvnímu Rusku lze podle Zubarevičové částečně počítat i některá o něco menší města jako Krasnodar nebo Ťumeň, do jisté míry snad i některá sídla v kategorii nad 250 000 obyvatel. Alespoň některé viditelné modernizační změny lze podle autorky zaznamenat ve městech s více než půl milionem obyvatel, zatímco čtvrtmilionová jsou alespoň relativně stabilní a nepropadají se.

"Druhé Rusko" zahrnuje převážně průmyslová města s 25 000 - 250 000 obyvateli. Spadá sem však i několik stagnujících větších měst: Čerepovec, Naběrežnyje Čelny, Nižnij Tagil, Magnitogorsk, Togliatti nebo Surgut. Zde se životní styl od dob SSSR příliš nezměnil, velkou část obyvatelstva tvoří klasické průmyslové dělnictvo a nižší státní úředníci. Malé a střední podniky zde nejsou příliš rozvinuty. V tomto "druhém Rusku" žije více než čtvrtina obyvatelstva. V zásadě jde o zhruba 150 měst typicky závislých na jednom nebo několika velkých průmyslových podnicích coby zaměstnavatelích a některá další z celkem 334 sídel uvedené velikosti.

Ekonomické problémy "druhého Ruska" nejsou řešeny, ale konzervovány. Státní politika směřuje k zachování zaměstnanosti za každou cenu, čehož se dosahuje snižováním úvazků (a mezd) a státními dotacemi. Mladí lidé se odsud snaží odcházet do regionálních center. Obyvatelé se zde starají především o práci a mzdy a politické požadavky střední třídy je nezajímají. To ovšem s jistotou platí jen do té doby, dokud vláda dokáže "druhé Rusko" dotovat.

"Třetí Rusko" je Ruskem vesnic a malých měst, kde žije třetina populace. Malá města leží především ve středním Rusku, na severozápadě, na Urale a Sibiři. Vesnic je nejvíce v jižním Rusku a na severním Kavkazu, kde žije až 27% rurální populace. Většinou se tito lidé živí v zemědělství, rybářství, sběrem lesních plodů či hub a/nebo v lesnictví a o politiku se zajímají jen minimálně. Pracují v samozásobitelské ekonomice, ale rozvíjí se tu také větší zemědělské podniky orientované na trh, které produkují především obilí a slunečnicový olej. Velký význam má v některých oblastech práce v šedé ekonomice. Mladí lidé odsud velmi často odcházejí a žije zde velmi mnoho osob v důchodovém věku.

"Čtvrté Rusko" je ve zřetelném civilizačním úpadku. Jedná se o nejméně rozvinuté oblasti severního Kavkazu a části jižní Sibiře. Zde žije necelých 6% obyvatel. Existují zde větší sídla, ale bez rozvinuté průmyslové základny nebo služeb. Kvete korupce a války mezi klany o moc a zdroje, jaké zbytek země zažil jen v nejdivočejší fázi 90. let. Hrozí zde etnické a náboženské konflikty. Venkovského obyvatelstva nicméně přibývá a ve srovnání s ostatními oblastmi je zde velký podíl mladé populace. Vláda do těchto oblastí posílá minimum peněz, mladí se odsud snaží odejít, ale práci v regionálních centrech naleznou jen ve státním sektoru nebo šedé ekonomice, což obojí vyžaduje, aby se nejprve začlenili do klanových struktur.

Podle Zubarevičové tedy existuje určitý modernizační potenciál ve velkých ruských městech, kde žije přibližně 38% obyvatel, přičemž viditelné rychlé změny probíhají ve městech s milionem obyvatel a větších, slušný potenciál k modernizaci mají především moskevská a sanktpetěrburská aglomerace. To ovšem není nijak zvlášť překvapivé zjištění - jde o vyostření trendů, které existovaly už v období brežněvovské stagnace. Již tehdy se ve dvou nejdůležitějších městech životní úroveň a životní styl relativně blížily alespoň stavu v ČSSR a NDR, nejvyspělejších satelitních státech sovětského impéria, zatímco zbytek území na tom byl podstatně hůře.

Naproti tomu velké periferní oblasti, kde dnes žije zhruba 36% Rusů, se demodernizují a nejsou zde žádné vyhlídky na zlepšení nebo jen zastavení sestupného trendu. Lidé na periferii mají špatný přístup k dopravě a vzdělání, nízký sociální kapitál a reprodukují se zde patriarchální vzorce fungování společnosti nebo adaptace na změny.

Zubarevičová nyní prognózuje ZDE, že ruské regiony nebudou probíhající finanční, bankovní a ekonomickou krizí v Rusku postiženy tak silně jako centra. Částečně proto, že vláda dělá více než dříve pro financování těchto oblastí půjčkami od bank, částečně proto, že má Kreml více inflačních rublů na dotace, a částečně kvůli šedé ekonomice a samozásobitelství.

V danou chvíli by se tedy podle autorky rozbíhavé trajektorie dělící "čtyři Ruska" mohly ekonomicky částečně sbližovat, ačkoliv není jasné, na jak dlouho.

Každý pokles ceny ropy o dolar způsobí ruské státní pokladně ztrátu 90-100 miliard rublů. Avšak padající kurs současně znamená, že z dolarových příjmů vláda získá navíc 180-200 miliard inflačních rublů.

Dlouhodobě to sice nic neřeší a Rusové stále musejí za importované zboží platit mnohem více než dříve, ale závislost zaostalejších oblastí na importu je malá. Přestává se ovšem investovat, protože na to už vůbec nejsou prostředky, a reálné příjmy klesají ve 40% regionů, zatímco v ostatních stagnují.

Nicméně Zubarevičová neočekává dramatický nárůst nezaměstnanosti. Za prvé demografie stále spíše stagnuje a aktuálně klesají počty práceschopného obyvatelstva. Za druhé, nezaměstnanost je aktuálně velmi nízká a mírný nárůst nebude mít razantní důsledky. A za třetí je tu stínová ekonomika. V delším výhledu její rozvoj poškodí státní příjmy a povede k další epidemii korupce, ale protože budou existovat způsoby, jak se uživit, lidé nepůjdou protestovat do ulic.

Pokud krize nebude trvat příliš dlouho, Zubarevičová očekává, že nad ní Kreml udrží kontrolu.

V delší perspektivě však nebude možno udržet situaci, kdy čtyři subjekty Ruské federace přispívají do rozpočtu 60%, především rentou z exportu energetických surovin, upozorňuje autorka.

***

Gudkovem prezentované výzkumy dávají představu o tom, jaké politické možnosti zbývají Kremlu v situaci, kdy je postižen krizí putinského rozvojového modelu, nízkými cenami ropy a kombinací západních i vlastních sankcí. Práce Zubarevičové zase umožňují plasticky uchopit, co přesun politického těžiště Ruska na periferii může přinést v oblasti hodnotových priorit a vztahu k modernitě. Obojí ukazuje týmž směrem: Rusko nemůže pokračovat po dosavadní trajektorii nastoupené za Putina a v aktuální situaci mají jeho elity na výběr pouze ze strategií dočasné stabilizace, které sebou nesou nemalé ztráty v oblasti kulturního a společenského rozvoje a navíc dlouhodobě podkopávají další rozvoj ekonomiky.

Vytisknout