Oni, my a zánik Západu ve dvanácti obrazech

4. 4. 2011

Studie Oni a my podává, jak konstatuje předmluva, "útěchu z historie", a sice ve dvanácti tématických celcích. Utišujícím prostředkem je historická komparace dvou epoch - období zániku Římské říše a naší současnosti. Autor chápe obě epochy jako podobně zlomové, "úpadkové", a při svých rozborech mezi nimi objevuje celou řadu styčných bodů. Paralely se týkají svobody a občanské společnosti, ekonomiky nouze a nadbytku, vztahu k budoucnosti, individuality a smyslu, náboženské víry, globalizace, společností za hranicemi vlastního kulturního okruhu, demografické problematiky, proměny umělecké tvorby, ekologie, hledání alternativ a metod hledání budoucnosti.

Pokud recenzovaná studie není první publikací pojednávající o problému římského úpadku, která se vám dostala do ruky, patrně si povšimnete, že každý ze systémových teoretiků, sociologů, expertů věnujících se energetickým aspektům civilizačního vývoje jakož i všelijakých kolapsniků si při srovnání současnosti se zánikem Říma nachází do značné míry svoje vlastní paralely a rozdíly. Je to jistě pochopitelné: K odosobněné statistické analýze se tu prostě nedopracujeme a osobnostní index každého autorského pokusu o historickou komparaci tedy odstranit nelze. Pak ovšem ale nevyhnutelně vzniká otázka, zda jsou předkládané podobnosti a rozdíly skutečně také doložitelné faktickým materiálem.

Nejsem si například příliš jist, zda do značné míry státem reglementovaná dělba práce uvnitř geografického prostoru římského impéria a zrušení dosavadních kmenovách hranic má být chápáno jako "antická globalizace". To co se dělo ve Středozemí v době římské jednak jistě není bez obdob v jiných částech světa, například v andském areálu během vlády Inků nebo třeba v Číně během její (později násilně ukončené) zámořské expanze. Každý z takových historických jevů byl ovšem prostorově omezen, jednalo se o jakési ostrovy uvnitř okolního světa, který se této hry prakticky neúčastnil, ba dokonce se jí někdy stavěl odhodlaně na odpor (Parthové, amazonské indiánské kmeny, atd.). Dnešní globalizace je nicméně... globální, prakticky nenajdeme téměř zemi - a rozhodně ne žádnou významnou zemi - která by jí zásadně oponovala. "Antická globalizace" ani všechny její obdoby nebyly jevy nealternativními, jednalo se o jakési omezené experimenty svého druhu, jejichž případné ukončení mohlo mít regionálně dopady třeba i zničující, ale neznamenalo žádnou fatální globální událost, protože vývoj v jiných částech světa nebyl s těmito pokusy nijak synchronizován. V případě selhání současné globalizace by ovšem byly důsledky hmatatelné na celém povrchu planety víceméně okamžitě. Domnívám se, že pokud chceme myslet přesně, neměli bychom význam pojmů příliš rozšiřovat. To se týká i "globalizace" - výrazu původně označujícího konkrétně historicky situovaný, tj. současný fenomén - a teprve později metaforicky užívaného také v jiných, starších kontextech (jimž se před vynálezem výrazu "globalizace" věru nerozumělo o nic hůře než dnes).

Zánik Říma je často spojován s vyčerpáním zdrojů, které nejen že už neumožňovaly další územní expanzi, ale dokonce ani udržení toho, co bylo výsledkem expanzí předchozích. Také zdroje dnešního globalizovaného kapitalismu jsou omezené, a tato omezení jsou fyzikálními fakty. Kysučan ovšem sází na to, že nám rozvoj vědeckého poznání umožní, abychom se tentokrát zničujícím dopadům vyčerpání zdrojů vyhnuli. To by ovšem předpokládalo, že omezení, jimž čelíme, jsou v zásadě povahy gnozeologické, nikoliv fyzikální - zkratkovitě řečeno, "Země je vlastně větší, než si myslíte". Nedomnívám se, že existují věrohodné důvody interpretovat problém vyčerpávání zdrojů právě tímto způsobem a spoléhat na to, že nás věda nějakým neočekávaným zázračným objevem spasí před nárazem na meze růstu.

V době, kdy se Římská říše ocitla ve vojenské defenzívě, představoval od 3. století před Kristem standardně používaný krátký meč, původně keltský gladius hispaniensis a jeho následníci, už koncepčně zastaralou chladnou zbraň. Později užívaný dlouhý meč, spatha, byl přibližně v 1. století převzat od Germánů, jejichž pomocné jednotky s obdobnou zbraní, kterou si sebou přinesly ze své domoviny, sloužily při obraně říše. Když tedy Kysučan píše o tom, že Římané krátkozrace vyváželi vlastní meče do Germánie, bylo by vhodné dodat, že to byly meče prakticky stejné, jaké si Germáni už předtím dokázali bez problémů a ve velkém množství vyrábět sami. A proto ovšem kulhá srovnání se současnou krátkozrakou politikou západních zemí, kdy dochází k exportu vyspělé zbrojní techniky do nestabilních či dokonce nepřátelských zemí, jejichž vládcové by si materiál srovnatelných kvalit z vlastních zdrojů často obstarat vůbec nedokázali.

Občas vzbuzuje rozpaky interpretace některých autorů. Na straně 137 čtenář nabude dojmu, že Arnold Toynbee si nevšímal úpadku římské elity a zánik říše vysvětloval pouze sociálními nepokoji a útoky barbarů. Nehledě na fakt, že Toynbee ve svém hlavním díle věnoval analýze barbarizace elity zhruba stejně tolik místa jako analýze vnitřního a vnějšího proletariátu, jeho teorie obecně zdůrazňuje roli kreativních elit při formulování nových odpovědí na civilizační výzvy jako klíčově důležitý faktor, a naopak rutinní odpovědi jsou považovány za zřetelný příznak vnitřní slabosti a úpadku dané civilizace. Není tedy zřejmé, proč čteme výrok, že spíše než Toynbee má pravdu Le Goff, který, tvrdil, že římská civilizace spáchala sebevraždu...

Ještě více rozpaků bychom mohli pociťovat nad hypotézou o možném šíření záměrné skromnosti (potenciálně omezující neudržitelný konzumismus) z vyšších společenských vrstev do nižších. Ostentativní konzum je dnes ovšem prakticky jediný zjevný znak definující sociální postavení. A odstraněním definičního znaku ztrácí objekt identitu, přestává být sám sebou. Snad by mamuti mohli žít dodnes, kdyby ovšem přestali být mamuty; jenže to patrně nebylo dost dobře možné. Snad je dnes možné, aby příslušník elity sám zanechal ostentativního konzumu; pokud to ale opravdu důsledně udělá, přinejmenším jeho potomci už nebudou počítáni mezi elitu, ale mezi podivíny či dokonce burany...

Lubor Kysučan je klasický filolog působící na FF UP v Olomouci a FSS MU v Brně; zhruba jej lze označit za církevně neorganizovaného křesťana politicky liberálních názorů. Řadu let se zabýval problematikou ochrany lidských práv, a to ať už formou práce s uprchlíky v ČR, nebo třeba jako zahraniční volební pozorovatel v postkomunistických zemích. Stopy jeho profese, přesvědčení i zájmů jsou v knize zřetelně identifikovatelné a je vcelku zřejmé, jaký vliv tyto faktory vyvinuly. Jeho obeznámenost s antickou literaturou a širokým spektrem prací věnovaných rozvojové politice a ekologii nemůže nikdo zpochybnit. Jinak je tomu ovšem s některými předpoklady a interpretačními schématy, které ve své knize prezentuje.

Křesťanství se ve 4. století stalo oficiálním náboženstvím Římské říše. Ať už ale v mechanismu říše docílilo jakýchkoliv změn, celkový způsob jejího fungování změnit nedokázalo a nepodařilo se mu tedy ani zabránit pádu impéria. Radikální změna hodnotové orientace nebo vznik nového náboženského proudu mohou být jistě velmi významné, jiná věc ovšem je, jakou mají případně reálnou váhu (s ohledem na celkový průběh záležitostí) - tj. v konkurenci s jinými faktory, často mnohem hmatatelnějšími. V této perspektivě příliš nerozumím úvahám o "kritickém množství" osob přiklánějících se k nové celkové duchovní orientaci atp. Zní mi totiž jako zcela typický projev záměny jednotlivých plánů reality, díky které se předpokládá, že se slovo jaksi samo od sebe stane tělem. Musím se přiznat, že v současnosti očekávám spíše rozvoj mesiášských či naopak destruktivních apokalyptických kultů než nějaký diskrétní duchovní skok do říše svobody od konzumu.

V Kysučanově knize se objevuje nejméně jeden odkaz na klasické Popperovo dílo Otevřená společnost a její nepřátelé. Ačkoliv tato stará kniha obsahuje snad až příliš mnoho scientistického optimismu, hovoří se v ní také o "parciálním sociálním inženýrství". Alternativní svépomocné sítě schopné suplovat výpadky některých funkcí komplexní globální společnosti by se zřejmě daly chápat jako takové parciální inženýrství - navíc by byly praktické a současně by mohly být i nezávislé na duchovní či případně náboženské orientaci organizátorů i klientů. Myslím, že je obecně lepší vkládat více nadějí a hlavně úsilí do snah rozvíjet alternativní mechanismy řešení praktických problémů než do rozvíjení úvah o celkové duchovní proměně globalizovaného lidstva.

Pokud se totiž - podobně jako v době římské - ukáže, že pokusy o duchovní revoluci nedokážou starý svět v jeho stávající podobě zachránit, dokonce i kdyby jinak byly úspěšné, bude se třeba postarat především o základní potřeby a služby, které prostě nemohou čekat na výsledky nějakých subtilních světonázorových či úžeji náboženských debat...

Vytisknout