Islám, integrace a bezzubí tygři z Německa

1. 4. 2011 / Kay Čejka

„Muslimové v Německu německými muslimy“ – toto motto bylo hlavním cílem německé konference o islámu v kostce. Muslimové v Německu by měli být chápáni a měli by se i sami chápat jako součást německé společnosti. Konkrétní cíl DIK v jeho první fázi bylo zlepšit dialog mezi státem a muslimy a tím i dialog pro sociální a právní integraci muslimského náboženství a přispět tak k sociální soudržnosti v Německu, která pomáhají překonávat sociální segregaci a polarizaci společnosti. Tolik cíle. Konference je vyvrcholenímpermanentního konzultačního procesu odborných orgánů – hlavními tématy pracovních skupin byly

• Německý sociální systém a hodnota konsensu
• Náboženské otázky a německé chápání ústavy
• Obchodní a média jako most
• Bezpečnost a islamismus

Vedení konference se před lety ujalo ministerstvo vnitra, neboť za vztahy s náboženskými komunitami v Německu na federální úrovni je tradičně tento úřad odpovědný. A to také předznamenalo první konflikt.

Konference se zůčastnilo 17 představitelů vlády a spolkových zemí a 16 reprezentantů z muslimské strany. Během ní zopakoval nový spolkový ministr vnitra Hans-Peter Friedrich tvrzení, které přednesl již krátce po svém nástupu do funkce: „To, že islám patří k Německu, je fakt, který historicky nelze podložit“ a tím rozkol ve společnosti ještě víc prohloubil. Dále také vyzval zúčastněné zástupce muslimských organizací ke spolupráci s bezpečnostními složkami –, což je ovšem jedním z diskutovaných témat konference. Muslimové by měli sami od sebe a ve vlastním zájmu sledovat, zda se v jejich komunitě nepohybují případní extrémisté. Prevence je lepší než léčba, tvrdí stránky konference.

V reakci na Friedrichovu výzvu například označila předsedkyně Liberálního muslimského sdružení Lamya Kaddor, která má k zavedeným muslimským organizacím velice kritický postoj a vyčítala jim jejich konzervativnost, Friedrichovy výroky za „facku do tváře muslimů“. Šéf Turecké společnosti v Německu dokonce pohrozil, že „pokud ministr vnitra chce boj, má ho mít!“

Hans-Peter Friedrich je poslancem za bavorskou CSU již od roku 1998 a letos nahradil Thomase de Maiziéra, který přebíral post ministra obrany po Karlu-Theodoru zu Guttenbergovi. Friedrich je známý tím, že i přes své klidné vystupování dokáže tvrdě prosazovat svou pozici a nebojí se vystoupit i proti stranickým kolegům.

Tento doposud nenápadný poslanec nyní čelí diskuzi s nejednotnou a nesvrchovanou skupinou různých muslimských sdružení, které vzhledem k těmto nedostatkům jen těžko můžou představovat plnohodnotného partnera.

Integrační a imigrační politika je pro Němce jablkem sváru již dlouho. V poslední době, ještě před kritizovaným výrokem prezidenta Wulffa, strhl na toto téma pozornost národa hlavně nyní již bývalý předseda spolkové banky a člen sociální demokracie (SPD) Thilo Sarrazin se svou knihou „Deutschland schafft sich ab“ (volně přeloženo „Německo se likviduje“). V ní například píše, že: „Integrace je výkon toho, kdo se integruje. Někoho, kdo nic nedělá, nemusím uznávat. Nemusím uznávat nikoho, kdo žije ze státu, kdo tento stát odmítá, ko se nestará dostatečně o vzdělání svých dětí a neustále produkuje další zahalené holčičky (doslovně „Kopftuchmädchen“ – holčičky s šátky) „. Toto a další tvrzení v Sarrazinově knize vysloužilo inteligentímu a velice elokventnímu analytikovi jak ostrou kritiku, tak i široký souhlas. Každopádně následná diskuze, do které se zapojil i turecký ministerský předseda Erdogan, vyhnala počet prodaných výtisků do miliónů a znamenala výbornou reklamu pro Sarrazina.

Integrační politiku ale také komentovali kancléřka Merkelová (křesťanská CDU) a bavorský ministerský předseda Horst Seehofer (křesťanská CSU), který je známý svým konzervativním až odmítavým postojem k imigrantům. Na sjezdu mládežnické organizace CDU/CSU „Junge Union“ vystoupila kancléřka s tvrzením, že multikulturalistický model společnosti selhal. Seehofer dokonce tvrdil, že „Multi-kulti v Německu je mrtvé.“

Angela Merkelová na jedné straně hrozí s přísnými tresty pro jednotlivce, kteří se nechtějí integrovat, na straně druhé ale dodává, že integrace je úkolem také pro „domorodé“ obyvatelstvo. Němci si prý budou muset zvyknout, že se například mešity stanou součástí obrazu německých měst.

Integrační politika je v Německu převážně otázkou koexistence s muslimy a islámem obecně. K tomu se v rámci protiteroristické politiky zemí NATO po 11.9.2001 přidal jako hlavní téma boj proti radikálním islamistům – wahhábistům, ale i radikálním súfíjcům. A to je i v celoevropském kontextu velice ožehavé téma.

Na Mustafu Kemala Atatürka, který do Turecka od jeho založení jako samostatné republiky v roce 1923 po odstranění osmanského chalífátu přinesl sekulární stát a silnou, nacionalisticky orientovanou armádu jako hlavní záruku dodržování na tu dobu velmi moderní turecké ústavy, se už skoro zapomnělo. Atatürkçülük, česky kemalismus, jako ideologie, která definuje základní charakteristiky Turecké republiky, založené na positivismu, pragmatismu, sekularismu a reformismu, racionalismu a osvícenství, je dnes vytěsňován a zapomínán. Kemalismus tvrdí, že pouze republikánský systém s reprezentativní demokracií a unitárním státem, s sociální revolučním populismem může nejlépe reprezentovat přání lidí. Kemalistické reformy přinesly revoluční změnu zejména v postavení žen – v roce 1934 dostaly právo volit, což v zemi, kde je i dnes 98% občanů muslimy, bylo nemyslitelné. Stejně jako sekulární veřejné školství, podobné konceptu laïcité ve Francii, či svoboda myšlení a striktní nezávislost orgánů státu od dominance náboženského myšlení a náboženských institucí. V dnešním Turecku namísto sekulární kemalisticky levicové Lidové republikánské strany vládne prezident Abdullah Gül a premiér Recep Tayyip Erdoğan, bývalý starosta Istanbulu jako předseda konzervativní Strany spravedlnosti a rozvoje, jejíž hlavní „reformační“ frakci tvoří bývalí členové islamistické Strany ctnosti, druhou část tvoří ti, kteří byli členy sociálně konzervativní strany Vlast. Ačkoliv se Erdogan k islamismu otevřeně nehlásí, jeho manželka chodí ostentativně v hidžábu, který kdysi Ataturk zakázal. Stejně jako se změnily politické názory a hodnotové rámce občanů Turecka, změnily se i v evropské, zejména německé diaspoře.

Po dramatických událostech kolem karikatur proroka Mohameda, které jako spektakulárně provokaci islámské nesnášenlivosti otiskl dánský pravicový Jyllands Posten v roce 2006, nebo vášnivých reakcích francouzských muslimů na diskuzi o sekularitě Francouzské republiky na pozadí zákazu nošení šátků – hidžábů a katolických křížů ve francouzských školách, není divu, že se představitelům německé vlády do prosazování už tak diskutovaných opatření k integraci přistěhovalců a zvlášť muslimů moc nechce.

Problém, který celou situaci stěžuje zvláště pro Němce, je neustálý strach z nacistické minulosti německého národa. Diskuze o integraci a multikulturní společnosti je i proto „bezzubá“ a bezvýsledná. Hlavně proto, že kdokoliv kritizuje postoje muslimské či přistěhovalecké strany obecně, buď oprávněně, se může spolehnout, že bude orazítkován jako rasista. Ti, kteří kritizují bezbřehost přistěhovalectví bez pravidel, ale většinou xenofobové a rasisté jsou. O neonacistech z NPD se nedá s klidným svědomím říci, že jsou to demokraté, kteří by měli právo moderním Němcům říkat, jak žít s jinými kulturami v 21. století ...

Tento strach z vlastního stínu německé historie znemožňuje jakýkoliv posun kupředu a některé subjekty z muslimského tábora toho bez váhání asertivně využívají.

Je zřejmé, že multikulturní model společnosti, stavící na respektu k rozmanitosti kulturní mozaiky, alespoň v Německu selhal, anebo přinejmenším neuspěl v očekávané míře. Selhal ale i koncept koncept kulturního resp.náboženského asimilacionismu a sociální integrace. Sociální integraci nechtěl nikdo výrazně financovat. Kulturní integraci také ne. Dnes je napříkald vidět, jak "na východě" SRN umírá lužickosrbská kultura, na kterou místní křesťanští demokraté (většinou političtí katolíci a evangelíci) odmítají dávat peníze (snad proto, že jde o etnicky převažujcí řeckokatolictví). To dokazují i výsledky statistik, podle kterých zhruba 70% tureckých žáků dosáhne pouze tzv. „Hauptschulabschluss“ (srovnatelné s učilištěm v ČR), 42% Turků v pracovním věku v Berlíně jsou nezaměstnaní a každý pátý Turek žijící v Německu neovládá řeč vůbec nebo jen velice špatně.

V současné západní liberální či spíše postliberální společnosti, se soužití různých kultur chápe různě. Vyústilo nakonec ve dvě zdánlivě neslučitelné strategie:

• První strategie transkulturalismu se zaměřuje na interakci a komunikaci mezi různými kulturami. Interakce kultur má poskytnout příležitosti pro komunikaci lidí s kulturními rozdíly tak, aby vytvářeli prolínající se multikulturalismus.
• Druhá strategie se soustředí na izolaci a konzervaci rozmanitosti a kulturní jedinečnosti. Kulturní izolace může chránit jedinečnost místní kultury národa nebo oblasti a tak přispět ke globální kulturní rozmanitosti.

Oproti tomu stojí trend podpory nebo propagace asimilace etnických menšin do dominantní kultury a vytváření konceptu „národa“ a „státu“ na principech vítězné římské republiky. Za vzor mohou sloužit mimo Říma i Spojené státy se zkušeností přistěhovalců, kteří vstoupili na územíNového světa mezi lety 1880 a 1920. Operuje se zde především s pojmem „rovnosti“ v občanství. Nejde ale o kulturní imperialismus?

Dnešní Němci tvrdí, že k integraci přistěhovalců do německé společnosti je zapotřebí, aby v první řadě ovládli řeč, snažili se získat dobré vzdělání a posléze se zapojit do pracovního procesu. Pokud se bude někdo v Německu dovolávat integrace, tolerance a jednání na občanské úrovni rovnosti, musí zprvu přijmout německé státní občanství, což ze zákona implikuje odložit jiná občanství. Musí CTÍT, RESPEKTOVAT a DODRŽOVAT právní a společenské normy a tyto normy stavět nad jakékoliv náboženské normy či právní předpisy.

Turci ale přišli do poválečného Německa za jiným cílem. Přišli si vydělat peníze jako klasičtí gastarbeiteři. Přišli stavět Německo. A stavěli ho. Německý hospodářský zázrak by byl ve válkou zničené a populačně zdecimované zemi nemyslitelný bez Turků. Ve víru ekonomických úspěchů SRN se ovšem na sociální a kulturní soužití nezřídka zapomínalo. Zapomínalo se i na výuku jazyka a výchovu k občanství. Německé občanství tak získali i lidé, kteří neměli základní znalost řeči, kultury, historie země, v níž se jejich rodiče rozhodli žít. Vznikly tak dvě kultury, dvě Německa. Třetí generace nyní odmítá tuto historii napravovat resp. financovat nápravu a rozhoduje arbitrárně na základě právní síly předpisů, vnucených majoritou.

Němci tvrdí, že SRN je sekularizovaný stát, kde platí POUZE ústavní a právní předpisy odsouhlasené demokraticky zvoleným parlamentem a zachycené v jednotlivých zákonících a ústavě. Není možné, aby JAKÝKOLIV subjekt, který chce patřit do německé společnosti, stavěl svá náboženská či etnické pravidla a normy nad pravidla státu, ve kterém chce žít či žije.

To je podle majority zásadní a nejdůležitější krok k integraci kohokoliv do společnosti jakéhokoliv státu. Až po splnění těchto základních požadavků můžeme diskutovat o stavbě mešit v německých městech, školení imámů či zavedení náboženské výuky islámu na veřejných školách. Jde ale o integraci? Nejde už o asimilaci?

Na přítomnost občanů s rozmanitým kulturním, etnickým a náboženským pozadím lze v době globalizace nazírat jako na velký a nutný přínos moderní společnosti. Němci v Německu si představují, že to ale předpokládá, že se všichni v prvé řadě budou považovat za německé občany a teprve v druhé řadě budou muslimy, židy, křesťany nebo čímkoliv, čím budou chtít.

Autor je studentem 2.ročníku VOŠ CR. Článek je psán v rámci odborné praxe z mediální komunikace, kterou autor provádí v Britských listech.

Vytisknout