Na levici

14. 3. 2011 / Jan Makovička

Dělal jsem pořádek ve své domácí knihovně a objevil při tom dávno zapomenutou knihu filosofa a právníka Emila Svobody (1878 -- 1948) "Věci všední i nevšední" (vydal Melantrich, 1931). Tu knížku jsem koupil doslova za pár korun v antikvariátu v Dlážděné před třiceti nebo více lety. Jsou to krátké články či úvahy rozličného obsahu, které trochu upomínají na Karla Čapka. Knížka je to značně opotřebovaná, chybí nejen obal ale i titulní list, je to brožovaný výtisk, který se rozpadá na jednotlivé listy. Co s tím? V antikvariátu takovou knihu nebudou chtít. Ale přece mě kdysi musela něčím zaujmout. Začal jsem v knize listovat a pak se začetl do úvahy s názvem "Na levici".

Autor se zjevně hlásil k levici, což u předválečné české inteligence nebylo nic překvapivého, a pak jsem četl: " Proč se více nesbližujeme, my leví? Proč je mezi námi plno nedorozumění? Proč aspoň ve velkých věcech se nehledáme intensivněji k společnému zápasu? Politika není možná bez kompromisů v taktice. Ale takový kompromis se nesmí dotknout myšlenkového základu. S ideami se neobchoduje. Z úst levého politika nikdy nesmí zaznít věty, převzaté ze zbrojnice tábora "pravých". Při koalicích je třeba dobře rozlišit věci společné od takových, kde ustoupit není možno. Lepší je poctivá oposice, než vláda, získaná kompromisem, který kompromituje.

Komunisté svým programem negace a rozvratu sami se vylučují. Zahraniční velení se stará o to, aby nepřišli k rozumu. Ale ostatní členové levého směru, hledejte těsnou spolupráci a nedělejte nic, čím by se rozbil a zeslabil tábor levých. Absolutní vláda pravice je strašná věc -- líheň budoucích nebezpečí a zmatků. Právě proto se jednota levice nesmí rozbít. Ať v oposici nebo ve vládě -- vždycky musí mít význam síly nepřekonatelné".

Mám pocit, že tyto věty jsou aktuální téměř bezvýhradně i dnes, až na to, že komunisté nemají již 21 let žádné zahraniční velení. Takže by ten rozum mít mohli a měli. Jen nevím, zda "k rozumu", jak píše E. Svoboda, přijde nejen KSČM ale hlavně ČSSD. Když jsem počátkem devadesátých vstoupil do ČSSD byl jsem značně naivní, domníval jsem se, zřejmě mylně, že ČSSD je levicová strana. Dostal jsem se pak do zvláštní situace, byl jsem ve straně, kterou jsem ani při nejlepší vůli nemohl ve volbách dát svůj hlas (kromě voleb v roce 1990). Takže jsem po několika letech členství ze strany vystoupil. Udělal jsem dobře: ČSSD budovala kapitalismus stejně horlivě jako ODS. Privatizace, restituce a deregulace pokračovaly nezměněným tempem. Když se sociální demokraté chopili po volbách moci, hledali koaliční partnery právě na pravici. Ideálem , pokud lze vůbec hovořit o nějakých ideálech, byl kapitalismus s lidskou tváří. To je ale marnost a nic než marnost -- současný převážně finanční kapitalismus žádnou lidskou tvář nemá. Troufám si tvrdit, že kapitalismus dopěl do stádia, kdy je nereformovatelný.

Nastávající sjezd ČSSD by mohl (nebo spíše měl) rehabilitovat sociální demokracii jako levicovou stranu. Měl by nabízet postkapitalistickou alternativu společnosti aspoň jako ideál, ke kterému bychom se chtěli postupně přiblížit. Myšlenky Tomáše Handyho (Hlad ducha, Praha 1999), Františka Modráčka (Samospráva práce, Praha 1918), Bedřicha Vymětalíka (Cesta k člověku, Scriptum Praha 1993) atd. jsou stále inspirativní i dnes. Nebo jsem na stará kolena nepoučitelně naivní?

Nejspíš se po sjezdu ČSSD toho mnoho nezmění. ČSSD pojede dál ve svých vyjetých kolejích a to bude stačit k tomu, aby příští volby sociální demokraté vyhráli. S tak omezenou a slaboduchou vládou, kterou jsme si v poslední ch parlamentních volbách zvolili, se snad ani prohrát nedá. A pak, obávám se, bude se historie opakovat. ČSSD bude potřebovat někoho do party, sama vládu nevytvoří, tolik hlasů ve volbách nedostane, koalici s komunisty i jejich nepřímou podporu odmítne, na usnesení bohumínského sjezdu bude nadále trvat jako křesťané na Písmu svatém a obrátí tedy svou pozornost na některou z pravicových stran. A dál už to známe. To je několikrát vyzkoušený recept, který se vždy neosvědčil. Pro budoucnost ČSSD to může mít osudové následky.

Budu rád, když se ukáže, že jsem se mýlil.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 14.3. 2011