Kam lze zajít ve snaze evangelizovat prostřednictvím médií

Média mají vytvářet kritický obraz, ne obracet na víru

14. 4. 2016 / Bohumil Kartous

Pavel Urban se domnívá, že Britské listy působí na společenskou atmosféru kontraproduktivně. Snaží se doložit, že svou agendou mluví pouze k těm přesvědčeným a zároveň vyvolávají zvýšenou míru nedůvěry u těch, kteří se z nejrůznějších důvodů obávají důsledků migrační vlny na ČR. 

O některých premisách, jako je např. srovnání Britských listů s totalitními médii s ohledem na jejich obsahovou pravdivost, lze dost dobře polemizovat. Snahou totalitních médií bylo záměrnou a účelovou manipulací vyvolat dojem, že socialistický svět prosperuje, zatímco se ten kapitalistický utápí v problémech. Skutečnost byla přesně opačná. 

Britské listy se nesnaží rozhodně předkládat obraz, který by byl přesným opakem skutečnosti. Snaží se vyvážit disproporční obraz, který česká média ve svém celku vytvářejí. Můžeme naprosto pominout všechny pochybné internetové servery a krajně bulvární média. Stačí si přečíst analýzu vysílání ČRo, abychom lépe pochopili, co to vlastně média s českou společností dělají. V takovém prostředí je asi jedinou možnou cestou, média, které staví na kritickém vnímání skutečnosti, zpochybnit celkový úzus, který se v jistém okamžiku stává totalitou. 

Je určitým rizikem, že taková snaha bude vnímána jako kýč a někdy jím i může být. Jenže kýč není něco, co by bylo možné popsat a změřit a "na věky" definovat pro jakoukoliv příští identifikaci. Kýč je závislý na kontextu. Sádrový trpaslík zasazený do nějaké surrealistické kompozice ještě nemusí být kýč. Stejně tak apel na to, aby česká společnost v prvé řadě hleděla na lidská práva a ještě více na lidskou důstojnost lidí, kteří jsou, v nouzi, když většinový úzus je takový, že se jedná o "ohrožení" je jistě možné jako kýč vnímat. Protože i trpaslíka v surrealistickém aranžmá můžeme podle "definice" vnímat jako kýč. 

Těžko je však možné vnímat jako kýč upozorňování, že Česká republika má vůči uprchlíkům podle zákona určité zcela jasné povinnosti.

Britské listy pravděpodobně nepůsobí na některé čtenáře v pravém slova smyslu pedagogicky. Ano, Britské listy nejsou škola, je to kritický deník. V situaci, kdy Pavlem Urbanem zmiňované hypotetické (to slovo je třeba zdůraznit) problémy drtivě překrývají fakt, že i česká společnost by měla přispět k naplňování lidských práv, na nichž je formálně ustavena, je třeba vytvořit této vznikající totalitě opozici, přičemž je třeba nezamlčovat důležitá fakta. 

Například: Britské listy podrobně informují o útocích islamistů, ale zároveň se snaží ukázat, že jejich podíl v muslimské populaci je zcela minimální. Přináší informace o sexuálních útocích mužů z převážně muslimských kultur na ženy během silvestrovských oslav, ale zároveň ukazují, že velmi podobné projevy chování nese i česká kultura. A zejména se snaží ukázat, jak nesmírně pokrytecké i krátkozraké je stavět se na odpor pomoci lidem v nouzi, ačkoliv by šlo jen o zanedbatelné množství několika tisíc, stejně jako na všechny absurdity spojené s hysterií postavenou na politicko - mediálních chimérách.

Britské listy jsou takový trpaslík v surrealistickém aranžmá. Je možné to vnímat jako kýč, ale to jsme zase u podstaty věci, tedy chápání sociální reality v její jedinečnosti. A u role kritických médií.

Vytisknout