Protivný rebel Jean Clair

1. 4. 2011 / Jan Paul

Brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) právě vydalo jeden ze dvou deníkových záznamů francouzského historika umění a esejisty Jeana Claira pod názvem Protivný deník, v němž autor sobě vlastní kritickou otevřeností překračuje teritorium umění a estetiky a svůj hledáček zaměřuje do všech možných sfér společenského života. Jako nadšený konzervativec nešetří v nepopulárních a v politicky nekorektních úvahách nic a nikoho, protože pro vytříbeného francouzského estéta je moderní doba především synonymem kulturního úpadku a zpovrchnění.

Jean Clair, vlastním jménem Gérard Régnier (20. října 1940 Paříž), působil jako ředitel Picassova muzea a je členem Francouzské akademie od května 2008. Zaměřuje se především na osobnosti francouzského i světového moderního umění, jako jsou Marcel Duchamp, Gustav Klimt, Pablo Picasso, Balthus či fotograf Henri Cartier-Bresson, ale i na obecnější teoretické úvahy z oblasti výtvarného umění a estetiky. Český čtenář měl možnost seznámit se s myšlením Jeana Claira prostřednictvím knihy "Úvahy o stavu výtvarného umění -- kritika modernity", a "Odpovědnost umělce - Avantgardy mezi strachem a rozumem".

Knihu, která zahrnula dvě Clairovi práce z let 1983 a 1997 vydalo nakladatelství Barrister a Principal v roce 2006, a uspokojí každého, kdo se nespokojí se současnou interpretací výtvarného umění. "Malířství se koncem dvacátého století daří špatně", začíná svoji knihu Jean Clair, a níže dodává: "Přesto se však malířství nikdy netěšilo takovému uznání. Málokterá doba zažila podobný rozpor jako ta naše, že totiž její produkce uměleckých děl je bídná, ale i to nejslabší umění vyvolává nepřeberné množství komentářů". Autor analyzuje souvislosti, všímá si mnoha detailů, a staví je do světla současných tendencí v umění.

Nemusíme s Jean Clairem souhlasit vždy a ve všem, ale nelze mu upřít vynikající schopnost vygenerovat ze zdánlivých protikladných banalit cosi, co bychom snad mohli nazvat skrytou podstatou či pravdou (o umění-o nás), které jsme si přestali všímat. Způsob jeho myšlení je právě přesně to, co mě zajímá, oslovuje a inspiruje, neboť soudím, že naše doba na začátku 21. století potřebuje něco zcela jiného, než pseudointelektuální nekritické přitakání věcem, jevům, či uměleckým produktům, jejichž smysl spočívá jen v tom, že existují. Ano, budujeme muzea moderních umění, abychom do nich z ulice přemístili hromady dlažebních kostek.

Kniha Protivný deník je Clairův "ne-deník", volně zaznamenaný tok myšlenek, úvah a nápadů, jak za ním spontánně přicházely. Dívá se kolem sebe, a píše co ho napadne, v duchu citátu Juliena Greena, neboť když autor píše co ho napadne, začne říkat ty nejdůležitější věci. Clairův hlas je cenný a zajímavý tím, že polemizuje se vším, co se dnes tváří jako nezvratitelná pravda, odzkoušená metoda, zpochybňuje to, na co bychom si měli zvyknout, s čím bychom se měli smířit, či s čím bychom se měli dokonce snad ztotožnit. A píše s velkou znalostí historie, s erudicí slova, se zaujetím i účastí, a jeho texty mají literární kvality.

Závěrem malá ukázka z knihy Protivný deník :

Nejzazší konce

Pro dnešního umělce je vrcholem všeho vystavit své utrpení a -- proč by ne -- i vlastní smrt. Již v sedmdesátých letech se jistý umělec jménem Gunter Saree po tři měsíce, co trvalo jeho umírání na rakovinu, "vystavoval" v avantgardní galerii ve vitríně. Od té doby ještě přibylo případů podobného extrémního chování. Dnes je možné divákům ukázat a prodat všechno; na trhu jsou k dostání fotografie "dokumentující" takové akce -- od páření se zvířaty, přes sadomasochistické rituály a sebemrzačení až k vyměšování a agónii. Jelikož se umění dalo cestou jako v 70.letech erotický obchod, logicky zanedlouho uvidíme v galerii nebo na trhu, jak se po vzoru snuff mores, v současnosti nejžádanějšího pornografického artiklu, provádí vražda. Bude to ve jménu nezadatelné tvůrčí svobody umělce. A najde se klaka, která bude hlasem nalomeným dojetím vychvalovat toto nejkrásnější gesto "posthumanity", a jeho obdivovatelé si koupí ostatky.

Dát veřejně na odiv vlastní smrt si dříve troufli jenom králové. Ale tehdy to byl obřad bez jediného náznaku obscénnosti, odpovídající učení o dvojím těle královském. Králové, bohové, nanejvýš Boží syn, který se nechal ukřižovat. Dnešní umělec, jmenovaný Umělcem nadřazenými nositeli velkých písmen, tedy Ministerstvy, Muzei, Médii, těží z minulosti, o níž už neví vůbec nic, ale považuje se za krále či za Boha, a ve jménu Umění se jako pomyslný Syn obětuje, jak si sám myslí, za lidské stádo.

Ministerská kultura I.

Kultura se rozštěpila, rozdrobila, roztříštila na kousky, stále více se trhá na třásničky a konfety. Slovo "kultura" je teď synonymem pro církvičku místních hodnot, pro triumf toho, co je nejblíž, zálibu ve zvláštnostech, úlitbu "potřebám kultu", polechtávání originálností za každou cenu, pro sektářský žargon a předměstskou hantýrku, domácí "habitus", pro mánii "neznámých jmen", uctívání talismanů, vzývání dobrých duchů, islamo-budhismus v šesti lekcích, nošení otřepených kalhot, pro švába na mozku, exotické kulinářství, studium zmizelých nářečí, dvojitý kroužek v nose, extrémní sporty, vystavování anatomických zvláštností, bludy v obležení, Prousta ve zkráceném vydání, vnitropodnikové předpisy, domácího skřítka, četbu pro negramotné, muzeum pro nevidomé, pro to, co jste viděli v televizi, Kampus pro všechny a cesty na Rajské ostrovy...

Ve jménu Něčeho jiného, ale ne někoho, kultura blízkosti, ne však bližního, se svým povinným tykáním každého zlomyslně nutí do jazykových podivností, do etnické odlišnosti, oděvní entomologie, fyziologické teatrologie, psychologického idiotismu, komportementální marginality, do neslýchané slovní zásoby, prapodivné větné stavby a pekelných decibelů. Každému tedy kulturu, jakou si zaslouží; podivné koláže ze zbytků, vykopávek a toho, co zůstalo na dně hrnce nebo zásuvek, a chování pirátů rejdících kolem ztroskotané lodi.

Monitor Jana Paula
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 1.4. 2011