Hrdinové

14. 3. 2011 / Miloslav Štěrba

Na trnitou cestu vyhledávání hrdinů v historii našeho národa se v sobotní MfD vydal Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu. Redakční (nebo autorův?) titulek, že „Máme své hrdiny, jen je málo známe“, napovídá, jak ošemetné je samotné označení „hrdina“. Konečně, i klasici satiry (Vlasta Burian, N.V. Gogol aj.) dokázali „divy“ při práci s tímto pojmem. V nekonečné řadě hrdinů nalezneme u nás především oběti, jakými byli „národní“ hrdina Julius Fučík, Jan Hus či zbojníci Jánošík a Ondráš.

Pak následovali „političtí“ hrdinové typu dr. Milady Horákové a bří Mašínů, a nesmíme zapomenout na partyzány, významnou množinu zprofanovaných „hrdinů práce“ aj.

Člen Vojenského historického ústavu nachází hrdiny zvláště mezi vojáky. A to i v řadách rakousko-uherské armády, kde mohli „prokázat svoji osobní statečnost a pak byli dekorováni vysokými řády habsburské monarchie“. A uvádí příklad: „Mezi šedesáti stíhacími esy rakousko-uherského letectva bylo kupříkladu hned pět Čechů.“ Uvedený počet pěti letců-Čechů je vskutku přesvědčivý. Ale autor uvádí i jiný příklad, kdy bývalí vojáci Rakousko-uherské monarchie, posléze příslušníci Čs. armádního sboru v Rusku svedli desítky vítězných bitev s bolševiky. Jako potvrzení statečnosti našich vojáků uvádí prý zdomácnělé pořekadlo: „Lučše s čortom, čem s Čechami vojevat'“ (Je lepší bojovat s čertem než s Čechy!) Jako rusista jsem se s tímto „zdomácnělým poředadlem“ nikdy nesetkal, ale člověk se musí stále učit.

Eduard Stehlík oponuje rozšířenému názoru, že v dobách nacistické okupace většinově národ kolaboroval. Tvrdí, že to není pravda, neboť na „domácí frontě, která si svou krutostí v ničem nezadala se skutečným bojištěm, se bily tisíce Čechů“. A domácí odboj „nedělali jenom vojáci, ale zejména „obyčejní“ lidé“, a tisíce z nich za to zaplatilo životy. Umírali jako „hrdinové“, tvrdí autor.

Opírá se o tvrzení německých kněží, kteří byli přítomni popravám ve věznici v Berlíně-Plötzensee, „hovořili o českých ženách, jdoucích na smrt, jako o světicích.“ Zdůrazňuji - takto hovořili kněží, příslušníci národa, z něhož vzešli nejen nacističtí vrazi, ale i současný papež. Bylo by tudíž logické, kdyby i „svatý otec“ dostával od představitelů českých katolíků návrhy na blahoslavení zmíněných světic.

K nim zajisté patří mladá komunistka Maruška Kudeříková, sťatá v Německu ve věku 22 let. Její hořký osud zůstává ukrytý ve filmu „...a pozdravuji vlaštovky“, s Magdou Vašáryovou v hlavní roli (1972, režie Jaromil Jireš). I k osudu mladé komunistky jako by patřil závěr autora, že se „...režim hrdinů bál, dokázali totiž, že jsou ochotni nasazovat život pro ideály svobody a demokracie, a tím se stali nebezpečnými. Proto postupně mizeli.“ Proč ale mizí dnes, po vítězství pravdy a lásky, svobody a demokracie....?

Vědecký pracovník Vojenského ústavu uzavírá svoji stať upozorněním, že hrdinů máme i dnes dostatek. Naše armáda má podle Eduarda Stehlíka vojáky, kteří obstáli v bojích s krutým a nevypočitatelným nepřítelem, a zejména nezapomíná na příslušníky speciální vojenské policejní jednotky, která působí nejen na území České republiky, ale i v krizových oblastech současného neklidného světa. Mohl ještě upřesnit, zda Česká televize je rovněž součástí „neklidného světa“. Protože zajisté nás čeká další vyznamenávání „adekvátních“ hrdinských činů hrdinných vojenských policistů.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 14.3. 2011