Společnost, ať socialistická či kapitalistická, nesmí být založena na vládním vydírání

5. 4. 2011 / Vladimír Hejnic

Nejsem filozof a neumím se sofistikovaně vyjadřovat. Při porovnávání různých teoretických směrů v oblasti společenských věd upadám do zoufalství, protože neudržím směr a myšlenku. V každém názoru nacházím klady i zápory a ta změť pravd a vyvrácených pravd mě dostává do úzkých. Proto jsem schopen vycházet jen z útržků, které jsem kdysi nastudoval a z životních zkušeností jednotlivců (tzv. nalevo i napravo), což však je jistě zavádějící, protože i životní osudy těchto lidí silně kolísaly napravo i nalevo tak, jak se v konkrétní době ocitli v konkrétním postavení. Pochopitelně trochu neskromně posuzuji společenské otázky ze svých vlastních životních zkušeností.

Ti, od kterých se všichni nějak učíme, ve svém životním bilancování připouštěli shodný základ. Zůstat člověkem, uvažovat pozitivně, úmyslně neškodit, lhát jen milosrdně, nekrást a když to lze jen trochu, pomoci bližnímu v nouzi. Snad všichni se shodli na významu lidské práce. Zajímavá je otázka nepřátelství. Jeden člověk měl teorii: "považuji-li někoho za nepřítele, uvažuji je-li nepřítelem on mně, nebo já jemu, nebo dokonce jenom já sobě a co s tím mohu udělat". Jistě by se podobných mouder dalo vyjmenovat na několik stránek. Může to být určitou pomůckou pro vlastní vnitřní svět, či nejbližší okolí, ale nikoliv dostatečné pro řešení aktuálních celospolečenských otázek. Nakonec jednoduchá hesla znějící na náměstích v roce 1989 a mnohá vyhlášení pana Havla nás k prosperitě nedovadla.

Jestliže pan Drábek vcelku správně říká, že každodenní kritika nepomůže vytvořit reformu, pan Hrebenar. oprávněně tvrdí, že spuštění reformních kroků na základě ekonomických porovnání má dáti -- dal je v podstatě vražděním nevinných, nemocných a slabých.

Jestliže nejen slovy Borise Cveka, Michaela Kroha, Jana Čulíka, Karla Dolejšího a dalších řešíme přípustnost a nepřípustnost známých i neznámých, ověřených a neověřených forem společenského zřízení točíme se jako pejsek za vlastním ocáskem.

Dokud nadčasové společenské normy nebudou řešeny všemi kategoriemi společnosti a nebudou mít možnost se k nim vyjádřit všechny společenské skupiny zastoupené všemi demokraticky zvolenými zástupci, nebude nikdy šance se přiblížit ke spokojenosti. Dokud tyto normy budou posuzovány bez přihlédnutí ke konkrétním podmínkám a budou řešeny úzce odborně bez možné míry tolerance, ani nejdokonalejší normy nebudou obecně přijatelné.

V oblasti práce se zdravotně postiženými nebo sociálně slabými lidmi byly kdysi v počátcích snahy přiblížit se objektivitě na místa posuzování oprávněných požadavků občanů jmenováni lékaři a sociální pracovníci. Standardy pro posuzování míry potřebnosti byly postaveny jako pomůcka pro odborníky. V momentě, kdy se tato pomůcka stává prostředkem šetření společnosti a nikoliv pomoci potřebným, jsou odborní pracovníci nadbyteční a na jejich místo mohou nastoupit úředníci vybavení a schovaní za vyhlášky a mechanická zařízení pro administraci úředních rozhodnutí.

A jak do toho zapadá diskuse o dnešním kapitalismu? Sebedokonalejší socialismus stejně jako sebedokonalejší kapitalismus jsou pouhou formou, chce-li někdo, šablonou obhájení příslušnou mocenskou strukturou prosazovaných vlastnických vztahů. Voliči je obecně dána možnost vybrat si, která z "variant" mu vyhovuje a co nabídne svým potomkům. Ve zvrácené společnosti a ta trvá již hodně dlouho, je tato demokratická možnost voliči vnucována nikoliv programem a politickou soutěží, ale ekonomickým tlakem a sociálním vydíráním. Vrcholem je zatím současná vládní politika.

Vytisknout