Erupce nebo erekce

24. 1. 2011 / Jiří Jírovec

Zhruba ve stejné době se mi do ruky dostal text, který napsal můj příbuzný, patnáctiletý student gymnasia. Týká se státních maturit. Poslal jsem mu text zpátky s několika poznámkami. Po nějaké době se k němu vracím, protože dosti dobře ilustruje ošemetnost Čulíkova názoru :

Student, říkejme mu třeba Martin, si našel určité informace, vytřídil je -- přesněji řečeno vyřadil ty, které se mu nehodily pro zamýšlený závěr - a výsledek předkládá jako samostatný názor. Po prvním přečtení jsem podlehl jistému obdivu, že se jako patnáctiletý zajímá o politický problém. Moje generace měla v patnácti jiné starosti a hlavně se jí nikdo na nic neptal.

Pak mi ale došlo, že mám před sebou něco jakou PowerPointovou presentaci, kterou lidé tak často připravují, aniž by si uvědomovali její mělkost a uvědomovali si, že povyšují formu nad obsah. Martinův původní text, vložený do mých poznámek je zvýrazněn kursivou.

Martin na moje poznámky nereagoval. Slovo "děkuji" k projektu nezapadá a tak proč se obtěžovat. Ve škole dělá projekty, ale těžko kdy slyšel něco o zpětné vazbě.

Biflování je termín, který je má negativní konotaci. Cílem základního a středního vzdělání je vytvořit v paměti mozku soubor základních informací a naučit mozek takové informace zpracovávat.

O biflování rádi mluví reformátoři, aniž by připustili, že bez těch informací nemá mozek co kreativně nebo jinak zpracovávat. Naučit se slušně další jazyk znamená vpravit do mozku asi 5000 slov a několik desítek gramatických pravidel. Lékař se musí nabiflovat anatomii těla a základy farmakologie a spoustu jiných věcí, aby pacienta nezabil hned prvním říznutím a nebo receptem. Lékař jistě ví, kde informace najít, ale musí je mít v hlavě, protože během operace nemůže jít na internet a googlovat.

Reformátoři tvrdí, že není důležité mít informace v mozku, ale vědět, kde je lze najít. To je naprostý nesmysl, protože bez základních vědomostí a souvislostí není člověk schopen neznámé informace zpracovat užitečným způsobem. Mozek s alespoň nějakými informacemi je daleko rychlejší než prázdný mozek u počítače.

Termín "plnohodnotný člověk" je zavádějící. Studium na základní a střední škole nevytváří plnohodnotného člověka. Dává toliko základ k tomu, aby se jedinec mohl jednou přiblížit ke svému potenciálu.

Když byla moje dcera na universitě, nepostrádala schopnost kreativního myšlení, ale mnohé základní znalosti, které si neodnesla ze střední školy. Musela se tedy "dobiflovat" řadu věcí, protože universitní kursy automaticky počítaly s tím, že studenti ony znalosti mají.

Není mi jasné, co znamená schopnost "snadno komunikovat se společností". Otázka je co komunikovat, jak, kde a s kým.

Co znamená "profilování škol" v praxi? Nejspíš to je eufemismus pro snadnější získání diplomu. Plzeňská prava se tímto směrem vyprofilovala a prokazatelně podpořila studenty se vhodnými konexemi. Práva takhle absolvovala jistá Řápková. Když se jí reportér ptal na základní věci z práv, nevěděla vůbec nic.

Našel jsem na Googlu rozhovor s Konradem Liessemannem . Říká tam zhruba stejnou věc, jenže o universitách. Mezi střední školou a universitou je zásadní rozdíl právě v tom, že student na universitě by měl mít základní znalosti a nemusel se pracně doučovat, že existuje chemický prvek olovo a že jeho sloučenina byl používána jako přísada do benzinu.

Problém universit se zdá být v tom, že profesoři příliš mnoho času tráví posunováním vlastní kariéry a sháněním grantů na výzkum a tak nemají čas otevírat obzory studentům. A mnozí z nich neumějí učit.

Jistě, formálním cílem studia na střední škole může být maturita (důkaz absolventovy schopnosti zvládnout jistý rozsah látky a jeho připravenosti pro další vzdělávání. Jenže to přeci neznamená, že absolvent odchází s diplomem a prázdnou hlavou.

Analogicky -- magisterské či doktorské studium směřuje formálně k získání diplomu, jako stvrzení, že jeho držitel dokázal schopnost zvládnout na příslušné úrovni dané vědecké téma a v případě doktorské práce i kreativní myšlení resultující v publikovatelném přínosu k vědeckému poznání.

Tady je třeba vidět, že reformátoři napadají jednotný standard (státní maturitu) tak, jako by to bylo něco naprosto nového. To není pravda, protože maturity byly běžné a patrně náročnější již v minulém století, pokud ne dřív. Termíny jako "profilování škol" nebo "podpora talentovaných mladých lidí" jsou součástí reformátorského newspeaku.

"Samotné nastavení systému" je termín jímž se podrobně zabývá kniha Američana Charlese J. Sykese "Dumbing Down Our Kids: Why America's Children Feel Good About Themselves but Can't Read, Write, or Add". Ukázka z knihy je ZDE .

Tam se člověk dočte, jak se standard na amerických školách od začátku minulého století postupně snižuje -- včetně snižování latěk, aby žáci procházeli.

Když se před několika měsíci dělaly české zkušební maturity, nebyla laťka nastavena příliš vysoko. Spíš na úrovni konce základní školy než vyšších tříd střední školy.

ZDE

Tohle je naprostý nesmysl. Maturita, jak testy ukázaly, nastavuje základní výšku, stejně jako tomu je ve sportu. Jestli někdo zůstane na ní a nebo bude pokračovat do vyšších úrovní nemá se srovnáváním škol nic společného. Maturita má ukázat, že škola je schopná splnit alespoň to minimum.

Zmínka o tom jestli je bývalý vězeňský psycholog schopen něco pochopit je zcela od věci. Státní maturity se připravují již řadu let a zveřejněné testy nebyly nastaveny příliš vysoko. Četl jsem reakce některých učitelů. Pokud si stěžovali, tak většinou na čas strávený čtením instrukcí a ověřováním ID žáků. To poslední vlastně odráží podvodnou atmosféru v české společnosti. Stížnosti k obsahu testů se omezovaly na ambivalenci některých odpovědí.

To, že české školství ztrácí krok se světem, nepopírají ani skuteční učitelé. To, že státní maturity nemají většinovou podporu u učitelů není nic zvláštního, protože v pozadí jsou špatné platy a pracovní podmínky*.

Je víc než pravděpodobné, že za nespokojeností dále stojí obava, že výsledky maturit mohou být součástí osobního hodnocení učitelů a v neposlední řadě i to, že se vše neúměrně protahuje díky nedostatku politické vůle maturity zavést.

O nízkém nastavení laťky již byla řeč. Jistě, něco špatně je, protože o takové "maličkosti", jako je maturita by se nemělo vůbec mluvit. Jestliže nyní tvrdíme, že české školství upadá od roku 1989, pak je třeba vidět, že učitelé pod 45 let jsou postupně produkty tohoto systému a ten úpadek přenášejí i do své práce.

Ještě bych dodal, že v Kanadě neexistuje maturita. Diplom za absolvování střední školy se dává za určitý počet kreditů. Protože tady do školství mluví kde kdo a rodiče se snaží chránit svoje děti před zly, jakými jsou matematika a domácí úkoly, dospěla situace tak daleko, že absolvování školy teď vyžaduje test gramotnosti, který se píše v desáté a nebo jedenácté třídě.

Poznámka:

(*) Hrozivý pokles úrovně českého školství potvrdil v Otázkách Václava Moravce ministr Dobeš. Náprava systému by měla ČR vrátit tam, kde byla (mezi evropskými státy) v roce 1995.