Diskuse o dnešním kapitalismu

3. 4. 2011 / Boris Cvek

Diskuse mezi Janem Čulíkem a Karlem Dolejším o dnešním kapitalismu mi přijde i se všemi reakcemi, které vyvolala, velmi zajímavá. V zásadě souhlasím s tím, že oproti minulosti plné válek, nemocí a vykořisťování máme, aspoň my v západní civilizaci, dnes, za co být vděčni. To dobré (ani to zlé) však nevzniklo samo a vyžaduje to údržbu a vývoj - stejně jako u Červené královny z Alenky: kdo chce aspoň zůstat na místě, musí běžet, protože všechno se mění kolem něj. Chtěl bych se však blíže dotknout dvou citací ze dvou reakcí na celou diskusi. Nejprve citát z Michaela Kroha:

"Představu, že alternativy vůči současným společenským poměrům najdeme v diskusi, považuji za poněkud naivní. Alternativy musíme hledat především v samotné skutečnosti. Pokud je tam nejsme schopni vidět, neznamená to, že nejsou, ale svědčí to pouze o omezenosti našeho poznání. Ti, co chtějí z ideologických (neboť jsou nositeli existujících ideologických prvků minulých vývojových fází) nebo materiálních důvodů pouze zakonzervovat daný stav nebo dokonce vrátit společnost o mnoho desetiletí zpět, to mají jednodušší, protože mají před očima hotový a navíc stále ještě někde existující koncept."

V zásadě souhlasím, mám však vážnou pochybnost o tom, co může být míněno "hledáním alternativ v samotné skutečnosti". Podle mého (darwinistického) názoru - a v tom se zřejmě shoduji s marxisty - poznání, názory, hodnoty jsou plodem "reality", jejího slepého "vývoje", jsou plodem "našeho tápání", nikoli naopak že by "realita" byla plodem našeho poznání. V článku "Relativismus ve světle nejnovější filozofie přírodních věd", který má vyjít v červnovém čísle Filosofického časopisu, jsem to vyjádřil těmito slovy:

"Představa, že člověk nejprve poznává a poznal-li správně, také úspěšně jedná, je silný atavismus, který zaclání v úvaze nad tím, že dějiny řemesel jsou nejprve zkoušením různých postupů, a pak teprve zjištěním toho, který k cíli vede a který nikoli. V relativitě inteligence je totiž možné vymyslet a navrhnout leccos, ne všechno se však osvědčí v realitě řemeslné praxe, a tu relativita končí. To, že něco opravdu reprodukovatelně dokážeme udělat ve světě okolo nás, to není relativní a jen v tom smyslu je možné to, že technologie se tak úspěšně mezikulturně šíří, ba dokonce i původní kulturní odlišnosti potlačují. Experimentální věda byla proto od začátku podnikem, jehož důsledky mohl sotva někdo odhadnout. Z původní snahy najít pomocí experimentů odpověď na otázku, který metafyzický popis přírody je ten správný, se během poslední doby stal zdroj technologií, jež výrazně změnily svět. Metafyzika, dřívější zdroj jistoty a pravdy o světě, byla nahrazena řemeslem, jež používá popis světa pouze k řešení problémů, a tak je zcela flexibilní. Explanační funkce přírodních věd je proto pouze rortyovsky relativní, dává smysl jen v kontextu dříve známého a přijatého. Nové teorie bývají naopak neintuitivní a přestože fungují lépe než staré, zdá se, že činí náš svět mnohem méně srozumitelným."

<úp>

V tom ohledu zdánlivý návrat k něčemu na základě nějakého již existujícího a dobře známého konceptu, je vždy jen iluze a společenská sugesce (nebo pokrytectví, propaganda). Vrátit se nelze, ba není ani kam. Nerozumíme minulosti, současnosti ani budoucnosti. Co jakž takž dokážeme, to je zacházení se světem, aniž bychom však znali všechny důsledky svých činů a důsledky jejich měnícího se kontextu. Žádný zaručený "vývoj k lepšímu" neexistuje, jedná se jenom o bigotní a velmi sobeckou, zjednodušující iluzi, která přehlíží lidskou zranitelnost, nahotu, vrženost a utrpení. Jedinečnost lidského života, nenahraditelnou sebelepšími zítřky.

Žádný "lepší svět" neospravedlní gigantický požerák evoluce ze zcela absurdního a zbytečného utrpení miliard bytostí. Z logiky života - na úrovni jednotlivců, druhů i celých společenstev - je ale mnohem zřetelnější tendence k úpadku a rozkladu (neboť každý život končí smrtí, to ani přívrženci dějinného optimismu nepopřou). Tuto tendenci je třeba vzít na vědomí a čelit jí bez zbytečných iluzí, byť už potřeba něčemu takovému čelit a rozvíjet život, dávat mu smysl, může být iluzorní z pohledu někoho, kdo uznává pouze chmurnou bezútěšnost absolutně cynické "reality".

I takový postoj je však "pouze" produktem životních zkušeností a "reality", nikoli jejím "objektivním" uchopením. Břemene hodnot a prožitkové složitosti za nimi (tedy odpovědnosti za svou existenci, své heideggerovské "starosti o pobyt" nebo patočkovské "péče o duši") se můžeme zbavit jenom tím, že od utrpení a propastných, děsivých tajemství lidské existence budeme utíkat do plytkého konzumu, což je dnes asi nejtypičtější projev západní civilizace (prorokovaný ve Válce s mloky už K. Čapkem).

Ivo Šebestík ve své ryze osvícenské a humanistické úvaze o válce, mytologii a falešnosti (jako by šlo rozeznat tak jasně mezi "záměrnou" lží a "nezáměrnou" lží a vůbec mezi dobrem a zlem bez Božího pohledu do srdce člověka), na konci objevuje něco, co je z hlediska darwinismu nebo M. Foucaulta naprosto banální (R. Rorty si naopak s tímto způsobem myšlení neví rady a podle mne na něm troskotá) - a z hlediska křesťanství, dovedeme-li Šebestíkova slova do kosmických důsledků, klíčem k (sebe)pochopení člověka a golgotských událostí. Cituji:

"Co když nám pak celý ten pracně vystavěný chrám spadne na hlavu? Co když skutečná tvář naší civilizace připomíná pověstnou mytologickou Medúzu Gorgonu v rukou Perseových? My jsme si, jako lidé, zřejmě za celá tisíciletí vývoje vypěstovali schopnost vidět jen to, co chceme a potřebujeme vidět. A některé oblasti reality rádi ponecháváme v třinácté komnatě."

Dodám jenom to, že "třináctá komnata" a její obcházení (nebo také banalizace života) jsou typickým produktem osvícenství a humanismu. Náboženská zkušenost se k takovým komnatám vždy vracela a hledala v nich prožitkový a emocionální klíč k životu, hlubinu hodnot, iniciační zážitky a zkušenosti (a ne vždy to vedlo a vede k takovým výsledkům, které bych dokázal jako v jádru osvícensky a humanisticky orientovaný křesťan přijmout - ostatně člověk může i zešílet).

Děkuji ještě jednou za diskuzi o reálném kapitalismu atd. Točí se to kolem mnohem závažnějšího tématu a to totiž, jak uchopit člověka, lidské dějiny, současnost a budoucnost. Zejména se mi zamlouvá (i filozoficky i odkazem na Danta a celou souvislostí) tento článek K. Dolejšího:

Myšlenka, že by člověk zbláznil, kdyby měl nějak připustit celou "pravdu", je stará a velmi zajímavá (operuje s ní ostatně i Nietzsche v učení o věčném návratu téhož a vůbec v pojetí života jako lži ve své podstatě). V českém tisku hlubší filozofické debaty na úrovni současné filozofické antropologie naprosto chybí, a o to je záslužnější, když se něco takového objeví v BL - a navíc v rámci diskuze o tématech, jako je povaha současného kapitalismu atd.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 1.4. 2011