Moje zlaté stříbrné hodinky. Ty nikomu neprodám ...! Aneb (ještě) několik vět o českém zlatém pokladu

31. 3. 2011 / Jiří Baťa

Budu konstatovat pouze jeden, rozhodující fakt, který souvisí s "novodobými dějinami" ČR, přestože faktografie o osudu českého zlatého pokladu je mnohem bohatší a vede až ke vzniku Československa. Tedy rozhodující fakt, se kterým je spjat vývoj Československa, resp. Česka do dnešních dnů: V knize S. Motla se totiž dočtete šokující konstatování: část zlatého pokladu v historických mincích i zlatých cihlách byla již v době demokracie po r. 1989 zcela bezostyšně prodána, aniž by o tom veřejnost věděla.

Autorovi knihy řekl jeden z velmi dobře informovaných pracovníků Státní banky České republiky na otázku, co je s českým zlatým pokladem: "Copak vy nevíte, že jsme před dvěma lety zlato prodali?" A to v době, kdy na celém světě zlato získávalo na hodnotě a prakticky všechny státy zlato nakupovaly jako trvalou peněžní hodnotu. V té době se Česká republika zlata zbavila prodejem? Zlato bylo prodáno ve dvou etapách v září 1998. V první fázi šlo o 31 tun zlata a toto zlato jsme vyměnili s Německem za dluhopisy. A to se stalo v době, kdy byl guvernérem Státní banky ing. Josef Tošovský.

V knize jsou pochopitelně jmenováni všichni rozhodující členové bankovní rady. A je zajímavé, jak Státní banka v souvislosti s prodejem českého zlata mlžila a to o prostřednictvím internetu. Autor prošel mnoho různých archivů, hovořil s mnoha pamětníky, pročetl mnoho dobového tisku, neméně knih různých autorů k dané problematice, na které se odvolává, takže se lze opodstatněně domnívat, že kniha plná relevantních faktů je věrohodná a je z ní cítit opravdový zájem o osudu a tajemství československého zlatého peněžního pokladu. Tolik fakta, ze výše uvedených zdrojů.

Fakta novodobých dějin Československé republiky, resp. České republiky, nejsou o nic méně zajímavá, za to mnohem smutnější a zdrcující. Fakta, které sice mnou nejsou jako fakta ničím podloženy, nicméně vycházím z běžně dostupných informací, které poskytly, nebo mohou poskytnou všechna média a tedy jsou (či mohly by být) všeobecně známá, tedy něco na způsob veřejného tajemství.

Když pominu výše uvedený fakt neprozřetelného (spíše spekulativního) prodeje zlata v r. 1998, pak dalším tajemným zmizením sice není zlato, ale cca 87 miliard korun ze sociálního a zdravotního zabezpečení, jinými slovy peněz na důchody a penze, převzaté do kompetence nové vlády po listopadové revoluci v r. 1989. Ty se rovněž rozplynuly neznámo pro jaké účely, což dnes krutě pociťujeme v "potřebě" důchodové reformy, neboť fond je mínusový. Dalším, svým způsobem obstrukčním a podvodným aktem, byla kuponová privatizace, ve které byly vyvedeny miliardové částky za směšně nízkou cenu a co hlavní, padla zde za oběť celá řada prosperujících a ve světě známých firem a podniků, které se dostaly do rukou jedinců pro další výhodné manipulace s nimi. Bylo nastartováno tolik nechvalné tunelování, mafiánské praktiky, lobbyismus a v neposlední řadě korupce, která je hluboce zakořeněna do politických praktik do dnešních dnů. Důsledkem toho je další a další mizení peněz ze státní kasy, což mělo a má za následek hluboký státní deficit a enormní státní dluh.

Vezmeme-li v úvahu skutečnost, že ještě v době rozdělení Československa Česká republika disponovala 63,289 tunami zlata a že k dnešnímu dni tvoří tento "zlatý poklad" pouhých 13,7 tuny (kdož ví, zda vůbec), pak všechny další počiny novodobých politických osvícenců (Havel, Klaus aj.)) nás dovedly do situace, kdy vláda má v tresoru "kulové", používá (irelevantních) příměrů např. "řecké cesty" (do pekel), "neufinancování" (nedostatečné finanční prostředky) důchodového systému za 20-30 let, ale i současné problémy s nedostatkem financí zdravotnictvím počínaje, přes školství, bezpečnost, dopravu (silnice, dálnice), sociální strukturu, veřejné výdaje všeobecně a mnohé další až půlmilionovou armádou nezaměstnaných konče. Bylo by to stejné, kdyby se neudály tyto skutečnosti? Jenže, je tu to "kdyby"! Těch kdyby je tolik, že na ně nelze ani relevantně odpovědět.

Naskýtá se tedy otázka, kam tím míří či jak to s námi naši volení zástupitelé (Parlament ČR, vláda ČR), ale i ostatní státní orgány a instituce veřejné a státní správy) myslí. Vždyť 2/3 občanů republiky se nedostává proklamovaných cca 24 tisíc průměrné měsíční mzdy, zatímco zbývající 1/3 si užívá menší či větší "dostatečnosti", mnozí však i "naddostatečnosti". Z čeho asi pochází ta "naddostatečnost"? Z poctivé práce? To sotva. Z úspěšnosti? To určitě, ale jaké? Lze považovat za relevantní, je-li úspěch podložen či dosažen dnes korupcí, jindy tunelováním, podvody, mafiánskými způsoby (systém bílých koní), lobbyismem či jinými trestu hodnými praktikami? Těm "úspěšným" se zadařilo "zatočit" se státními miliardami korun v době plného entuniasmu, kdy lidé věřili v lepší časy, věřili, že se mohou spolehnout na demokraticky zvolené zastupitele, v demokratickou vládu, na čestnou, poctivou a činorodou práci poslanců, senátorů, ministrů, soudců atd. Národ však byl od počátku klamán a okrádán, byl a je dodnes veden v nevědomosti. V lepším případě je (dnes) národ (přesněji řečeno ta převažující méně ekonomicky silná většina obyvatelstva) mystifikován, klamán silnými, ale nepodloženými a nevěrohodnými proklamacemi pravicových politiků v čele s modrým ptactvem, s ostatními koaličními partnery v těsném závěsu.

Ohlédneme-li se zpět k časům, kdy tolik proklínaný komunistický režim měl zcela evidentně zabezpečen finanční potenciál jak ve zlatě (byť řádově menším, než byla původní hodnota), tak ve vyrovnaném státním rozpočtu, v dostatku financí na zdravotnictví (ať bylo nesrovnatelné s dneškem, ale to je otázka technického pokroku, nikoliv režimu), na důchody, ale také na infrastrukturu a jiné veřejné výdaje. Co z toho nám dnes zbylo? Deficit, státní dluh, potřeba drastických reforem, nezaměstnanost, bezdomovectví, snížená bezpečnost občanů, zdravotní a sociální nejistota, demonstrace, stávky. Ano, i to patří k demokracii! Ale bylo nám to zapotřebí, kdyby se neudály věci, které jdou proti občanům této republiky? Kdyby nebylo hamižných, nečestných a nepoctivých politiků, (ruku v ruce s "úspěšnými" podnikateli, managery, lobbyisty), kterým voliči vložili do rukou svou důvěru? Demokracie může být i jiná, pozitivní. Ale to by asi nesmělo dojít k tomu, co je výše popsáno. Mohli jsme být bohatí, ne ve smyslu jednotlivců, i když za jistých okolností, proč ne, ale hlavně bohatí jako stát. Měli jsme k tomu všechny předpoklady, leč ti "úspěšní" toho dovedli lépe využít.Pro sebe, samozřejmě. Občané jim za to však zcela jistě děkovat nebudou.

Mohli jsme být stát bohatý, dnes si můžeme jen říkat jako Jan Werich, když mu spadly hodinky do kádě s asfaltem: Měl jsem zlaté stříbrné hodinky.... My už nemáme ani to obyčejné! I když stále ještě máme co ztratit.

Vytisknout