ANALÝZA

Bída přípravy (i) penzijní reformy

14. 3. 2011 / Jaroslav Šulc

Již tak frekventované téma se stalo v tomto týdnu ještě diskutovanějším – a jak jinak, dostalo se i na publicistický kanál ČT 24, kde mu byla v úterý 8. března věnována před půlnocí skoro čtvrthodina. Moderátor Martin Veselovský si do studia vyváženě pozval dva experty z protilehlého politického spektra – za parlamentní vládní parlamentní většinu Pavla Suchánka (ODS), nyní předsedu významného rozpočtového výboru a proti němu za opozici ekonomického experta KSČM Jiřího Dolejše.

Moderátor tentokrát uchopil téma penzijní reformy z nečekané pozice, která oba experty zjevně naprosto vyvedla z rovnováhy. Ptal se jich, jak je to vůbec možné, že předložená (nyní jediná, byť ve zrychlené frekvenci opakovaně měněná) varianta reformy důchodů vzbuzuje takové reakce (jednoznačným odporem ze strany odborů a opozice počínaje a nepříjemnými otázkami prezidenta Klause konče). A také ho zajímalo, zda prapůvod vzedmutých emocí náhodou nepramení již z fatálně špatného přístupu autorů reformy při volbě samotné metody práce na reformě.

Jestli volba moderátorových otázek spíše mile překvapila jeho evidentní zasvěceností a hloubkou informovanosti o podstatě problému, odpovědi obou expertů v kontrastu s tím většinou spíše šokovaly.

Z opakovaných vyjádření předsedy Pavla Suchánka, který blamáž vlády sváděl na údajně kontinuálně pracující tzv. Bezděkovy komise se zdá, že zjevně vůbec netuší, jak podstatný byl rozdíl mezi první a druhou komisí k penzijní reformě, které jen shodou okolností mají jméno po jednom z jejich členů – Vladimíru Bezděkovi. Zřejmě Pavlu Suchánkovi nikdo neřekl, jak úporně se Vladimír Bezděk bránil, aby – když ne prvá, tak především druhá komise nesla „jeho jméno“. Protože on sám nejlépe ví, jak principiálně odlišně jsou obě komise personálně sestavené, jak odlišná mají zadání a od počátku musel vědět, jak odlišné budou mít obě komise nutně i finální výsledky. Nepochybně byl schopen dohlédnout jak odlišně budou výstupy na veřejnosti přijaty. Zatímco první s uznáním (za profesionální a odborně obtížně zpochybnitelnou práci – zde není možné jít do detailů), tak druhá odporem napříč veřejností i politickým spektrem.

Odbočme: Vladimír Bezděk to po čase vzdal, protože se smířil s faktem, že označení „Bezděkova komise č. 2“ je srozumitelná mediální zkratka a s tou se v dnešní éře zjednodušující komunikace bojovat úspěšně nedá. Je mi Vládi osobně líto...

Ale zpět k věci samé: Dlužno dodat, že se Jiří Dolejš tu a tam pokoušel Pavlovi Suchánkovi koncepční rozdíly v obou komisích vysvětlit, leč naprosto marně.

Proto je na tomto místě třeba připomenout, že zatímco první Bezděkova komise, končící v roce 2005, byla založena na přísně demokratických pravidlech rovnoprávného dialogu všech zúčastněných při řešení tak zásadního projektu, jakým je penzijní reforma, především:

• zastoupení v tzv. Týmu expertů mělo všech v té době pět parlamentních politických stran (ČSSD, KDU-ČSL, KSČM, ODS a US-DEU) formou dvou delegátů, a vedle nich tam byli zástupci zainteresovaných ministerstev práce, financí resp. vlády;
• každá z těchto politických stran jmenovala svého jednoho či dva zástupce do tzv. Pracovní skupiny;
• složení Výkonného týmu v čele s Vladimírem Bezděkem jako koordinátorem prací bylo jen ryze pracovní, v zásadě apolitické a tudíž jen takové, aby fakticky zajišťovalo po technické a organizační stránce provádění rozsáhlých analýz a modelových prognóz s využitím odborných kapacit státní správy. Co se týče zadání, tak Výkonný tým měl od tehdejší vlády za úkol v průběhu 9 měsíců předložit výstupní text, ze kterého bude zřejmé, jak si která parlamentní strana penzijní reformu představuje. Mělo se tak učinit v podobě variant, které budou vzájemně mezi sebou exaktně porovnatelné podle řady kritérií (u budoucího důchodového systému jeho příjmy, výdaje a saldo, a hlavně úroveň budoucích důchodů v porovnání s budoucími pracovními příjmy – tzv. náhradový poměr, a to včetně porovnání speciálních mikrofinančních kritérií), detaily viz na www.reformaduchodu.cz. To se také stalo! Každý – třeba volič, či odpovědný politik, když si dal tu práci, tak mohl tenkrát ocenit a navzájem vcelku jasně srovnat výhody a nevýhody každé varianty. To je minulost – bohužel!

A co tzv. Druhá Bezděkova komise – přesněji Poradní expertní sbor ministra práce a ministra financí z roku 2010? Ta měla jen podobně znějící úkol: „...aktualizovat projekci státního důchodového systému a doporučit změny v důchodovém systému, které by jej učinily středně a dlouhodobě odolnějšími vůči různým rizikům“ (viz Závěrečná zpráva PES, str. 1). Nejde jen o zcela zásadní posun v zadání – nyní již ne varianty reformy třeba s vyčíslením výše budoucích důchodů a podmínek, za jakých by mohly být budoucím seniorům vypláceny, ale „jen“ v návrhu na diverzifikaci penzijního systému do podoby, aby byl odolnější vůči různým rizikům, a především v personálním složení komise.

Již tedy ne rovnoprávný politický klíč, parita, stejně silná pozice všech relevantních účastníků navrhujícího parametry přerozdělování obrovské sumy společenského bohatství a předurčující míru mezigenerační solidarity na dlouhá desetiletí, ale jen profesní příslušnost. Došlo ke kombinaci reprezentantů různých finančních institucí (shodou okolností i včetně Vladimíra Bezděka, který ve druhé polovině minulé dekády přešel na pozici generálního ředitele penzijního fondu AEGON, a.s.), která každá z nich má své bytostné lobbyistické zájmy při očekávané a nepochybně nezbytné úpravě penzijního systému a zástupců státní správy na úrovni náměstkyně ministra a vrchního ředitele. Nutno dodat pro přesnost – byla zde jediná výjimka zařazená do PES až na poslední chvíli, kdy se práce již rozběhly – dr. Vít Samek jako mezinárodně uznávaný expert na penzijní systémy, pracující sice jako právník na ČMKOS, avšak v PES figurující jen za svou osobu.

Podle toho, jak byl PES od počátku personálně většinově složen a jaké „dostal“ zadání, také nutně předurčilo výsledek a v dalším kroku přineslo i převážně negativní reakce na něj. A to ať široké veřejnosti, politiků (i z vládního tábora), či odborníků, ať těch, kterých by se to přímo mohlo týkat (90 % respondentů specializovaného finančního serveru www.měšec.cz na otázku o vstupu do II. fondového pilíře říká, že o opt-out zájem nemají), případně ostatních, když se dozvěděli, že by tuto „variantu“ penzijní reformy nadosmrti spláceli zvýšenou DPH; koktejl to je makroekonomicky nebezpečný a politicky sebevražedný.

Nemělo by proto být překvapením, že i obvykle docela zdrženlivý president Václav Klaus neobyčejně důrazně a pro mnohé překvapivě otevřeně zpochybnil proces přípravy tohoto zatím posledního kola důchodové reformy, který i jemu připadá v principu chybný a v důsledcích nebezpečný a krátkozraký (a není zdaleka sám). Četba Britských listů to dostatečně dobře dokumentuje.

Profesionální porovnání procesu nyní zvoleného u přípravy tohoto kola důchodové reformy a procesu jak ho doporučují experti nejen kritiku potvrzuje, ale nachází i vysvětlení – a jen zčásti to je v genech.

V Evropě jsme Češi a Řekové asi nejlepšími improvizátory. Dokázali jsme takhle jakž takž ošetřit i problémy, které by nikdo jiný nezvládl. Jenže i nejlepší improvizování má své limity. U Řeků to byl státní rozpočet ve vztahu k EU, u nás to je už patnáct let třeba důchodová reforma, nebo strategie boje proti korupci (vzpomeňte na akci čisté ruce) a půl tuctu dalších problémů. Lidsky se dá pochopit, že brilantní improvizátoři zkoušejí pokračovat po svém za každé situace a v každé oblasti.

Protože (na rozdíl od mnoha vyspělých zemí) zatím nemáme rozdělenou politickou a správní sféru, tak se zdá, že nám stále více chybí i jasný návod na to, jak provádět strategickou práci. Až dosud přípravu větších akcí většinou odkládáme pod záminkou, že právě teď je třeba řešit úplně jiné priority, místo věcné diskuze se hádáme často na hranici žalovatelnosti, zásadně pracujeme v cyklu od voleb do voleb a někdy dokonce přijímáme nešťastná a fatálně chybná rozhodnutí jen proto, že údajně nebyl čas či vůle věci řešit koncepčně a demokratickým dialogem (tristní je třeba čerstvá a drahá zkušenost s fotovoltaikou).

Přitom nelze říci, že by tu bylo „pole zcela neorané“.

Pár klíčových osob v tomto státě přece ví, že již vloni v červnu aktualizovala naše veřejná správa v široké spolupráci s experty poměrně podrobný návod na to, jak by měl vypadat (mezinárodně i u nás) otestovaný proces strategické práce (třeba na klíčových reformách). Je užitelný pro jednotlivé reformy a strategie a byl dokonce navržen tehdejšímu „úřednickému“ premiérovi k urychlenému celostátnímu zavedení. Návrh však přesahoval kompetence jeho vlády a nebyl proto formálně vládě předložen. Mezi jeho stoupence patřili i občané se zkušeností jako místopředseda vlády, ministr, předseda Statistického úřadu, náměstek ministra nebo člen NERVu. Je a bude trvale aktualizován a je kdykoli použitelný. Hlavní autor, Přemysl Pergler, má rozsáhlé mezinárodní zkušenosti s metodikou strategické práce a pokud byl v ČR, tak se aktivně účastnil přípravy metodiky i práce v první Bezděkově komisi (kdo má zájem, ať se podívá na www.pp.pergler.org).

Jsou snad pochybnosti, zda s návrhem, jak se takovéto strategické dokumenty připravují, byli opravdu potenciální uživatelé seznámeni nebo zda se komunikace někde zadrhla. Takový zádrhel by měl být řešitelný. Větší překážkou bude orientace části dnešní správní a politické sféry na boj o osobní moc, který je v dosud používaných (a činnost PES, ale také třeba jejího následovníka v podobě NERVu, kde rovněž absentují lidé ze sociálněji orientovaného spektra) jsou toho smutným dokladem. Tato orientace na boj o osobní moc či vliv a další prebendy je v zastaralých rozhodovacích procesech méně viditelná a více účinná. Snahy setrvat na mocenských pozicích však mohou – ovšem ke škodě věci – zavedení účinného, ale ani ne mocenského ani silového procesu strategické práce i v této zemi zbytečně oddálit a dále její odbornou a politickou scénu polarizovat.

Vedle finanční a sociální ztráty z odkladů v řešení nazrávajících problémů jde hlavně o čas: Není zřejmě pochyb o tom, že nakonec i my půjdeme cestou vyspělých států: v široké spolupráci všech zainteresovaných partnerů (včetně sociálních, regionálních atd.) podle dohodnutého vyzkoušeného postupu zpracovávat monovariantní nebo polyvariantní návrhy, vyjednávat o nich, poté rozhodovat, implementovat, realizovat, hodnotit a aktualizovat.

Jsou tu již jisté zkušenosti: Když byl takovýto proces, opřený o mezinárodně otestované poznatky moderního řízení i u nás v minulých deseti letech opakovaně zkoušen, probíhal v našich podmínkách dokonce o něco lépe, než porovnatelné aplikace v cizině. Nemají proto pravdu skeptikové, že u nás nic nejde. Platí tu totéž, co v celém světě: když se práce místo improvizace profesionálně připraví a když se zpacifikují ti, kteří se ji snaží zdržovat, jde to.

Jiří Dolejš – ať je možné mu vyčíst, že svého partnera neupozornil na fatální neznalosti (ale ani předseda rozpočtového výboru nemůže rozumět všemu) – si přece jen zaslouží pochvalu v jednom bodě: Nezištně nabídl vládní koalici způsob, jak se dostat z nynější penzijní šlamastyky. Ne „lépe vysvětlovat“ nevysvětlitelné, ale přestat už konečně krátkozrace silově válcovat protivníky jen díky okamžité 118 hlasovací převaze ve Sněmovně Parlamentu a vrátit se k metodě strategické práce, která se tak osvědčila třeba v případě první Bezděkovy komise. K metodě seriózního dialogu všech zainteresovaných partnerů.

Soudím, že nejde jen o metodu, jak nalézt dobré a konsensuálně přijatelné řešení penzijní reformy, ale že jde o metodu použitelnou velmi univerzálně. Této zemi by se to mohlo vyplatit.

Autor je ekonomický expert ČMKOS

Vytisknout