Monitor Jana Paula:

Spi sladce občane, všechno je OK!

8. 4. 2011 / Jan Paul

Jenže jak víme, svět uvnitř těchto reklamních plátků jako je Veselý život, Ideální manželství, Radostné stáří, Štíhlá žena, Rozumný muž, Kompaktní rodina, Zdravé auto a já nevím jak se ještě všemožně hloupě jmenují, je jiný než venku. Jako by lidé žili dva životy, jeden utajený, uzamknutý uvnitř člověka, a druhý "Homo happyness". Který je ten pravý. Jeden říká, možná není vše tak, jak se zdá být, jak píší, co v televizi mluví, a druhý tvrdí, že to vše je šťastná realita. Usínající občan si před spaním po náročném dnu řekne: Ono to nějak dopadne, ráno moudřejší večera - jenže druhý den není jiný a další už vůbec ne.

A tak běží dny, měsíce, roky, stále rychleji stárnoucí občan si zvyká na odlišné individuality v sobě, a zdaleka netuší, že tým odborníků a ekonomů sledujících prodejnost toho a toho už mezitím vypracoval nový plán, novou strategii, a nabídne mu zaručeně to pravé a pro něj jako ušité řešení, které samozřejmě nebude zadarmo. A jednoho dne si občan pustí rádio nebo otevře noviny a dozví se, že moderní psychologie přichází s teorií rozpolcenosti současného člověka, ba dokonce připouští možnost přítomnosti několika různých lidí v nás, kteří se v průběhu života objevují. Občan může být klidný, nic se neděje, vše je v pořádku.

Ovšem pouze do té doby, než zcela zestárne. Co teď? Kde že jsou ty zaručeně správné návody na věčnou vitalitu a mladost? Lidé si kladou otázky, ale chtějí, aby na ně odpovídali ti, kteří se přizpůsobí jejich požadavkům. Za peníze lze koupit všechno, i odpověď odborníků, jenom smrt nelze podplatit. Genetické inženýrství, babylónská věž současné civilizace, může dělat cokoliv, může pomáhat prodlužovat život a oddalovat smrt, která stejně jednoho dne přijde. Čím ale později, tím lépe, je třeba být věčně mladý, úspěšný a šťastný, do poslední chvíle je třeba si užívat. A tak si občan užívá a užívá, a najednou se ocitne za nemocniční plentou.

I děti by se měly jen smát, neměly by plakat, cítit bolest a neměly by ji vidět. Bude lepší, když za umírajícím dědečkem nepůjdou, protože by ho stejně nepoznaly, jenomže co udělají děti se svými rodiči, až přijde jejich čas? Co si počnou rozmazlení usmrkánci tváří v tvář životu, který není ani trochu radostný a už vůbec ne mladý? Půjdou se poradit s odborníkem a ten jim na bolest předepíše pilulky, aby mohli spát. A až se probudí a vstanou, co dál? Čím otupí přirozenou potřebu prožít stesk a bolest, aby ji člověk pozitivně zpracoval a mohl jít dál? Vždyť radost a smutek jsou rovnocenné schopnosti člověka cítit a prožívat.

Tato civilizace nabízí nekonečnou řadu mnoha náhražek k rozptýlení a zapomnění. Lidé se neradi zříkají požitků, pouze potřebují vyřešit následky, nikoliv příčiny. Jsme pilulkové generace, a tak se odborník nemůže důsledně zabývat příčinami. Mírní důsledky, co na tom, že potlačený problém je stále týž problém s možností objevit se jindy a jinak, zcela nečekaně a třeba s mnohem větší razancí? Cožpak nemluvit o problému znamená, že neexistuje? Specialisté, odborníci a všemožní rádci mlčí, protože strach z bolesti, temný obchod s lidskou duší, je jeden z nejvýnosnějších.

Ze strachu mlčí všichni a umírající za plentou mlčky pozoruje strop, nebudeme ho raději rušit, však zdravotníci dobře vědí, co mají dělat. Lidé žijí s přáním věčného trvání pozemských radostí, oddalují myšlenky na smrt v domnění, že zmizí z jejich života, a najednou je překvapí a zaskočí. Pompa mortis magis terret quam mors ipsa, Co smrt provází, děsí víc než smrt sama. A tak občan uvnitř sebe sice cosi tuší, ale raději nepomyslí a oddává se užívání. Nic proti tomu, jenom kdyby nám ten dnešní život tak trochu nezploštěl v tom bezstarostném přebývání v něm. Abychom pro samu starost o svoji radost nezapomněli na čísi starost.

Já s odborníky nesouhlasím, domnívám se drze, že disponujeme pouze jedinou autenticitou, jedním jedinečným bytím, které během života různými způsoby kultivujeme a stvrzujeme ve zkušenosti vlastní proměny, konsolidace a individuace sebe sama, v postupném nalézání a usazování se v sobě. Jde o získání autonomie, o zrání a scelování osobnosti na složité cestě životem. Psychologická teorie několika lidí v nás je jen účelová snaha tolerovat nenaplněnost života jako normalitu, přizpůsobit pohled člověka současnému stavu deziluze a nejistoty, legalizovat jeho osamocenost. V čem jiném než v samotě se občan ocitne, když neví, čí je?

Vytisknout