Kritik izraelské ofenzívy v Gaze soudce Goldstone čelí židovskému hněvu a zpytuje svědomí

4. 4. 2011 / Daniel Veselý

Goldstoneovo poznání může pramenit z naprosto racionálních důvodů, byť nemusí mít dramatické pozadí. Sám Goldstone se však od publikace tzv. Goldstoneovy zprávy vypracované OSN stal terčem tvrdého ataku ze strany stoupenců izraelské politiky, třeba vlivného amerického profesora práv a obhájce mučících technik Alana Dershowitze, který o něm prohlásil, že je "zrádce židovského národa", či izraelského ministra financí Juvaje Steinitze, jenž Goldstonea počastoval tradiční floskulí "sebenenávidějícího Žida". Izraelský premiér Benjamin Netanjahu nelenil a v reakci na soudcovo stanovisko vyzval OSN, aby zprávu o válce v Gaze skartovala.

Bývalý generální ředitel z izraelského ministerstva zahraničí Alon Liel a Goldstoneův přítel k "prozření" jihoafrického soudce uvedl, že " v noci nemohl dobře spát kvůli odsuzujícím reakcím na jeho zprávu ze strany Židů." Tyto negativní ohlasy jej, jak píše Liel, nakonec přinutily k tomu, aby v listu Washington Post publikoval smířlivé stanovisko k izraelskému vpádu do Gazy. Hnutí Hamas se ke komentáři jihoafrického soudce v neděli vyjádřilo slovy: "Výhružky smrtí ze strany sionistické lobby společně s tlakem Izraele a Spojených států Goldstonea přinutily odvolat svá zjištění." Pro toto tvrzení ale neexistují přímé důkazy.

Je to podivné. Od vydání kontroverzní zprávy uběhl nějaký ten pátek a Richard Goldstone a jeho rodina od té doby žije pod vytrvalým tlakem, čelí verbálnímu a mediálnímu obtěžování, a údajně ho znepokojovaly noční telefonáty, kdy mu bylo vyhrožováno smrtí. Nicméně Goldstone od začátku 90. let obdržel mnoho výhružek smrtí od jihoafrických rasistů, když v té době předsedal komisi vyšetřující politicky motivované zločiny. Nešlo by tedy o nic nového pod sluncem.

Richard Goldstone se přitom podle vyjádření své dcery Nicole považuje za sionistu a Izrael miluje. Pro jejího otce bylo v souvislosti s vypracováním zprávy o izraelském útoku na Gazu "velice obtížné tuto skutečnost akceptovat, avšak pro všechny včetně Izraele dělal vše, co bylo v jeho silách, aby o daných událostech referoval tak, jak je vnímá, a aby se dobral pravdy."

Přes aktuální stanovisko pana Goldstonea je řada věcí ohledně masakru, který se odehrál v Gaze, naprosto nejasná -- Pokud by Izrael poskytl vyšetřovací komisi vedenou Goldstonem informace, jež tato vyžadovala, "zpráva by vypadala jinak," jak uvádí sám Goldstone. Skutečnost, že se Goldstone od některých obvinění vznesených proti Izraeli distancuje, může znamenat, že by důkazy dodané izraelskou stranou bral vážně, kdyby mu byly poskytnuty v době, kdy probíhalo vyšetřování. Přitom Izrael nechtěl mít s vyšetřovateli nic společného a tyto snahy sveřepě sabotoval a odmítal připustit, že se během operace Lité olovo dopouštěl válečných zločinů. Další argument spočívá v tom, že kdyby nebylo Goldstoneovy zprávy, Izrael by se do vyšetřování vražd civilistů spáchaných jeho vojsky během operace s nejvyšší pravděpodobností vůbec nepustil.

Co víc, izraelská vláda se stále snaží zabránit trestnímu stíhání některých důstojníků a vojáků. Jen díky mezinárodnímu tlaku byla přinucena vyšetřovat případy vojáků, kteří v Pásmu vraždili civilní obyvatele, z nichž někteří v rukou drželi bílé vlajky. Existuje obsáhlá zpráva, v níž jsou líčena očitá svědectví izraelských vojáků, kteří otevřeně hovoří o zločinech IDF v průběhu operace Lité olovo včetně používání civilistů coby živých štítů. Jeden z nich dokonce prohlásil: "Každý tam byl nepřítel." Další očité svědectví o válečných zločinech IDF podal voják, který se v roce 1996 v Libanonu zúčastnil vojenské operace s názvem Grapes of Wrath (Hrozny hněvu). Amnesty International nazvala studii o izraelském masakru v Gaze výmluvně Israel/Gaza: Operation "Cast Lead": 22 Days of Death and Destruction (Izrael/Gaza: Operace Lité olovo: 22 dní smrti a destrukce). Zpráva rovněž zohledňuje válečné zločiny spáchané hnutím Hamas, a to ve stejném duchu jako Goldstoneova zpráva. Rozsáhlá izraelská destrukce jižního Libanonu v roce 2006 připravila na základě dat Human Rights Watch o život přes 1 100 Libanonců, v drtivé míře civilistů, vysídlila milion lidí a zničila čtvrtinu libanonské infrastruktury. Ani v tomto případě izraelská armáda nejednala v rukavičkách a utrpení civilní populace ji nepálilo.

Pásmo Gazy bylo již v roce 2007 Izraelem vyhlášeno za "nepřátelskou entitu" a celé jeho obyvatelstvo bylo dále trestáno dramatickou redukcí dodávek elektřiny, potravin a léků, což rok předtím okomentoval hlavní poradce bývalého premiéra Šarona Dov Weisglass následovně: "Naordinujeme Palestincům dietu, ale zemřít hlady je nenecháme." Proč by tedy izraelská armáda v "nepřátelské entitě na dietě" měla při vojenské akci rozlišovat mezi civilisty a radikály z Hamasu či islámského džihádu, když je oficiálně všechny hodila do stejného pytle?

Existuje přirozeně více příkladů, jež ukazují, že Izraeli ve skutečnosti nejde o ochranu civilních životů. Statistika izraelské organizace B'Tselem uvádí, že v průběhu operace Lité olovo z celkového počtu 1 396 usmrcených Gazanů se 758 osob neúčastnilo "násilností" a u dalších 32 lidí to zjištěno nebylo. Oproti tomu se podle této statistiky "násilností" účastnilo 349 Gazanů. Z celkového počtu 344 usmrcených dětí v Gaze se "násilností" účastnilo pouze 22 dětí. Izraelský blitzkrieg dále připravil o život 248 policistů, kteří se v době náletu nacházeli na policejních služebnách a "násilností" se tudíž neúčastnili. Obhájci masakru jistě budou namítat, že v husté zástavbě Pásma je těžké neublížit nevinným civilistům; nicméně je to Izrael, který drží 1,5 milionu Gazanů uvězněných na ploše, která je o cca 100 km^² menší než Praha. Za těchto podmínek je naprosto jisté, že v případě vojenské operace dojde ke značným ztrátám na životech civilistů. Dále - pokud by těmto lidem byl umožněn volný pohyb, nebyly by jim upírány potraviny, léky a další základní potřeby, těžko by jimi lomcovala bezmocnost, a jejich "agresivita" v podobě odpalování svařených trubek na Izrael by neměla valného opodstatnění.

Můžeme jmenovat další "obranné akce" Izraele, při nichž "nejhumánnější armáda na světě" vědomě zabíjela civilisty. Goldstone to jistě dobře ví, tedy v tomto světle není příliš pochopitelné, proč najednou obrací a válečné zločiny v Pásmu bagatelizuje. Jestliže se Hamas během konfliktu také dopouštěl válečných zločinů a odmítá spolupracovat s OSN při jejich vyšetřování, budiž to jeho hanba a je nutné jeho postoj odsoudit; avšak tato skutečnost by neměla bagatelizovat či snad obhajovat zvěrstva, jichž se ve stejné době a daleko více dopouštěla izraelská armáda.

Stoupenci Izraele při obraně izraelského útoku na Gazu tvrdí, že každý rozumný stát se musí bránit atakům zvnějšku. Nutno zdůraznit, že rakety Kásam odpalované z izolovaného Pásma, jež přívrženci židovského státu považují div ne za smrtelné ohrožení Izraele, v letech 2001 až 2010 usmrtily 28 Izraelců a jednoho Thajce, zatímco během několika minut prvního dne operace Lité olovo stíhací letouny F-16 a helikoptéry Apache zmasakrovaly 225 lidí. Tato disproporce ohledně obětí konfliktu v pásmu je navýsost do očí bijící, ale má malý dopad na soudnost zastánců Izraele, pro něž je zřejmě život člověka s židovskou krví mnohem cennější než život "umolousaného Arabáka." Další argument nabourávající stereotypní mýtus o Izraeli přežívajícím pod náporem Kásamů spočívá v otevřeném prohlášení mluvčího izraelského premiéra Marka Regeva, když konstatoval, , že během několikaměsíčního příměří, jež předcházelo operaci Lité olovo, Hamas na Izrael nevypálil ani jednu raketu.

Ať již jsou motivy Richarda Goldstonea týkající se jeho pokání vůči Izraeli jakékoliv, není možné zpochybnit státní terorismus tohoto státu a jeho destruktivní politiku vůči Palestincům, beduínům a sousedním zemím, která je zavrženíhodná; a nejde jen o jednorázovou aberaci, ale o dlouhodobě prosazovanou reálpolitiku, a ta historická fakta nezmění.

Vytisknout