Orwell, malkontenti a "humanitární intervence"

31. 3. 2011 / Karel Dolejší

Podívejme se na věc blíže. Španělští republikáni bránili demokraticky zvolenou legální vládu proti vojenskému puči, jehož východiskem bylo zahraničí. Franco zaútočil na legální vládu s pomocí koloniálních jednotek přepravených ve spolupráci s fašistickými mocnostmi z Afriky. To co následovalo byla zoufalá snaha civilních úřadů přepadení odolat, a do tohoto úsilí se zapojily i dobrovolnické jednotky, v nichž působil mj. George Orwell. Tyto jednotky byly ze začátku bezesporu podobně vojensky nezkušené jako dnes libyjští povstalci. Byly však také velice mizerně vyzbrojené a zásobované rozhodně hůře než ti, kdo se zmocnili Kaddáfího zbraňových skladišť. Přesto vybojovaly řadu obranných bitev, v nichž nepříteli nic nedarovaly. Navzdory lepšímu výcviku pučistů a jejich zásobování nejnovějšími německými a italskými zbraněmi válka trvala téměř tři roky. Bylo to možné mj. proto, že ti lidé doopravdy věděli, co brání. Nic nenasvědčuje tomu, že pestrobarevné řady libyjské opozice - s výjimkou islamistů - spojuje něco stejně silného a výrazného, jako byla loajalita ke španělské republice.

V Libyi máme před sebou obraz mnohem složitější. Pokud někdo může aspirovat na postavení legální vlády, jsou to stále ještě úřady v Tripolisu, protože sebou samými zvolené povstalecké představitele dosud oficiálně uznaly pouze Francie a Katar. Povstalci, kteří reprezentují kyrenaické kmeny, islamisty a přeběhlíky, tedy pozvedli zbraně proti oficiální vládě, začali útočit na jí kontrolované území a vedlo je k tomu jejich vlastní rozhodnutí. V Tunisku nebo Egyptě nechaly úřady střílet do lidí a stálo to stovky obětí, ale tamní opozice se přesto nesnažila postavit státní moci se zbraní.

Zde bych chtěl na okraj poznamenat, že nejsem tím, kdo hlásá 100% pacifismus za každých okolností. Pokud zde poukazuji na události v Tunisku a Egyptě, dělám to proto, že nenechat se vyprovokovat k násilí ani oběťmi je jedna z možných účinných strategií těch, kdo se rozhodnou postavit utlačitelskému režimu. Jde o jednu sadu pravidel, podle kterých lze hrát - vsadit vše na to, že morální apel poklidných manifestací bude silnější než soudržnost režimního represivního aparátu. Tato sázka ovšem může vyjít, nebo také nemusí. Oběti mohou být brzy značné a moc odhodlaná. - Druhou sadu pravidel pak představují ta, která definují ozbrojené povstání. To je mnohem těžší, bolestnější, riskantnější a také delší hra. Kdo se rozhodne sáhnout po zbraních, musí být připraven hrát podle jejích not a nemůže se na nic vymlouvat. - Mezi těmito dvěma hrami lze sotva nalézt nějaký přechodný prostor, jakkoliv se o to někteří snaží. Každá z nich má vlastní vývojovou logiku odlišnou od své alternativy a vzájemně s ní neslučitelnou.

***

Je tu ovšem ona filozofická teze, že revolta je vždy a všude oprávněna. Mávají na nás Camusem a říkají, že tohle, tato kniha, prý představuje nezpochybnitelné ospravedlnění všech fouňovských rebelií, které se proměnily v jatka a skončily dalším zhoršením poměrů, jež už beztoho za nic nestály. Co s tím? A je vůbec pravda, že by Camusův Člověk revoltující stál na straně každého, kdo se rozhodl zaútočit na státní moc?

Vůbec ne: "...nemůžeme začít jednat, dokud nevíme, zdali a proč máme zabíjet... Člověk je jediné stvoření, které odmítá být tím, čím je. Jde o to, zjistit, zda má toto odmítnutí nutně za následek pouze zničení druhých i sebe sama, zda každá revolta musí nevyhnutelně skončit ospravedlňováním všeobecného vraždění, nebo zda naopak, aniž usiluje o nedosažitelnou nevinnost, dokáže objevit princip přijatelné míry provinění", stojí už v předmluvě. Camus rozhodně nesankcionoval nihilistickou posedlost destrukcí a krvelačné orgie ve jménu "osvobození".

***

Na jednom z diskusních fór věnovaných intervenci do Libye a vojenským výkonům povstalců se americký důstojník nakvašeně a napůl zoufale otázal: Máme být snad spojenci malkontentů? S tímto osifikovaným výrazem ovšem vytáhl na šlachách ze skříně celého kostlivce buřičství 19. století, tématiku kontroverzní a v minulosti propagandisticky velmi zneužívanou. Neboť malkontent - chronický nespokojenec, potížista, rebel bez příčiny - se v časech, kdy vládla restaurační atmosféra, stal v zásadě nadávkou, slovem, které odvádělo pozornost od mizérie poměrů k údajně abnormálnímu psychickému ustrojení každého, kdo si dovolil požadovat jejich nápravu. Analýzy přestalo být třeba, stačilo nálepkování. Kdo má výhrady, je chorobný rozervanec, tečka.

A přesto přese všechno bychom neměli vylévat s vaničkou dítě. Znamená tohle propagandistické zneužití, že něco jako malkontent, chorobný nespokojenec, vůbec neexistuje, a vše, co je s ním spojováno, můžeme prostě připsat na vrub zkaženosti poměrů?

Co měl na mysli onen důstojník, který v souvislosti s libyjskými povstalci hovořil o malkontentech? Bezpochyby jejich zjevnou psychickou nevyrovnanost, polaritu, v níž se na jedné straně objevuje pocit vlastní všemohoucnosti a na druhé, která se nachází snad jen o milimetr dál, naprosté zoufalství a bezmoc. Přesvědčení o tom, že Káddáfí je vyřízený, bylo silné a neobyčejně rozšířené dávno před tím, než to mohla být třeba jen z 10% pravda; tihle vyznavači osvobození ovšem neposlouchají rozkazy, k obyvatelstvu se chovají arogantně, střílí po všem a po ničem a neuvěřitelně plýtvají vzácným vojenským materiálem. Válka je pro ně orgií. A pozoruje-li toto profesionální důstojník, dospěje nutně k názoru, že s takovými kádry se nedá skoro nic dokázat, protože nejsou schopny účelného jednání a při nejbližší příležitosti se nechají postřílet.

V jistý okamžik může znít otázka například následovně: Půjdu si teď hned vystřelit na ty, které nenávidím, nebo se budu snažit, abychom se za pět let všichni osvobodili? Odpověď vymezuje hranici mezi malkontentem a skutečným povstalcem. Malkontent si půjde vystřelit, ať to stojí, co to stojí.

***

Během kosovské války v roce 1999 západní diplomatická a vojenská podpora rozhodla o tom, že namísto konstruktivního úsilí neoficiálního kosovskoalbánského prezidenta Ibrahima Rugovy došly mezinárodního uznání kriminální struktury spojené s Kosovskou osvobozeneckou armádou. Výsledkem údajné humanitární intervence se tak stal vznik etnicky vyčištěného státu ovládaného drogovou mafií a kriminálními gangy, v jehož čele stojí premiér obviněný mj. z ilegálního obchodování s lidskými orgány. Myslel jsem si donedávna, že jako odstrašující příklad "humanitární intervence", která se ani za mák nestará, koho vlastně podporuje, to nejméně na jednu generaci stačilo. Vidím, že jsem se hrubě mýlil.

***

George Orwell začíná svůj Hold Katalánsku vzpomínkou na italského milicionáře, v jehož tváři se zračil bezmezný obdiv k někomu, kdo dokáže takové zvláštní věci jako číst mapu. Člověk tak svobodomyslný jako Orwell pochopitelně ani náhodou nechtěl oslavit princip služební subordinace, a už vůbec ne naznačit, že by dotyčný byl méněcenný a "věděl, kde je jeho místo". Jeho sympatie vzbudil očividný fakt, že milicionář si je velmi dobře vědom, co dokáže a co nedokáže, a neváhá ocenit toho, kdo dovede víc.

Zvláštností války je skutečnost, že v ní člověk musí být schopen náležitě ocenit dokonce i nepřítele, protože jinak by nad ním nikdy nedokázal zvítězit. Podle zpráv západních korespondentů z Libye tohle u povstaleckých jednotek nenajdete. To ale znamená, že si ani nezaslouží zvítězit.

Věřit, že tahle banda "bojovníků za svobodu" dokáže bez cizí pozemní intervence Kadáfího porazit, znamená spoléhat na zázrak.

Vytisknout