RECENZE POLEMIZUJÍCÍ S RECENZÍ

Hra jako zrcadlo světa aneb o Havlovi a jeho odchodu (pardon, odcházení)

4. 4. 2011 / Štěpán Kotrba

Havel svým textem napsal svou vlastní politickou závěť. Tečku za životem dramatika i politika, o státníkovi nemluvě. Ten je karikován nejironičtěji. Popraven nejkrutěji. O tom není sporu. Interpretace ale krutost výpovědi maskuje a interpretační rámec dává jen několika desítkám spoluviníků, kteří budou mlčet navždy, protože u toho všeho byli také. Jen nenašli očistnou odvahu k Přiznání.

Nemá Jan Čulík pravdu v tom, že je "Havlova hra neuvěřitelně banální." Banální je svět, svět umění i svět politiky. Svět absentujících estetických kritérií, které náhle se otevírající svobodou rámců vedou jak bílý papír každého tvůrce k šílenství. Svět plný banalit vyprázdněných slov, svět plný doublespeaku, kterým autor tak rád plnil chřtány hlupáků v reálné politické publicistice. Sám fakt autorova přiznání, "že dnešní politikové jsou pokrytci, jsou zaprodaní, to, co říkají veřejně, jsou jen fráze, a jediné, co je zajímá, že agresivně a neskrupulózně prosazovat vlastní zájmy", jak to správně analyzuje Čulík v první recenzi na sám text hry, je přeci ne-banální. Je objevem zejména pro mnoho Havlových obdivovatelů, kterými autor musel v hloubce duše nesmírně pohrdat, protože jeho slova nikdy nepochopili a věřily v ty archetypální manipulativní banality. Nejhorší a nejhloupější je uvěřit své vlastní propagandě, protože autor přeci ví o veškeré falši toho, co kdy řekl či napsal... Havel nikdy nevěřil tomu, co říkal a psal. To je poselství jeho Odcházení pro mne. Není to překvapení, protože jsem před dvaceti lety měl možnost zabývat se hloubkově jeho osobností a analytickým psychoportrétem, vypracovaným jeho politickými protivníky.

Havlovo Odcházení svědčí o tom, že autor je si vědom všech zločinů proti své vlastní morálce, kterých se kdy dopustil jako člověk, jako disident i později jako politik a státník. Havlovo Odcházení svědčí ale i o tom, že autor nepostrádá reflexi před svým vlastním Bohem, jen bezbřeze pohrdá lidmi okolo sebe a jejich soudy . Není nikoho, kdo by stál za dobré slovo, za pohlazení, za soucit či za lásku. Není nikoho, kdo by byl Poslem Božím. Bůh je pěkná svině.

Ti, kdo znají zákulisí politiky, mohou nalézat v textu portréty jednotlivých hráčů reálného theatra mundi české politiky a sžíravou ironii, pohrdání a někdy i nenávist autora k nim. V tom autorova odvaha bezesporu je. Naplival na všechny. Ale pak se pravdy sám, tváří v tvář realitě lekl. A tak ještě jednou obrátil palačinku na pánvi, než ji s ďábelsky hořkým úsměvem předložil hostům filmového theatra mundi na večeři své dramatické i politické derniéry. V čele klaka, pak ctnostné rodiny, a náruč chryzantém... Černá saka a žena hrdiny pod paží s amantem... Kdo je ten amant? A kdo ona klaka, o které zpíval Kryl? Na to si hosté slavnostního večera musí odpovědět sami. Komu se poštěstí být na své vlastní panychidě a vidět ty blátivé ksichty?

Abrhám jako jediný pochopil. A skvěle interpretoval. Včetně odcizení.

Veškrnová nepochopila dodnes nic. A až někdy v budoucnu pochopí, musí spáchat sebevraždu, protože se s pravdou nevyrovná a už nebude nikdo, kdo by ji utěšil ve světě samých lží a vlastních sebeklamů.

Lásky v Havlově světě hodnocení a představ o sobě samém, o vlastním okolí, není mnoho. Nebo spíš není žádná. Mnoha "zcizujících" efektů pro jednotlivé diváky své hry autor dosahuje daleko dřív, než si Jan Čulík myslí že došlo v samém závěru ve scéně s bazénem. Havel posílá uvnitř hry demaskující vzkazy jednotlivým hráčům reálné hry, sedícím coby diváci na premiéře. Hra se neodehrává na plátně. Hra se odehrála na premiéře. A v tom je genialita autora-dramatika stejně, jako morální zvrhlost autora-člověka. Dosahuje efektu výpovědi právě absencí morálky hlavních rolí, absencí pozitivního východiska. Máte možnost si vybrat pouze mezi špatným a ještě horším, než půjdete na morální popraviště. Směj se paňáco... takový je život, který jsem žil. Masky dolů, pánové! Kate, konej svou povinnost.

Čtenářka Britských listů Olga Weidenthalerová správně, ale instinktivně postřehla to, že "Havel sám je jeden z hlavních strůjců marasmu České republiky" a správně pohrdá "prospěchářskou havlárnou". To je ovšem pouze hodnocení autora-politika, strůjce Zahradní slavnosti pro patnáct milionů, nikoliv autora-dramatika. Právě Pejčochova studie "zabývající se Václavem Havlem a protagonisty české politické scény a rozpadem republiky, dokládající, že do jisté míry došlo v zemi k realizaci Havlovy Zahradní slavnosti, v níž se členy početného komparsu stalo 15 milionů občanů Československa" je vypointováním Havlovy absurdní hry. Prospěchářská havlárna je pouhým pochopením životní role doktora Fausta, nikoliv motivů jeho Mefista. Weidenthalerová nepochopila jedno, paradoxně stejně jako Jan Čulík, v jehož interpretaci podvědomě uvěřila: Havel-dramatik se nestaví do role moralisty a nelituje plynových komor. Ani na vteřinu. Používá morálku i utrpení jako rekvizity hry. Autor-dramatik nezná slitování. Vidí jen jeviště a dramatický účinek.

Havel-dramatik vycházel vždy a dodnes vychází z Friedricha Dürrenmatta, se kterým se znal a znal jeho dílo. Havel -dramatik znal jeho hry. Havel-politik znal i esej "Die Schweiz - ein Gefängnis", kterou mu v roce 1990 Dürrenmatt dedikoval a přednesl u příležitosti předávání Gottlieb-Duttweilersovy ceny a která posléze vyšla pod názvem Kantovy naděje.

"Více než dvacet let uplynulo od doby, kdy Spojené státy ve Vietnamu prohrály nejen válku, ale dokonce i čest", psal Havlovi Dürrenmatt po "sametové" revoluci. "Ne válka, ale mír je otcem všech věcí. Války vyplývá z nezvládnutí míru. Mír je problém, který musíme řešit. Mír má fatální vlastnost že do sebe integroval válku. Hybnou silou ekonomiky volného trhu je konkurence, ekonomická válka, válka pro trhy. Lidstvo vybuchne jako prostor, ve kterém žijeme. Nevíme, jak bude vypadat svět, když bude deset miliard lidí obývat Zemi. Ekonomika volného trhu prozatím pracuje pod primátem svobody. Snad pak bude plánovaná ekonomika pracovat pod primátem spravedlnosti. Možná, že experiment marxismu byl příliš brzy. Co může udělat jednotlivec? Co teď?"

Rede von Friedrich Dürrenmatt auf Vaclav Havel zur Verleihung des Gottlieb-Duttweilers-Preises am 22. November 1990 ZDE

Havel-politik si na Dürrenmattovu moralitu nevzpomněl. Vzpomněl si ale Havel-dramatik. Je dobré si prostudovat nejen román "Soudce a jeho kat" (Der Richter und sein Henker), ale i Dürrenmattovu hru Návštěva staré dámy (Der Besuch der alten Dame, 1956), "Fyzikové" (Die Physiker, 1962, česky Divadelní ústav ), ale i nápovědnou "Hru rolí" (Die Rollenspiele). Ve všech se Dürrenmatt tak či onak zabývá zlem, vinou, ponížením a svědomím. Zatím co v Návštěvě staré dámy jde o lynč Alfréda Illa za odměnu jedné miliardy a otázku individuální odpovědnosti za kolektivní viny v městě/světě plném sraček ("Güllen"), ve hře Fyzikové jde o geniálního Möbia v blázinci Matildy "Zubaté" (Mathildy von "Zahnd") a zavraždění ošetřovatelek kvůli vyššímu principu dobra a zodpovědnosti za budoucnost (v blázinci) . Dilematem je vždy otázka, zda může člověk vzít spravedlnost do svých rukou a rozhodovat o osudu svém i svých bližních, aniž by se ptal po důsledcích...

Nejkrásnější ukázku absurdity předvádí Dürrenmatt v "Hře rolí" - protokolu o jedné fiktivní inscenaci. Zde píše fiktivní autor Georg Büchner jako arteterapii v blázinci fiktivní komedii Achterloo (o vyhlášení stanného práva v Polsku v noci z 12. na13. prosince 1981, která je součástí textu) pro imaginární publikum, pro pomyslné pódium a pro imaginární komiky ... Pacienti se nicméně jen zřídka drží jejich rolí a často improvizují ... Nutno štiplavě podotknout namísto pointy, že hrou Achterloo (verze I. 1983) bylo publikum nadšené, kritiky chladné, a tak ji Dürrenmatt přepracovával tak dlouho, až se kritikům líbila (verze IV. 1988) spolu s inscenační nápovědou "Rollenspiel"; Georg Büchner Preis je nejdůležitější literární cena v Německu; Dürrenmatt ji dostal v roce 1986 a Karl Georg Büchner byl německý dramatik a prozaik, předchůdce absurdního dramatu, který pouze zemřel příliš mlád (ve věku 24 let), než aby se stal vedle Goetha a Schillera slavným už za svého života, jak praví vševědná wikipedie....

"Ten, kdo je bezvýznamný a vidí beznaděj tohoto světa, může si zoufat, ale toto zoufalství není důsledkem tohoto světa, ale odpovědí v tomto světě, a jinou odpovědí by bylo neopakování. Chceme-li pochybnosti o rozhodnutí předat světu, ve kterém žijeme, často si připadáme jako Gulliver mezi obry. Ten také musí poodstoupit, také musí udělat krok zpět, ocenit tak protivníka, zhodnotit vůli nepřítele, který je připraven utkat se s ním v boji. Jen tak je ještě možné ukázat lidem odvahu", napsal Dürrenmatt, stigmatizován apokalyptičností zničující síly atomové bomby, ve slavné přednášce "Problémy divadla" v roce 1954. Poukázal tak na grotesknost jako tvar nejistoty a probouzející se existencialismus ve své tvorbě. Ale pro Václava Havla je ono brechtovské "zcizení" náhražkou za úzkostné Camusovo "odcizení", které ho děsí prázdnotou. Je to strach ze smrti?

Havlovým stigmatem není jako u silného humanistického bojovníka Dürrenmatta atomová bomba, proti které bojuje perem, ale malost a neschopnost. Impotence. Višňový sad Antona Pavloviče Čechova je jen rekvizitou. Jeho dürrenmattovské invoakce jsou záchranným kolem, dávajícím znechucení ze sebe i ze světa alespoň nějaké východisko, nějaký smysl. Havel nenachází prazáklad všeho jako Dürrenmatt v "Portrétu planety", kde se na jeviště dostávají Adam, Eva, Kain a Ábel poté, co nastala katastrofa. Odpovědnost jedince za politickou realizaci filosofické ideje, za "vůli k činu", je non-fiction drama současnosti i minulosti. A o tu se Havel pokusil. Jednou jako neschopný a všehoschopný politik, podruhé jako svou duši sebezpytující dramatik.

"Já takový přece nebyl !" Absurdní na absurdní hře je to, že ji málokdo správně pochopí. "Anebo jo???" "Snad se vyhnu klišé," říká Havel. Měl se ale raději vyhnout kultu sebe sama.

PhDr. Slavomír Pejčoch-Ravik: Žaloba aneb Bílá kniha k pátému výročí 17. listopadu 1989 Periskop, 1994. ISBN 8090174620

Vytisknout