5. 4. 2011 / Chris Hedges
KD│ Povstání na Středním Východě, nepokoje, které rozdělují státy jako Pobřeží slonoviny, kypící nespokojenost v Řecku, Irsku a Británii a odborářské spory ve státech jako Wisconsin a Ohio jsou předzvěstí kolapsu globalizace. Jsou předzvěstí světa, v němž se vitálně důležité zdroje, včetně potravin a vody, práce a bezpečnosti, stávají vzácnějšími a nesnadněji dostupnými. Jsou předzvěstí rostoucí bídy milionů lidí, kteří jsou lapeni v pasti selhávajících států, trpí eskalujícím násilím a degradující chudobou. Jsou předzvěstí stále drakoničtějších kontrol a síly - podívejte, co dělají s vojínem Bradleyem Manningem - používaných k ochraně korporátní elity, která připravuje náš zánik.
Musíme přijmout, a rychle, radikálně novou etiku skromnosti a důsledné ochrany ekosystému - zejména klimatu - nebo budeme vynakládat veškeré úsilí na pouhé přežití. Musíme přebudovat radikální socialistická hnutí, která by žádala, aby zdroje státu a národa byly vynakládány pro dobro všech občanů a tvrdá ruka státní moci zabránila jejich plundrování korporátní mocenskou elitou. Musíme nahlížet na korporátní kapitalisty, kteří se zmocnili kontroly nad našimi penězi, potravinami, energií, tiskem, systémem zdravotnictví a vládou, jako na smrtelné nepřátele, které je třeba porazit.
Přiměřená strava, čistá voda a základní bezpečnost jsou už mimo dosah takřka poloviny světové populace. Podle Mezinárodního měnového fondu ceny potravin v globálním měřítku od prosince 2008 vzrostly o 61%. Cena pšenice se vyšplhala do závratných výšin, když se během posledních osmi měsíců více než zdvojnásobila a dosáhla 8,56 dolaru za bušl. Pokud polovinu svého příjmu vydáte za jídlo, jak je tomu v zemích jako Jemen, Egypt, Tunisko a Pobřeží slonoviny, růst cen v takovém rozsahu sebou nese podvýživu a hlad. Ceny potravin ve Spojených státech se během tří posledních měsíců v meziročním srovnání zvýšily o 5%. Ve Spojených státech je nějakých 40 milionů chudých, kteří věnují 35% svého čistého příjmu na nákup potravin. Jak roste cena fosilních paliv, změna klimatu narušuje zemědělskou produkci a roste populace i nezaměstnanost, budeme častěji vystaveni globálním a domácím nepokojům. Hladové bouře a politické protesty budou nevyhnutelné. Ale nepřinesou nutně více demokracie.
Díky tomu, že všechny naše liberální instituce, včetně tisku, univerzit, odborů a Demokratické strany, odmítají čelit utopickému předpokladu, podle nějž má tržiště určovat lidské chování, mohou korporace a investiční firmy pokračovat v útoku, včetně spekulací s komoditami, které zdražují potraviny. Dovoluje to uhelným, ropným a plynovým korporacím překážet rozvoji alternativní energetiky a emitovat smrtící dávky skleníkových plynů. Dovoluje to agrobyznysu převádět kukuřici a sóju na výrobu etanolu a ničit systémy lokálního udržitelného zemědělství. Dovoluje to válečnému průmyslu odčerpávat polovinu státních výdajů, generovat bilionové deficity a profitovat z konfliktů na Středním Východě, v nichž nemáme šanci zvítězit. Dovoluje to korporacím vyhnout se nejzákladnější kontrole a regulaci, aby tak upevnily globální neofeudalismus. Ti poslední, kdo by měli mít na starosti naši nabídku potravin nebo sociální a politický život, nemluvě o sociálních dávkách nemocných dětí, jsou korporátní kapitalisté a spekulanti z Wall Street. Ale nic z toho se nezmění, dokud se neobrátíme zády k Demokratické straně, neodsoudíme orthodoxii rozprodávanou na univerzitách a v tisku korporátními apologety a nevystavíme svou opozici vůči korporátnímu státu od základů znova. Nebude to snadné. Zabere to čas. A bude to od nás vyžadovat, abychom přijali status sociálních a politických páriů, zejména když se k moci setrvale dere šílená část našeho politického establishmentu. Korporátní stát nemá levici ani pravici co nabídnout, leda strach. Používá strach - ze sekulárních humanistů nebo z křesťanských fašistů - k tomu, aby proměnil obyvatelstvo v pasivní spolupachatele. Dokud se bojíme, nic se nezmění.
Friedrich von Hayek a Milton Friedman, dva z hlavních architektů neregulovaného kapitalismu, nikdy neměli být bráni vážně. Ale zázraky korporátní propagandy a korporátního financování z těchto okrajových figur udělaly proroky uctívané na našich univerzitách, v think tancích, v tisku, legislativních orgánech, soudech a korporátních zasedacích místnostech. Stále ještě snášíme tlachy jejich diskreditovaných ekonomických teorií, ačkoliv Wall Street vysává ministerstvo financí až do dna a ještě jednou se pouští do spekulací, které dodnes vygumovaly nějakých 40 bilionů dolarů globálního bohatství. Všechny informační systémy nás učí opakovat mantru, že trh je nejmoudřejší.
Nezáleží na tom, jak na to poukázali spisovatelé jako John Ralston Saul, že každý ze slibů globalizace se ukázal být lží. Nezáleží na tom, že ekonomická nerovnost se zhoršila a že většina světového bohatství je soustředěna v několika málo rukou. Nezáleží na tom, že střední třída - srdce každé demokracie - mizí a práva a mzdy dělnické třídy přešly do strmého poklesu, zatímco pracovní zákonodárství, ochrana naší výrobní základny a odbory byly zničeny. Nezáleží na tom, že korporace využily destrukce obchodních bariér jako mechanismu pro masivní daňové úniky, což je technika, která umožňuje konglomerátům jako General Electric neplatit vůbec žádné daně. Nezáleží na tom, že korporace exploatují a ničí ekosystém, na němž závisí přežití lidského druhu. Setrvalý příval iluzí šířených systémy korporátní propagandy, ve kterých jsou slova často nahrazována hudbou a obrazy, je pravdotěsný. Víra v tržiště mnohým nahrazuje víru ve všudypřítomného Boha. A ti kdo nesouhlasí - od Ralpha Nadera až k Noamu Chomskému - jsou vykázáni coby heretikové.
Cílem korporátního státu není nakrmit, obléci nebo ubytovat masy, ale převést veškerou ekonomickou, sociální a politickou moc a bohatství do rukou úzké korporátní elity. Cílem je vytvořit svět, kde šéfové korporací vydělávají 900 000 dolarů za hodinu a rodiny se čtyřmi výdělky bojují o přežití. Korporátní elita dosahuje svých cílů v podobě větších a ještě větších zisků oslabováním a odstraňováním vládních agentur a převzetím nebo zničením veřejných institucí. Charterové školy, žoldnéřské armády, na zisk orientovaný průmysl zdravotního pojištění a outsourcování každého detailu vládní práce, od úřednických činností až po zpravodajství, to vše krmí korporátní zvěř na naše útraty. Decimování odborů, proměna vzdělávání v bezduchý profesní výcvik a odbourávání sociálních služeb nás ponechávají na pospas rozmarům korporací. Pronikání korporací do veřejné sféry ničí pojem veřejného blaha. Smazává hranice mezi veřejným a soukromým zájmem. Vytváří svět, který je definován výlučně holým sobectvím.
Ideologičtí proponenti globalismu - Thomas Friedman, Daniel Yergin, Ben Bernanke a Anthony Giddens - jsou zakrnělými produkty se sebou samou spokojené materialistické mocenské elity. Používají utopické ideologie globalismu jako morálního ospravedlnění vlastního komfortu, sebestřednosti a privilegií. Nezpochybňují imperiální projekty státu, zvětšující se nerovnosti v bohatství a bezpečnosti mezi nimi jakožto členy světové industrializované elity a zbytkem planety. Prosazují globalismus, protože stejně jako většina filosofických a theologických ideologií ospravedlňuje jejich privilegia a moc. Věří, že globalismus není ideologií, ale výrazem nepopiratelné pravdy. A protože pravda byla odhalena, všechny konkurenční ekonomické a politické vize jsou vyloučeny z veřejné debaty ještě před tím, než mohou dojít sluchu.
Obrana globalismu představuje v americkém intelektuálním životě znepokojující zlom. Kolaps globální ekonomiky v roce 1929 proponenty deregulovaných trhů diskreditoval. Umožnil, aby byly slyšeny alternativní vize, z nichž mnohé byly produkty socialistického, anarchistického a komunistického hnutí, jež ve Spojených státech kdysi existovalo. Přizpůsobili jsme se ekonomické a politické realitě. Kapacita přistupovat k politickým a ekonomickým předpokladům kriticky vyústila v New Deal, odstranění korporátních monopolů a masivní vládní regulaci bank a korporací. Avšak tentokrát, protože korporace kontrolují prostředky masové komunikace a protože tisíce ekonomů, profesorů obchodních škol, finančních analytiků, žurnalistů a korporátních manažerů vsadili svou kredibilitu na utopismus globalismu, mluvíme jeden ke druhému hatmatilkou. Dál se řídíme radami Alana Greenspana, který považoval třetiřadou spisovatelku Ayn Randovou za ekonomickou prorokyni, nebo Larryho Summerse, jehož deregulace bank, když za prezidenta Billa Clintona působil jako ministr financí, pomohla zlikvidovat nějakých 17 bilionů dolarů na mzdách, důchodech a osobních úsporách. Prezidentský kandidát Mitt Romney nás ujišťuje, že větší daňové úlevy pro korporace je podnítí k tomu, aby vrátily své zahraniční zisky zpět do Spojených států a vytvořily nová místa. Tenhle nápad přichází od bývalého manažera hedgeových fondů, jehož osobní bohatství bylo nahromaděno převážně díky propouštění dělníků, a pouze ilustruje, jak racionální politický diskurs upadl na úroveň bezmyšlenkovitých výkřiků.
Tímto dětským žvatláním nás svádí. Kdo chce slyšet, že se nepřibližujeme ráji šťastného konzumu a osobní prosperity, ale katastrofě? Kdo chce být konfrontován s budoucností, v níž hrabivé a chamtivé chutě globální elity, která nedokázala ochránit planetu, hrozí způsobit všudypřítomnou anarchii, hladomor, environmentální katastrofu, nukleární terorismus a války o ubývající zdroje? Kdo si přeje otřást mýtem, že lidský rod se morálně vyvíjí, že může pokračovat ve svém závratném plundrování neobnovitelných zdrojů a rozmařilé spotřebě, že kapitalistická expanze je věčná a nikdy neskončí?
Umírající civilizace často dávají přednost naději před pravdou - třeba i naději absurdní. Dá se tak snadněji snášet život. Umožňuje jim to odvrátit se od těžkých voleb, které před nimi leží, k pohodlné jistotě, že Bůh nebo věda nebo trh přinesou spásu. Proto tito apologetové globalismu stále nacházejí následovatele. A jejich systémy propagandy vytvořily rozsáhlou globální Potěmkinovu vesnici, jež nás má zabavit. Desítky milionů zbídačených Američanů, jejichž životy a boje se zřídkakdy objevují v televizi, jsou neviditelní. Stejně tak většina z miliard chudých tohoto světa natěsnaných do páchnoucích slumů. Nevidíme ty, kdo umírají kvůli pití kontaminované vody nebo proto, že si nemohou dovolit lékařskou péči. Nevidíme ty, kterým byly zabaveny domy. Nevidíme děti, které chodí spát hladové. Zaměstnáváme se absurditami. Investujeme náš emocionální život do reality shows, které oslavují výstřelky, hédonismus a bohatství. Láká nás opulentní život, jaký si užívá americká oligarchie, z níž 1% kontroluje více bohatství než kolik má dohromady zbylých 90% pod nimi.
Celebrity a hvězdy televizních reality shows, jejichž slabůstky jsou nám intimně známy, žijí indolentní, egocentrické životy v rozlehlých vilách nebo exkluzívních apartmánech na Manhattanu. Předvádějí nám svá vymodelovaná a chirurgicky vylepšená těla v pro ně speciálně navržených oděvech. Věnují své životy nabízení sebe sama a osobnímu vzestupu, konzumu, párty a vydělávání peněz. Celebrují kult svého já. A když se jim přestane dařit, sledujeme je s hrůzyplnou fascinací. Učí nás, že takovou prázdnou existenci máme obdivovat a napodobovat. Říkají nám, že tohle je život, jaký můžeme vést všichni. Převrácení hodnot vytvořilo podmínky, v nichž je korporátní management reprezentovaný zchátralými figurami jako Donald Trump zaměňován za vedení a kde schopnost akumulovat velké sumy peněz je zaměňována za inteligenci. A když na svých obrazovkách letmo zahlédneme chudé nebo dělníky, jsou persiflováni a vysmíváni. Jsou předmětem pohrdání, ať už v "The Jerry Springer Show" nebo v "Jersey Shore".
Neustálý hon za statusem, osobním postupem a bohatstvím uvrhl většinu země do nezvladatelného zadlužení. Rodiny, jejichž reálné mzdy během posledních tří dekád klesaly, žijí v příliš velkých domech financovaných hypotékami, které často nedokážou splácet. Hledají identitu prostřednictvím produktů. Tráví volný čas v supermarketech nakupováním věcí, které nepotřebují. Ti v produktivním věku tráví své dny v malých kójích, pokud vůbec ještě mají trvalé zaměstnání, pod pantoflem korporací, které americké dělníky zbavily vlivu, převzaly kontrolu nad státem a mohou je na hodinu propustit. Je to zoufalá tahanice. Nikdo si nepřeje zůstat pozadu.
Propagandisté globalismu jsou přirozenými produkty tohoto kulturně negramotného světa založeného na imidži. Hovoří o ekonomické a politické teorii jazykem prázdných klišé. Žijí z našich podprahových a iracionálních tužeb. Vybírají si několik faktů a izolovaných dat a používají je k popření historických, ekonomických, politických a kulturních skutečností. Říkají nám to, co sami o sobě chceme slyšet. Ujišťují nás, že jako jednotlivci i jako národ jsme výjimeční. Vyzdvihují naši ignoranci jako vědění. Říkají nám, že není důvod zkoumat jiné způsoby organizování a vládnutí. Náš životní způsob je nejlepší. Kapitalismus nás činí skvělými. Rozprodávají sebeklamný sen o nevyhnutelném pokroku. Ujišťují nás, že budeme zachráněni vědou, technologií a racionalitou a že lidstvo se neúprosně pohybuje vpřed.
Nic z toho není pravda. Jde o zprávu, která protiřečí lidské přirozenosti a historii. Ale je to to, čemu si mnozí zoufale přejí uvěřit. A dokud se z našeho kolektivního sebeklamu neprobudíme, dokud nepodnikneme vytrvalý akt občanské neposlušnosti proti korporátnímu státu a neoddělíme se od liberálních institucí sloužících korporátnímu molochu - zejména od Demokratické strany - budeme se dál řítit směrem ke globální katastrofě.
Článek v angličtině: ZDE
Vytisknout14.4. 2016 / Ivo Barteček
Podle rozhovoru s Petrem Carvanem je na planetě k mání jen 0,7 % pitné vody. Zbytek je voda slaná, kalová, znečištěná, nepitná. 0,7 % není příliš. Mohli bychom se tedy začít bát nedostatku vody. Boj o vodu byl v osmdesátých letech hrozba, která plnil...