Ne vše, v čem žijeme, lze označit jako kapitalismus

31. 3. 2011 / Michael Kroh

Karel Dolejší tento přístup považuje za apologetiku současných poměrů. I on má v mnohém pravdu, jenže se dopouští stejné metodologické chyby jako celá řada jeho kolegů z řad současných i minulých radikálně levicových aktivistů: považuje vše, v čem žijeme, za kapitalismus. Z toho mu vychází logicky jediná alternativa v podobě "totální" negace kapitalismu. Že k negaci kapitalismu jednou dojde, nepochybuji ani já. Každý společenský systém dříve či později vyčerpá svoje rozvojové možnosti a bude nahrazen nějakým jiným, lépe vyhovujícím danému stupni vývoje společnosti.

Nicméně na současné poměry se nelze dívat podle zjednodušujícího schématu "vše je kapitalismus, kapitalismus je zlo čili nelegitimní, tudíž jedinou přijatelnou formou boje proti zlu je likvidace kapitalismu". Chápu, že takto ostře to Karel Dolejší nevyslovil, je to trochu nadsázka, souhlasím však s Čulíkem, že kapitalismus není jen zlo, ale v minulosti i přítomnosti přinesl a stále ještě přináší (ať si o tom myslí každý, co chce) i mnoho dobrého. Toto tvrzení není vůbec v rozporu s přiznáním existence zla v samotné podstatě kapitalismu a smíření s ním. Prostě svět není černobílý, je vnitřně rozporný a má svoji pozitivní i negativní stránku.

Nelze také přehlédnout, že kapitalismus za dobu své existence prošel řadou vývojových fází: od raného, velmi krutého kapitalismu s mnoha feudálními prvky, přes liberální kapitalismus (volné soutěže), monopolní kapitalismus, státně monopolní kapitalismus až k dnešnímu sociálně státnímu kapitalismu. Každé stádium přitom obsahuje v sobě materiální i ideologické prvky předchozích fází a dokonce i předkapitalistických společenských formací. Je logické, že obsahuje i prvky budoucího překonání kapitalismu, jen jsme je ještě plně neodhalili a nedocenili. Společnost je zasazena do přírodního (a tudíž nekapitalistického) rámce a sama představuje velmi složitý mnohorozměrný organismus, jehož mnohé součásti (například rodina, komunity apod.) nelze považovat za imanentní kapitalismu, jsou jím však ovlivněné.

Představu, že alternativy vůči současným společenským poměrům najdeme v diskusi, považuji za poněkud naivní. Alternativy musíme hledat především v samotné skutečnosti. Pokud je tam nejsme schopni vidět, neznamená to, že nejsou, ale svědčí to pouze o omezenosti našeho poznání. Ti, co chtějí z ideologických (neboť jsou nositeli existujících ideologických prvků minulých vývojových fází) nebo materiálních důvodů pouze zakonzervovat daný stav nebo dokonce vrátit společnost o mnoho desetiletí zpět, to mají jednodušší, protože mají před očima hotový a navíc stále ještě někde existující koncept.

Budoucí lepší společnost se zrodí z dnešních alternativ vůči všemu negativnímu, co trápí současnou generaci. Ne však ze všech, ale pouze z těch, které za své přijme většina občanů. Jan Čulík správně podotýká, že tato většina nemá ještě na radikálním odstranění ekonomických kapitálových vztahů zájem. Proto přijme spíše takové alternativy, které jsou reformní, nikoli revoluční povahy. Nevidím to jako důvod ke stesku nad údajnou nechápavostí našich spoluobčanů, nýbrž jako projev jejich racionálního hodnocení existujících variant, který akcentuje i možné negativní dopady příliš radikálních kroků. Stejně jako kapitalismus, má i antikapitalismus v sobě nejen dobro, ale i kus zla. Bohužel v minulosti toho zla bylo u něj až příliš, a proto je opatrnost zcela namístě. Tudíž i korekce Dolejšího Čulíkem.

Vytisknout