Zbavit se boha ve prospěch člověka

25. 12. 2014 / Bohumil Kartous

Rituály, nejen vánoční, mohou mít pro člověka význam bez ohledu na to, zda je věřící, či nikoliv. Zdůrazňují to, co je v lidském životě nevšední či významné, ať už je to určitý životní předěl (narození, manželství, smrt) nebo třeba periodická potřeba sdílet představu o světě v jeho lepší podobě než v jaké ho dnes a denně zažíváme. A právě k tomu mohou sloužit vánoční svátky.

Luhrmannová poukazuje na fakt, že zejména ve Velké Británii, která je více ateistická než USA, roste význam ateistických společenství jako Sunday Assembly, založených na tom, že vykonávají rituály velmi podobné těm křesťanským, využívajících zpěvu či inspirativních promluv, diskusí na etická témata, sebereflexí. Tyto rituály přinášejí zúčastněným pocit sounáležitosti s ostatními, podobně jako rituály náboženské, ovšem s jedním podstatným rozdílem: sounáležitost je prožívána přímo mezi zúčastněnými, nikoliv prostřednictvím třetí, nadpřirozené entity.

Britská humanistická asociace, která má přes 12 tisíc členů, pořádá oslavy narození, ateistické křty, pohřby, svatby. Za rok proběhne na 9 tisíc podobných ceremonií. Asociace je aktivní i politicky, snaží se kupříkladu dosáhnout toho, aby anglikánští biskupové neměli automatické právo na místo v britské sněmovně lordů nebo aby náboženské školy nebyly sponzorovány státem. „Věřím, že tento život je jediný, který máme. Jsme proto sami vůči sobě i vůči lidem okolo nás povinováni žít jej, jak nejlépe dovedeme,“ zní heslo z domovské webové stránky asociace.

Luhrmannová upozorňuje i na fakt, že směrem k rekonfiguraci hodnotových principů směřují i některé křesťanské církve. Sedm etických principů unitariánských univerzalistů například neobsahuje jedinou zmínku o bohu, zato zdůrazňují důstojnost každého člověka, demokratické rozhodování nebo svobodu při hledání pravdy.

Je velmi poučné srovnat tyto veskrze ateistické hodnotové principy s praxí běžnou v majoritních denominacích křesťanské církve, v judaismu či islámu. Většina z nich má jednoznačně horizontální strukturu, v níž rozhodování o sakrálních i profánních záležitostech probíhá shora dolů, většinou jsou postaveny na slepé poslušnosti k dogmatům starým celá tisíciletí, jako je třeba celibát nebo odmítání rovnoprávného postavení žen v církevních i světských záležitostech a očividná ignorance všech zásadních principů, kterými se každé náboženství zaštiťuje (milosrdenství, úcta, respekt, pomoc potřebným) a manipulace vírou ve prospěch mocenských ambicí těch, kdo diktují.

Patnáct nemocí katolické církve podle papeže Františka, člověka, kterého upřímně obdivuji, přesně popisuje odlidštění této organizace, jejímž prvotním posláním má být milosrdenství, vytýká vykrádání duchovního charakteru ve prospěch usurpace moci, potřeba obklopovat se užívat si materiálního bohatství, byť přesně totéž církev celá staletí vytýká všem ostatním.

Nejsem si ale jist, jestli Františkova odvážná a obdivuhodná snaha může vést k nějaké změně, jestli se katolická církev, stejně jako ostatní církve postavené na nadpřirozených a tedy v jádru člověku odcizených dogmat, mohou uzdravit. Problematické je právě ono dogma, které z hodnot elementárně lidských a pro přežití společnosti nezbytných, jako jsou důvěra, solidarita, odpovědnost vůči druhým, obětavost, náklonnost a všechny další ctnosti, které si vybavíte, dělá vlastnosti diktované a vynucované vnější (vyšší) autoritou, nikoliv přímým pocitem sounáležitosti s ostatními lidmi. Tato cesta přes neznámou „družici“ vytváří nadpozemskou etickou síť, ale skutečně funkční může být pouze síť pozemská, veskrze lidská a nezprostředkovaná.

Lze chápat historický vývoj náboženství jako kulturní snahu racionalizovat a operacionalizovat víru, neoddělitelnou psychosociální entitu vlastní člověku jako jedinci i druhu, s ústřední potřebou dát vysvětlení zdánlivě nevysvětlitelnému, dát řešení zdánlivě neřešitelnému a dát útěchu těm, kdo ji jinak nemají šanci nalézt. Jedná se ale o historickou formu, která se ukazuje v mnoha ohledech jako překážka na cestě k humanismu v současném slova smyslu. Žádný z principů, které všechna náboženství vyžadují, negarantuje bůh, ale jedině člověk svým jednáním a uvažováním. Bůh tak paradoxně představuje možnost, jak tuto odpovědnost odložit, jak ji uvalit na jiné, jak ji dezinterpretovat. Bezbožnost v pravém slova smyslu neznamená rezignaci na hodnoty, ale jejich skutečné uznání.

Společnost, má-li se rozvíjet, potřebuje tyto hodnoty sdílet a rituál je přirozená forma. Vánoční svátky mohou být tím správným okamžikem, kdy, jak říká Luhrmannová ve svém komentáři, si sdělujeme, jaký by svět mohl být, ne jaký ho známe. Říct něco nebo napsat předpokládá uvažovat o tom, a jedná-li se o etické záležitosti, nutně i procítit. V reálném prostředí lidského světa, v přímém vztahu k ostatním lidem. Boha k tomu skutečně netřeba.

Vytisknout