Hrdinové

14. 3. 2011 / Miloslav Štěrba

Pak následovali „političtí“ hrdinové typu dr. Milady Horákové a bří Mašínů, a nesmíme zapomenout na partyzány, významnou množinu zprofanovaných „hrdinů práce“ aj.

Člen Vojenského historického ústavu nachází hrdiny zvláště mezi vojáky. A to i v řadách rakousko-uherské armády, kde mohli „prokázat svoji osobní statečnost a pak byli dekorováni vysokými řády habsburské monarchie“. A uvádí příklad: „Mezi šedesáti stíhacími esy rakousko-uherského letectva bylo kupříkladu hned pět Čechů.“ Uvedený počet pěti letců-Čechů je vskutku přesvědčivý. Ale autor uvádí i jiný příklad, kdy bývalí vojáci Rakousko-uherské monarchie, posléze příslušníci Čs. armádního sboru v Rusku svedli desítky vítězných bitev s bolševiky. Jako potvrzení statečnosti našich vojáků uvádí prý zdomácnělé pořekadlo: „Lučše s čortom, čem s Čechami vojevat'“ (Je lepší bojovat s čertem než s Čechy!) Jako rusista jsem se s tímto „zdomácnělým poředadlem“ nikdy nesetkal, ale člověk se musí stále učit.

Eduard Stehlík oponuje rozšířenému názoru, že v dobách nacistické okupace většinově národ kolaboroval. Tvrdí, že to není pravda, neboť na „domácí frontě, která si svou krutostí v ničem nezadala se skutečným bojištěm, se bily tisíce Čechů“. A domácí odboj „nedělali jenom vojáci, ale zejména „obyčejní“ lidé“, a tisíce z nich za to zaplatilo životy. Umírali jako „hrdinové“, tvrdí autor.

Opírá se o tvrzení německých kněží, kteří byli přítomni popravám ve věznici v Berlíně-Plötzensee, „hovořili o českých ženách, jdoucích na smrt, jako o světicích.“ Zdůrazňuji - takto hovořili kněží, příslušníci národa, z něhož vzešli nejen nacističtí vrazi, ale i současný papež. Bylo by tudíž logické, kdyby i „svatý otec“ dostával od představitelů českých katolíků návrhy na blahoslavení zmíněných světic.

K nim zajisté patří mladá komunistka Maruška Kudeříková, sťatá v Německu ve věku 22 let. Její hořký osud zůstává ukrytý ve filmu „...a pozdravuji vlaštovky“, s Magdou Vašáryovou v hlavní roli (1972, režie Jaromil Jireš). I k osudu mladé komunistky jako by patřil závěr autora, že se „...režim hrdinů bál, dokázali totiž, že jsou ochotni nasazovat život pro ideály svobody a demokracie, a tím se stali nebezpečnými. Proto postupně mizeli.“ Proč ale mizí dnes, po vítězství pravdy a lásky, svobody a demokracie....?

Vědecký pracovník Vojenského ústavu uzavírá svoji stať upozorněním, že hrdinů máme i dnes dostatek. Naše armáda má podle Eduarda Stehlíka vojáky, kteří obstáli v bojích s krutým a nevypočitatelným nepřítelem, a zejména nezapomíná na příslušníky speciální vojenské policejní jednotky, která působí nejen na území České republiky, ale i v krizových oblastech současného neklidného světa. Mohl ještě upřesnit, zda Česká televize je rovněž součástí „neklidného světa“. Protože zajisté nás čeká další vyznamenávání „adekvátních“ hrdinských činů hrdinných vojenských policistů.

Vytisknout