Kauza Heider Heydrich a naše společnost

8. 4. 2011 / Tomáš Koloc

V Panenských Břežanech jsou zámky dva; v jednom za 2. světové války sídlila rodina zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (a z jeho vrat vyjel 27. května 1942 vůz, na který a na jehož cestujícího byl o několik minut později spáchán atentát) a ve druhém rodina říšského ministra pro Protektorát Čechy a Morava K. H. Franka.

Ten z obou zámků, který by měl být podle všech měřítek zdravého novinářského rozumu a instinktu pro média zajímavý, je zámek Frankův, zámek, v němž nyní sídlí domov důchodců, který však chtějí komunální politici zrušit, aby zde vybudovali památník národního odboje (zde, nikoli v Heydrichově zámku, který chátrá!). Zvláštní náhodou se v nedaleké Odolena Vodě jedná o založení velice lukrativního projektu letiště. Jeho založení však stojí v cestě především detail v podobě blízkého domova důchodců, sociálního zařízení, které má přísné normy na hladinu hluku ve svém okolí.

Předpoklám, že v zemích, kde se seriózní tisk chová jako seriózní tisk, by tento příběh byl sólokaprem číslo jedna a investigativní novináři by si za ním mohli nohy uběhat.

Ne tak v České republice...

V České republice je příběhem číslo jedna soukromá rozmluva německého důchodce Heidera Heydricha (shodou okolností syna neslavně proslulého otce), který v soukromém rozhovoru s panenskobřežanským starostou prohlásil, že by zámku, ve kterém žil jako chlapec, moc rád nějak pomohl.

Záležitost se v tu ránu dostane na titulní strany českých "seriózních" (čti bulvárních) i nezastřeně bulvárních novin -- s titulky jako "Syn Reinharda Heydricha (si) chce opravit zámek Panenské Břežany".

Nikoho z našich "publicistů" nezajímá, že Heider Heydrich (podle slov jednoho z největších českých expertů na nacistické zločince a jejich rodiny, publicisty Stanislava Motla) je jedním z nejčestnějších Němců jací žijí, a celým svým životem se snaží čistit dědictví, které na jeho příjmení zanechal jeho krvavý otec (na rozdíl od jiných potomků čelných nacistů, kteří jsou tichými podporovateli německých neonacistických organizací).

V žádném z českých médií (alespoň z těch, která jsem stačil monitorovat) se neobjeví ani základní životopisný údaj (natožpak medailon) o Heideru Heydrichovi a o motivacích, které ho vedly k úmyslu pomoci zchátralému zámku v Panenských Břežanech (který -- jak už jsem napsal -- je pro památník národního odboje mnohem vhodnější, nežli bývalý zámek K. H. Franka, kde se nachází místní domov důchodců).

Ani v jednom z českých médií, která mají obrazový doprovod, se neobjeví jediná fotografie Heidera Heydricha.

Na všech titulních stránkách se pod (mnohdy zkomoleným) jménem Heidera Heydricha objevují pouze fotografie jeho otce (nejčastěji ona známá fotografie ze smutečních vydání deníků z roku 1942, které má český národ podprahově spojen s naším největším dějinným traumatem posledních sta let), a to s nesprávným uvedením jeho funkce (ani Reinhard Heydrich, ani jeho nástupce Kurt Daluege nikdy nebyli říšskými protektory, byli pouze zástupci titulárního protektora Konstantina von Neurath -- v některých článcích zkříženého s Konradem Henleinem do imaginární osoby jménem Konrad von Neurath! -- který byl z naší země odsunut pro údajnou "měkkost").

Po pár dnech odporné (ačkoli nejspíš necílené a spontánní) mediální kampaně českého tisku, pracujícího bez jakéhokoli embryonálního vzdělání, vhledu do situace či vědomí přesahu, jen s kalkulem, zacíleným na regres českého strachu, resentimentu a xenofobie -- Heider Heydrich svůj úmysl pomoci zámku v Panenských Břežanech vzdává.

Na závěr bych chtěl -- tak, jak jsem to udělal už v internetových diskuzích, které jsem na toto téma vedl v některých případech i s kolegy z BL -- pro osvětlení situace uvést zajímavou souvislost. Mezi námi Čechy (kupodivu!) též žijí (či žili) potomci politických zločinců z dob stalinismu a v mnoha případech si jich velice vážíme.

Syn jednoho z největších stalinistických vrahů (který byl nakonec stalinskou mašinérií sám zavražděn ) Rudolfa Slánského (1901 -- 1952) Rudolf Slánský mladší (1935 -- 2006) působil v disentu, byl signatářem Charty 77, v letech 1990 -- 1996 byl naším velvyslancem v Moskvě a 1997 -- 2004 v Bratislavě.

Dcera komunistického pohlavára Viléma Nového (1904 -- 1987), v letech 1945 -- 1949 šéfredaktora Rudého práva a od roku 1969 poslance normalizačního Federálního shromáždění, který proslul zejména veřejným špiněním památky Jana Palacha Kamila Moučková (nar. 1928) byla za své účinkování v Československé televizi v období Okupace 1968 v roce 1970 propuštěna ze zaměstnání, byla též signatářkou Charty, která až do roku 1989 působila v dělnických profesích a dnes je redaktorkou a režisérkou Českého rozhlasu 6 (dříve Svobodná Evropa).

Z rodin čelných představitelů stalinské KSČ 50. let pocházejí jen tak namátkou bývalí disidenti Petr Pithart, Jan Kavan, Jacques Rupnik, Anna Šabatová, Jan a Ivan Šternovi -- a tak dále -- kterých si váží nejen autor tohoto článku, ale také nemalá část našeho národa.

Od země, jako je ta naše, která (na rozdíl od denacifikované SRN, jejíž východní část se též velice ostře vypořádala s dědictvím SED) nikdy neprošla destalinizací a denormalizací a jejíž stávající ekonomické a politické struktury jsou tvořeny špičkami bývalého normalizačního režimu, je velice sprosté a drzé odsuzovat bezúhonného člověka jen za to, že je synem politického zločince.

(Autor (nar. 1977) je vnuk tří a syn jednoho bývalého člena zločinecké Komunistické strany Československa.)

Vytisknout