Škárka, loajalita za peníze a novinářská etika

6. 4. 2011

Nebudu se zabývat tím, zdali to, co pan Škárka řekl, bylo pravdivé či se dle jeho slov jednalo o záměrnou mystifikaci. O tom bude napsáno, řečeno, možná i zbásněno mnoho. Mě ale zaujala věc jiná. Totiž onen způsob, jímž byla jeho slova získána. Ten trefně ukazuje stav českých médií.

Podle slov Jaroslava Škárky mu bylo neustále tvrzeno, že rozhovor není nahráván. Dnes už víme, že tomu tak nebylo. Snad každá - byť sebetenčí - učebnice žurnalistiky věnuje jednu kapitolu novinářské etice. Za jednu z nejdůležitějších zásad ohledně pravdivosti informace je považována potřeba ověřit zprávu ze dvou na sobě nezávislých zdrojů. Tento požadavek byl podle šéfredaktora Erika Taberyho dodržen.

Ovšem zatímco první se dostal na světlo světa v neděli večer, druhý zůstává pečlivě schován. Kdežto první mohl být odhalen v zájmu veřejnosti, druhý nesmí být odtajněn z důvodu ochrany informací. Prvním zdrojem byl samotný Škárka a již zmiňovaný rozhovor, o druhém zdroji toho moc nevíme - kromě toho, že se jedná o jiného člena VV, který praktiky potvrdil.

Zveřejnit slova Škárky, který se sám rozverně o kupované loajalitě rozpovídal, to se pochopit dá. Vždyť rozhovor má být zveřejněním odpovědí dotazovaného na otázky redakce. Problém ovšem vystává ve chvíli, pokud rozhovor se sice uskutečnil, ale byl tajně nahráván, ačkoliv byl dotazovaný přesvědčován, že se tak neděje. A tuto skutečnost jasně definoval Jindřich Šídlo, když řekl, že "(novinářská etika) je v tomto případě skutečně natažena na samou hranu únosného a nejspíše až za ni".

Otevírá se tak otázka, zdali novináři mohou podvádět, lhát a manipulovat, aby se dostali k informacím, které následně poslouží podle slov Erika Taberyho 'veřejnému zájmu`? Některé přístupy zabývající se novinářskou etikou odmítají podobu investigativní žurnalistiky, v níž se novinář vydává za někoho jiného, aby získal informace, tj. vystupuje pod jiným jménem, zamlčuje své pravé úmysly, apod. Toto mnozí považují za neetické a nemorální. Je nasnadě ptát se, jaké označení by neslo zamlčení nahrávání rozhovoru, když povinností - podle novinářské etiky - je předem se zeptat, zdali rozhovor může být nahráván, a pokud s tím dotazovaný nesouhlasí, nesmí být diktafon spuštěn. Mnoho lidí navíc tvrdí, že k nahrávání rozhovorů ani nepřistupují, poněvadž se dotazovaní necítí tak uvolněně, jako pokud jejich rozhovor nahráván není.

Nemá smysl tvrdit, že vyjádření pana Škárky bylo poněkud - eufemisticky řečeno - šťastné. Ovšem způsob, jímž byl rozhovor pořízen, rovněž. České mediální prostředí se rádo ohrazuje slovy, že na západě jsou novináři mnohem ostřejší a ohledně politiků si neberou žádné servítky, zatímco čeští novináři stále nenašli onen 'břitký grif`. Ale ne vždy, když dva dělají totéž, dělají oba stejnou věc.

České mediální prostředí už delší dobu podléhá bulvarizaci a týdeník Respekt se kritikům sám posadil na lopatu. Před týdnem napsal Milan Fridrich, že bulvarizace a senzacechtivost českých médií je snahou překonat propast mezi obyčejnými lidmi a novináři. A jak sám Fridrich potvrdil, jedná se o nešťastnou snahu.

Mimochodem, týdeník Respekt udělal brilantní obchodní tah, když informaci vypustil den před vydáním časopisu. Tato skutečnost se s největší pravděpodobností promítne do počtu prodaných výtisků - není těžké odhadnout, že číslo bude vyšší. Pro týdeník Respekt je to dobře a může si mnout ruce. My, kteří postupně odkládáme jedny tzv. seriozní české noviny, týdeníky či jiná periodická vydání za druhým, jestliže se blíží spíše 'zábavnějším` bulvárním plátkům než oné serióznosti, nám do smíchu už není. Můžeme tak jen tiše vzlyknout a doufat, že ona doba tzv. hlídacích psů demokracie a novinářské etiky se vrátí - či respektive konečně dorazí i do České republiky.

Vytisknout